ECLI:CZ:US:2023:2.US.2325.23.1
sp. zn. II. ÚS 2325/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Pavly Martínkové, advokátky, sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2023 č. j. 3 To 175/2023-146 a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 21. března 2023 č. j. 1 T 27/2011-117, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva zaručená čl. 1 až čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 10, čl. 15 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 4, čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 26 odst. 1 a odst. 3, čl. 28 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 8, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a že porušen byl i čl. 4 bod 1 Evropské sociální charty, čl. 23 odst. 2 a odst. 3 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 bod 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 5 a čl. 7 písm. a) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") byl ve věci obžalovaného K. K. podle §151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh stěžovatelky jako obhájkyně obžalovaného na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Obvodní soud vyšel z toho, že lhůta pro uplatnění nároku uplynula dnem 26. 5. 2012, že dne 19. 6. 2013 obdržel stěžovatelčinu žádost o zaslání usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, která byla podána v této věci a ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 57/2011 a v níž uvedla, že návrhy zaslala doporučeným dopisem dne 14. 5. 2012, který byl doručen, jak plyne z reklamačního lístku České pošty, s. p., okresnímu soudu dne 16. 5. 2012, a dále že jí byl dne 21. 6. 2013 doručen přípis obsahující sdělení, že o odměně ustanoveného obhájce nebylo rozhodováno, neboť soudu nebyl dosud doručen příslušný návrh. Tento přípis obsahoval žádost o předložení podacího archu, ze kterého bude patrno, jaké konkrétní písemnosti byly v reklamované zásilce č. RR 393278061 zasílány. Obvodní soud měl dále za to, že poslední žádost o předložení dokladů, z nichž by bylo patrné, že zásilka ze dne 14. 5. 2012 obsahovala tvrzené písemnosti, tj. příslušné návrhy, byla stěžovatelce doručena dne 2. 1. 2023 a že stěžovatelka do současné doby nedoložila, že návrh na vydání rozhodnutí o vyúčtování odměny obhájce a náhrady hotových výdajů soudu ve zmíněné zásilce zaslala. Z uvedených důvodů uzavřel, že stěžovatelka řádně a včas svůj návrh soudu nepředložila.
3. Uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka stížností, tu však Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud poukázal na to, že dne 17. 5. a 6. 9. 2012 stěžovatelka nahlédla do trestního spisu, a tudíž musela vědět, že okresní soud návrhem, který měl být předán k přepravě dne 14. 5. 2012, nedisponuje. Vydání příslušného rozhodnutí přitom urgovala až dne 18. 6. 2013. Na výzvu okresního soudu doručenou dne 21. 6. 2013 stěžovatelka zareagovala dne 7. 10. 2022, tj. s časovým odstupem cca 10 let, přičemž součástí jejího podání byl i příslušný návrh. Z dalších dokladů však nebylo možné určit, zda byl tento návrh součástí zásilky předané dne 14. 5. 2012. Podle krajského soudu totiž na předloženém archu není čitelné číslo podané zásilky, není zřetelně popsáno, co měla zásilka obsahovat a odeslání zásilky neplyne ani z předložené fotografie databáze případů, pouze z ní lze dovodit datum posledního otevření příslušné složky. Předložené listiny nejsou s to prokázat stěžovatelčino tvrzení nejen s ohledem na jejich obsah, ale i značnou prodlevu s jejich předložením, což se týká i čestného prohlášení Jiřího Žlábka, tehdejšího spolupracovníka stěžovatelky, který měl návrh vyhotovit a předložit ke kontrole, přičemž nelze přehlédnout, že podle něho byl návrh podán k přepravě na pobočce pošty ve Vimperku, což bylo později změněno na pobočku ve Volyni, jak bylo uvedeno na podacím razítku. Obsah zásilky samotné podle krajského soudu objasněn nebyl, nadto čestné prohlášení bylo učiněno s odstupem 10 let, což je doba, kdy paměťové schopnosti každého jedince mohou být již výrazně oslabeny.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka odmítá závěr obecných soudů, že neprokázala, co bylo obsahem zásilky podané k poštovní přepravě dne 14. 5. 2012. V této souvislosti poukazuje na to, že podací arch byl s kompletními podacími čísly zásilek a byl v něm uveden přehled odeslaných poštovních zásilek v květnu 2012, včetně doporučené zásilky s označením K. 2x ze dne 14. 5. 2012. Dále poukazuje na fotografii počítačové databáze případů, v němž je zachycen poslední zásah do advokátních souborů značených jako "K. 1 - vyúčtování" a "K. 2 - vyúčtování", ze kterého se podává, že zásilka označená jako RR 393278061 CZ byla okresním soudem přijata, na čestné prohlášení Jiřího Žlábka ze dne 3. 4. 2023 a doplňující čestné prohlášení jmenovaného ze dne 5. 4. 2023, která mají být stěžejním a zcela určitým důkazem, že obsahem předmětné zásilky byly dva návrhy na přiznání nákladů obhajoby ve věci obžalovaného, neboť jde o svědectví osoby, která oba návrhy sepsala, dala do obálky a odeslala na okresní soud.
5. Stěžovatelka obecným soudům přičítá snahu ušetřit finanční prostředky, a to i přesto, že v obou případech jde o nízké částky. Současně s tím odmítá názor krajského soudu, že prokazatelně doručila návrh okresnímu soudu až dne 7. 10. 2022, a tudíž opožděně. Šlo podle ní o opětovné zaslání obou návrhů, jak byly odeslány v zásilce ze dne 14. 5. 2012, aby okresní soud věděl, jak vypadaly. Nelze jí klást k tíži, že tyto návrhy včas (v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě) okresnímu soudu odeslala, ale že tyto uvedenému soudu nedošly, resp. došly, jak patrno z potvrzení České pošty, a. s., které má podle stěžovatelky větší váhu, neboť bylo vystaveno třetím subjektem.
6. V návaznosti na to se stěžovatelka dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 522/99 (N 44/17 SbNU 313), přičemž tvrdí, že obecné soudy ho nevzaly v úvahu, resp. rozhodly v rozporu s ním, a dopustily se tak nepřípustné svévole ve svém rozhodování a překvapivým rozhodnutím porušily zákaz nucené práce bez odměny. Závěrem žádá, aby Ústavní soud celou právní věc pečlivě přezkoumal a zabýval se veškerými výše uvedenými námitkami a důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka, která je sama advokátkou, povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu) nemá [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy zhodnotily jí předložené listiny, kterými mínila doložit (prokázat), že zásilka podaná k poštovní přepravě dne 14. 5. 2012 (a podle pošty doručená okresnímu soudu dne 16. 5. 2012) obsahovala (mj.) návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v trestní věci obžalovaného vedené u okresního soudu pod sp. zn. 1 T 27/2011. Z napadených rozhodnutí je patrno, že se obecné soudy těmito listinnými důkazy zabývaly a po jejich zhodnocení dospěly k závěru, že stěžovatelka spornou skutečnost neprokázala, přičemž tento svůj závěr dostatečně odůvodnily.
10. V prvé řadě nelze přejít, že stěžovatelka liknavým přístupem při uplatňování svého nároku u okresního soudu [kdy nijak nereflektovala, že trestní spis neobsahuje sporný návrh a vydání rozhodnutí o její odměně a náhradě hotových výdajů urgovala až po roce, a kdy na výzvu okresního soudu, aby prokázala své tvrzení o odeslání zásilky tento návrh obsahující, zareagovala až po téměř 10 letech (!)] dala zřetelně najevo, že celá věc je pro ni zcela "bagatelní"; ostatně i ona sama v ústavní stížnosti hovoří o "naprosto nízkých částkách". Již vzhledem k této skutečnosti nelze dospět k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí byla s to způsobit porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává [k tomu obecně viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].
11. Nadto, jak plyne z konstantní judikatury, Ústavní soud není povolán k "přehodnocování" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; ústavní stížnost postavenou na nesouhlasu či polemice s hodnocením důkazů obecnými soudy tudíž nelze považovat za jakkoliv opodstatněnou. S ohledem na závěr obecných soudů, že stěžovatelka odeslání svého návrhu okresnímu soudu v zákonem stanovené lhůtě neprokázala, neuplatní se zde právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 522/99, kterého se v ústavní stížnosti dovolává.
12. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
13. Dlužno dodat, že se stejnou liknavostí stěžovatelka postupovala i v řízení o ústavní stížnosti, kdy nejprve podala tzv. blanketní ústavní stížnost s tím, že ji do 14 dnů doplní (tj. do 11. 9. 2023), což však neučinila. Ústavní soud ji proto, resp. přesto
(viz níže) dne 19. 9. 2023 vyzval, aby vady svého návrhu ve lhůtě 7 dnů odstranila, ovšem ani tuto svou povinnost nesplnila včas, neboť určená lhůta stěžovatelce uplynula dnem 26. 9. 2023, a doplnění ústavní stížnosti bylo zasláno Ústavnímu soudu až dne následujícího. Ústavní soud byl tudíž oprávněn již dvakrát podanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (v prvním případě nebylo třeba stěžovatelce zasílat výzvu, neboť jako advokátka si byla své povinnosti doplnit ústavní stížnost vědoma, přičemž si sama k tomu stanovila lhůtu; její marné uplynutí by pak bylo důvodem postupu podle uvedeného ustanovení per analogiam).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu