ECLI:CZ:US:2023:2.US.2328.23.1
sp. zn. II. ÚS 2328/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené Mgr. Terezou Landfeldovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, nám. Soukenné 115/6, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. června 2023 č. j. 36 Co 131/2023-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaného usnesení obecného soudu, a to s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve věci zvýšení výživného stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovanému P. P. (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem) odvolací soud rozhodl takto:
výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 3. 2023 sp. zn. 37 C 202/2022 tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 56 816 Kč, a to do tří let od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Terezy Landfeldové, advokátky v Liberci, výrokem II. rozhodl tak, že ve výrocích I., II. a III. zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen a výrokem III. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 2 480,50 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Terezy Landfeldové, advokátky v Liberci.
2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že proti nepřiznání náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně brojila svým odvoláním a domáhala se toho, aby jí náhrada přiznána byla. Se svým odvoláním byla úspěšná a odvolací soud jí dal za pravdu, že jí náhrada nákladů od otce přísluší, neboť byla v řízení úspěšná a není na místě aplikovat ust. §150 o. s. ř. Zcela nečekaně a překvapivě však odvolací soud rozhodl o lhůtě pro splnění povinnosti k úhradě tak, že otci uložil uhradit náhradu nákladů řízení do tří let od právní moci napadeného usnesení. Odvolací soud svoje rozhodnutí založil na tom, že mu ust. §160 odst. 1 občanského soudního řádu umožňuje určit delší lhůtu pro splnění povinnosti. Dle názoru stěžovatelky je stanovení lhůty na tři roky oproti zákonem předvídané základní lhůtě tří dnů nečekaným rozhodnutím, které představuje značnou libovůli soudu.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou rovněž samostatnou záležitostí obecných soudů.
5. Uvedené platí tím spíše v případech, týkajících se pouze nákladů řízení, kdy soudní rozhodnutí mohou z povahy věci jen velmi výjimečně zasáhnout do chráněné ústavněprávní oblasti. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" - srov. např. nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07. Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda rozhodnutí vrchního soudu týkající se toliko otázky náhrady nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" (nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06), popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona.
6. Při rozhodování o náhradě nákladů je vždy na místě přihlédnout ke specifickým okolnostem věci. O lhůtě k plnění přisouzených nákladů řízení bylo odvolacím soudem v daném případě rozhodnuto podle §160 odst. 1 o.s.ř., kdy odvolací soud vzhledem k okolnostem případu prodloužil žalovanému lhůtu splatnosti na dobu tří let. Přihlédl přitom k výši nákladů řízení a k tomu, že žalovaný dluží na výživném vysoký nedoplatek, který je oprávněn splácet spolu s běžným výživném. Vzhledem k tomu, že žalobkyni by se přednostně mělo dostat zaplacení výživného, odvolací soud i s ohledem na majetkové poměry žalovaného, které byly zjištěny okresním soudem a popsány v odůvodnění napadeného rozsudku, prodloužil lhůtu splatnosti na dobu tří let.
7. S těmito závěry je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Žádné zásadnější pochybení, zasahující do ústavní roviny, tedy Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do soudního řízení vstupovat a napadená rozhodnutí podrobněji přezkoumávat.
8. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu