ECLI:CZ:US:2023:2.US.2323.23.1
sp. zn. II. ÚS 2323/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LPR CZ s. r. o., sídlem Tovární 1197/42a, Olomouc - Hodolany, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 144/2023-113 ze dne 2. 6. 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 47 072 Kč (škody na vozidle značky Mercedes-Benz a za škody vzniklé zapůjčením náhradního vozidla po dobu opravy), která jí vznikla v souvislosti s dopravní nehodou, kterou měl zavinit řidič motorového vozidla značky Honda, přičemž vedlejší účastnice (žalovaná) je pojistitelem, který měl v okamžiku dopravní nehody uzavřenou pojistnou smlouvu na pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného vozidla zn. Honda. Vedlejší účastnice odmítla uhradit část vyúčtovaných nákladů na zapůjčení náhradního vozidla a na opravu havarovaného vozidla, jejichž úhradu stěžovatelka žalobou požadovala.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 1 výrokem I. řízení ohledně částky 1 824 Kč zastavil, neboť stěžovatelka vzala žalobu v této částce zpět. Výrokem II uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce do tří dnů od právní moci rozsudku částku 22 624 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 22 624 Kč od 6. 3. 2020 do zaplacení. Dále výrokem III. zamítl žalobu ohledně částky 22 624 Kč se zákonným úrokem z prodlení. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný účastník nemá právo na jejich náhradu (výrok IV.). Výrokem V. uložil České republice zaplatit 50% jí vynaložených nákladů řízení a výrokem VI. uložil vedlejší účastnici 50% vynaložených nákladů řízení. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání proti vyhovujícímu výroku II. rozsudku obvodního soudu a proti nákladovým výrokům.
3. Městský soud v Praze výrokem I. napadeného rozsudku rozhodl tak, že se rozsudek obvodního soudu ve výroku II. ohledně částky 4180 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 6. 3. 2020 do zaplacení potvrzuje a ohledně částky 18 444 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 6. 3. 2020 do zaplacení, se mění tak, že se žaloba zamítá. Dospěl totiž k závěru, že nárok stěžovatelky (žalobkyně) na doplatek pojistného plnění za škodu na vozidle je promlčen. Výrokem II. rozsudek obvodního soudu ve výroku III. ohledně částky 20 116 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% z této částky od 6. 3. 2020 do zaplacení potvrdil a ohledně částky 2508 Kč s příslušenstvím změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit 2508 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 6. 3. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. Výroky III., IV., V. a VI. rozhodl městský soud o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se domáhá toho, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo vlastnit majetek a právo na soudní a jinou právní ochranu (na spravedlivý proces). S uvedeným zdůvodněním rozsudku městského soudu stěžovatelka nesouhlasí, neboť městský soud dle jejího názoru klade na stěžovatelku (a obecně jakéhokoli poškozeného) vysoké nároky na odborné znalosti (o rozsahu pojištění vozidla a výši škody), a to pod zásadní sankcí promlčení (tj. nevymahatelnosti) nároku poškozeného. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry městského soudu o promlčení jejího nároku na doplatek pojistného plnění. Rozporuje, že by byl poškozený schopen, zvláště v tak vypjaté situaci, jakou je dopravní nehoda, vnímat všechny rozhodné skutečnosti, aby bylo možno tvrdit, že subjektivně nabyl všechny rozhodné znalosti, aby byl objektivně schopen uplatňovat svůj nárok u soudu. Při posuzování subjektivní znalosti poškozeného je dle stěžovatelky třeba tuto znalost vztahovat až na okamžik, kdy se poškozený dozví skutečný rozsah poškození vozidla, přičemž na uvedených závěrech nic nemůže změnit ani laický názor policistů, kteří šetří nehodu na místě samém.
5. V této souvislosti pak stěžovatelka zcela souhlasí s názorem soudu prvního stupně, podle kterého subjektivní lhůta počala běžet až doručením faktury obsahující specifikaci a vyčíslení škod na vozidle. Stěžovatelka dovozuje, že tento závěr je podporován i judikaturou, a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1510/2019 ze dne 28. 5. 2020, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 ze dne 28. 11. 2019, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1233/2021 ze dne 27. 5. 2021. Uvedená judikatura dle stěžovatelky potvrzuje názor, že počátek subjektivní lhůty nelze zpravidla odvíjet od škodní události, avšak (zvláště jedná-li se o škodu na vozidle v důsledku dopravní nehody), až od odborného zjištění rozsahu škod na vozidle, a jejich odpovídajícího vyčíslení. Závěr městského soudu o promlčení jejího nároku má za nesprávný. Stěžovatelka má přitom za to, že uvedená sporná otázka má význam nejenom pro řízení, ve kterém byla účastnicí, ale s ohledem na vyšší četnost sporů s předmětnou problematikou má i společenský přesah.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal.
8. Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že se zabýval odvolací námitkou žalované, že nárok žalobkyně (stěžovatelky) na doplatek pojistného plnění za škodu na vozidle je promlčen, přičemž odkázal na §619 odst. 1, §620, §626, §629 odst. 1 a §635 odst. 2 občanského zákoníku. V daném případě dle městského soudu počala subjektivní promlčecí lhůta práva na náhradu škody běžet ode dne, kdy stěžovatelka mohla právo uplatnit poprvé. K tomu městský soud uvedl, že zjistil, že žalobkyně se již v den nehody (15. 6. 2018) dozvěděla o škodě na vozidle, ale i o tom, kdo za škodu odpovídá, a i o rozsahu škody. Z protokolu o dopravní nehodě má za evidentní, že tyto skutečnosti byly stěžovatelce známy, a že škoda byla orientačně odhadnuta i v penězích. Podala-li stěžovatelka žalobu k soudu dne 22. 6. 2021, je dle městského soudu nárok na doplatek pojistného plnění, jde-li o škodu na vozidle, promlčen. Dodal, že postačuje, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené újmy, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4890/2014 ze dne 23. 6. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2566/2020 ze dne 13. 10. 2020.
9. V odůvodnění pak městský soud citoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 ze dne 28. 11. 2019, ze kterého například uvedl následující citaci: "Slovo "nejpozději" v ustanovení §635 odst. 2 o. z. znamená, že právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti by nemělo být žalovatelné déle než právo na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje. Z toho vyplývá, že právo na pojistné plnění se může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v ustanovení §626 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody".
10. Stěžovatelkou zmiňovaný zamítavý rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 ze dne 28. 11. 2019 její argumentaci přímo nepodporuje, a její závěry nenacházejí oporu ani v dalších rozhodnutích, na která v ústavní stížnosti odkazuje. Naopak, v prvním stěžovatelkou citovaném rozhodnutí (sp. zn. 25 Cdo 1510/2019 ze dne 28. 5. 2020) Nejvyšší soud dovodil, že "lze tak i nadále vycházet z toho, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně." V tehdy projednávané věci pak Nejvyšší soud uzavřel, že: "informace o účastnících nehody i o okolnostech jejího vzniku byly uvedeny v zápisu o nehodě ze dne 6. 1. 2014. K tomuto dni tak poškozená zjistila (nebo měla a mohla zjistit), která konkrétní osoba by pravděpodobně mohla nést odpovědnost za vzniklou škodu". Ke shodnému závěru o plynutí subjektivní promlčecí lhůty pak dospěl městský soud v projednávané věci. V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1233/2021 ze dne 27. 5. 2021, které stěžovatelka zmiňuje s tvrzením, že potvrzuje její argumentaci, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že "[n]ení přitom vyloučeno, že v případě dopravní nehody škůdce sezná škodu a její orientační výši již v den dopravní nehody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1250/2019)". Ústavní soud tak dospěl k závěru, že ze stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutích nelze dovodit její tvrzení, že "počátek subjektivní lhůty nelze zpravidla odvíjet od škodní události, avšak (zvláště jedná-li se o škodu na vozidle v důsledku dopravní nehody), až od odborného zjištěni rozsahu škod na vozidle, a jejich odpovídajícího vyčíslení".
11. Lze uzavřít, že Ústavní soud v projednávané věci neshledal u napadeného rozsudku městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených shledáno porušením ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka brojí vůči závěrům městského soudu v rovině podústavního práva, které učinil ohledně promlčení práva stěžovatelky. Podle Ústavního soudu, jemuž závěry obecných soudů nepřísluší hodnotit z pohledu věcné správnosti, ale v kontextu výše naznačené zdrženlivosti, je odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelné a jsou v něm z hlediska ústavněprávních požadavků dostatečně a logicky vylíčeny úvahy, jimiž se městský soud řídil. Nadto je argumentace stěžovatelky vnitřně rozporná, když rozhodnutí, na která odkazuje, nepodporují její argumentaci.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu