ECLI:CZ:US:2023:2.US.2298.23.1
sp. zn. II. ÚS 2298/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky ELEKTRO MARTÍNEK s.r.o. sídlem Polepská 351, Kolín, zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. listopadu 2021 č. j. 19 C 272/2019-287, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2022 č. j. 23 Co 96/2022-376 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 33 Cdo 840/2023-453, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na přednostní projednání návrhu.
2. Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "soud prvního stupně") uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni 1 277 999,18 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky ve výši 541 888,17 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit státu soudní poplatek ve výši 57 456 Kč (výrok IV.).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se stěžovatelkou uzavřely platnou smlouvu o dílo podle §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění. Nárok žalobkyně na zaplacení ceny díla za práce v období listopad a prosinec 2016 odvolací soud shledal po právu, a to bez částky ve výši 7 % z fakturované sumy představující smluvně sjednanou pozastávku.
5. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že soud prvního stupně a soud odvolací se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se nároku na zaplacení ceny díla ve vztahu ke schválení stavu provedených prací. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že na jednání dne 12. 1. 2017 dala souhlas se stavem provedených prací a jejich rozsahem, čímž byl fakticky nahrazen její souhlas na jednotlivých soupisech za měsíc listopad a prosinec 2016. Podle stěžovatelky je zápis z tohoto jednání, k němuž připojil její jednatel podpis, právně nezávazný dokument, z něhož nelze dovodit, že stěžovatelka souhlasila se soupisem prací za uvedené období ani jejich rozsahem. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že nenapravil vadná rozhodnutí soudu nižších instancí a přiklonil se k jejich závěrům. Obecné soudy podle stěžovatelky zatížily řízení vadou nepředvídatelnosti a soudní libovůle.
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
8. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. To v daném případě Ústavní soud neshledal. Podstatnou se v posuzované věci totiž jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost.
10. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a také zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně. K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
11. Ústavní soud se proto nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, neboť stěžovatelka nevymezila předpoklady jeho přípustnosti. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení srozumitelně objasnil, že stěžovatelka sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení ceny díla, učinila tak však na základě vlastní skutkové verze týkající se existence jejího souhlasu na soupisech za předmětné měsíce, resp. sjednaného a skutečně praktikovaného mechanismu pro vystavování faktur. Nejvyšší soud v této souvislosti upozornil, že uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. V dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, neboť dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci.
12. Ústavní soud je proto nucen konstatovat, že za uvedeného a Nejvyšším soudem přiléhavě popsaného (ne-)uplatnění dovolacího důvodu, stěžovatelka nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho výše uvedenému stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
14. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, stejně jako o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti, Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl v co nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu