ECLI:CZ:US:2023:2.US.2355.23.1
sp. zn. II. ÚS 2355/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky E. B., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Riegrova 172, Kralupy nad Vltavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2023, č. j. 4 Tdo 429/2023-18166, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2023, č. j. 8 To 39/2021-18050, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2020, č. j. 45 T 9/2019-16245, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a, b) tr. zákoníku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Podle skutkové věty rozsudku se stěžovatelka a další dva spoluobžalovaní dopustili trestné činnosti zjednodušeně řečeno tím, že stěžovatelka jako tehdejší ředitelka pozemkového úřadu a obžalovaný P. Ch. jako její předchůdce a obžalovaný J. H. jako odborný referent pozemkového úřadu, v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze zákoníku práce a zákona o správním řízení, v rozhodném období postupovali nezákonně v restituci tzv. X statku ve správním řízení. Obžalovaný J. H. a P. Ch. přiznali E. B., M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. postupně třemi rozhodnutími č. j. PÚ 577/09, 1690/09 a 1978/09 restituční nárok, ačkoli uvedené osoby nebyly osobami oprávněnými k restituci majetku původního vlastníka J. M. B. První dvě citovaná rozhodnutí se týkala nemovitostí původně vlastněných všemi třemi potomky J. B., tedy J. B., A. K. a J. M. B., když restituenti nebyli oprávněnými osobami ke spoluvlastnickým podílům na nemovitostech vlastněných původně J. M. B. Třetím rozhodnutím č. j. PÚ 1978/09 pak bylo rozhodnuto o pozemcích, jež byly původně ve výlučném vlastnictví J. M. B., jež za jeho života přešly na stát, a ve vztahu k těmto pozemkům restituentům vůbec nárok přiznán být neměl. Obžalovaný J. H. při přípravě rozhodnutí zcela rezignoval na prověření a zjištění okolností pro rozhodnutí relevantních, tedy zejména neprostudoval rozhodnutí v dědických věcech po zemřelých J. B. a J. M. B., rodné listy E. B., F. Č. a Š. F., ani výpisy z knihovních vložek a katastru nemovitostí a s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát, rovněž neprověřil, zda již nebylo o jednotlivých pozemcích pozemkovým úřadem pravomocně rozhodnuto a případně jak, ačkoli jednoznačně měl základní dokumenty k dispozici, např. dědické rozhodnutí v odůvodnění svých rozhodnutí označoval spisovou značkou, připravil koncepty předmětných rozhodnutí a tyto předložil P. Ch. k podpisu. P. Ch., který spoluobžalovanému J. H. plně důvěřoval, aniž by věcnou správnost rozhodnutí prověřil, tyto podepsal a tím je vydal.
3. Následně pak bylo rozhodnutím č. j. PÚ 498/09 ze září 2010, které bylo připravené J. H. a podepsané stěžovatelkou, tehdejší ředitelkou pozemkového úřadu, rozhodnuto o pozemcích původně ve výlučném vlastnictví J. M. B., kdy poprvé jsou v rozporu s realitou označováni E. B. za neteř J. M. B., Z. Č., I. Č. a J. Ř. za děti synovce J. M. B. pana F. Č., a M. Š. za dědičku synovce J. M. B. pana Š. F.
4. V dalším období pak byla rozhodnutí připravená J. H. a podepsaná stěžovatelkou, tehdejší ředitelkou pozemkového úřadu, specifická tím, že jimi došlo k přímému vydání původních pozemků z vlastnictví jiných subjektů, v některých případech pak k přiznání nároku za pozemky nevydané. Vydáním pozemků došlo k zásahu do práva tehdejších vlastníků pozemků - Metrostav Vackov a.s., Pražské služby, a.s., Garážový park Strašnice a.s., Státní statek hl. m. Prahy v likvidaci a dalších. V návaznosti na přípravu restitučního rozhodnutí o vydání specifikovaných pozemků restituentům stěžovatelka ve věci č. j. PÚ 2525/92 dala pokyn H. k vydání předběžného opatření, jímž bude obchodním společnostem, které nemovitosti v danou dobu vlastnily, stanovena povinnost nenakládat s uvedenými nemovitostmi. Toto rozhodnutí následně stěžovatelka jako ředitelka pozemkového úřadu podepsala a tím jej vydala, aniž by prověřila relevantní skutečnosti.
5. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena podle §329 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku soud stěžovatelce uložil peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, když denní sazba činí 9 000 Kč, celkem ve výměře 4 500 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání specifikovaných pozemků. Soud dále rozhodl o nárocích poškozených. Tímto rozsudkem soud rozhodl také o vině a trestu obviněných H. a Ch.
6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, podala odvolání stěžovatelka, státní zástupce, poškození a zúčastněné osoby. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2023 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání stěžovatelky, státního zástupce a zúčastněných osob částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a ve výrocích o zabrání věcí a zabrání náhradní hodnoty. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatelce uložil podle §329 odst. 3, za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a samosprávě, spojené s rozhodováním o právech a povinnostech osob, a to na dobu pěti let. Odvolání poškozených soud zamítl.
7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, podala dovolání stěžovatelka, nejvyšší státní zástupce v neprospěch stěžovatelky a zúčastněná osoba. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 6. 2023, č. j. 4 Tdo 429/2023-18166, dovolání stěžovatelky odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, odmítl i dovolání zúčastněné osoby. K dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek vrchního soudu částečně zrušil ve výroku o trestu a vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Trestní řízení ohledně výroku o trestu není podle vyjádření stěžovatelky ukončeno a není tedy předmětem posouzení Ústavního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti k posouzení postavení její osoby jakožto úřední osoby opakovaně namítla, že v jejím případě funkce ředitelky platně nevznikla jmenováním, resp. že tato skutečnost nebyla prokázána, a že i kdyby řádně jmenována do funkce byla, pak v souladu s obecně závazným právním předpisem (správním řádem) delegovala pravomoc vydávat restituční rozhodnutí i odpovědnost za správnost těchto rozhodnutí interními předpisy na jiné zaměstnance jako pověřené úřední osoby. Navíc se v dané otázce v souvislosti s předmětným interním pokynem jedná o tzv. opomenutý důkaz relevantní pro rozhodnutí o vině.
9. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy řádně nevyhodnotily naplnění formy zavinění. Domnívá se, že jednání, které jí je kladeno za vinu, soudy nesprávně kvalifikovaly jako nepřímý úmysl. Ten soudy dovodily pouze z aktivního přístupu stěžovatelky k řešení této restituční záležitosti. Pokud Nejvyšší soud v rozhodnutích, která předcházela vydání napadených rozhodnutí, ve svých úvahách přikládal aktivitě stěžovatelky význam, ze kterého dovodil nepřímý úmysl, pak to v podstatě implikuje závěr, že předpokládá aktivní volní kladný vztah stěžovatelky k trestněprávně relevantnímu následku, což je zcela nepřípadné. Jen z toho důvodu, že přistupovala k plnění svých povinností aktivně, nelze bez dalšího dovozovat její srozumění s následkem jako podmínku jednání v nepřímém úmyslu. Poukazuje přitom na skutečnost, že nebylo prokázáno, že by o chybném vyhodnocení okruhu oprávněných osob věděla a že by měla k věci či k osobám na řízení zúčastněným nebo k jejich zástupcům jakýkoliv poměr, vědomě jim zajistila majetkový prospěch či o majetkový prospěch usilovala sama. Již při tomto východisku úvah je proto naprosto nelogické, že by za této situace byla srozuměna s tím, že v důsledku chybného rozhodnutí způsobí jakoukoliv újmu. Stěžovatelka důvodně spoléhala na to, že negativní následky nenastanou. Věděla navíc i o tom, že její předchůdce Ch. vydával vyhovující rozhodnutí v této restituční věci. Stejně jako on navíc spoléhala na právní erudici H. Nadřízené orgány, včetně ministerstev, dávaly jednoznačně najevo, že jsou kladnému vyřízení věci nakloněny. Stěžovatelka proto neměla pochybnosti o tom, že se jedná o restituci po právu. Závěr o jejím jednání v nepřímém úmyslu proto neměl obstát. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3296/21.
10. Stěžovatelka dále poukázala na důkazy, z nichž se podává údajný rozpor se skutkovými zjištěními nalézacího i odvolacího soudu. Citovala rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, č. j. 6 A 230/2016-53, z něhož je zřejmé, že ve věci byly vedeny dva samostatné restituční spisy, které nikdy nebyly formálně sloučeny, když spisový materiál neobsahuje usnesení o sloučení. Listiny prokazující neexistenci příbuzenského poměru E. B. s rodinou B. jsou dle správního soudu listinami jiného správního spisu a nebyly tedy pozemkovému úřadu známy. Trestní soudy přitom naopak dospěly k závěru, že neexistence příbuzenského poměru byla s ohledem na obsah správního spisu seznatelná. Stěžovatelka namítá, že nebylo postaveno najisto, že v době vydávání předmětných restitučních rozhodnutí měla stěžovatelka možnost nahlédnout do všech listin, které měl nyní k dispozici trestní soud. Důkazně nepodložený je podle ní také závěr soudu o tom, že by při řádném výkonu kontrolní funkce musela chybně uváděný příbuzenský poměr oprávněných osob rozpoznat. Stěžovatelka dále odkázala na výpověď H., z níž podle jejího názoru nevyplývá, že by dostal od stěžovatelky pokyn k vydání předběžného opatření, jak je uvedeno ve skutkových zjištěních soudů. Skutkový závěr tak podle ní nemá spolehlivou oporu v provedeném dokazování, neboť se opírá pouze o nejednoznačné svědecké výpovědi, či dokonce jen předpoklady.
11. Stěžovatelka tvrdí, že opakovaně navrhovala doplnění dokazování o důkazy, které jsou způsobilé prokázat mimo jiné existenci relevantních důvodů k tomu, aby mohl být učiněn závěr, že důvodně spoléhala na správnost postupu pozemkového úřadu při řešení předmětné restituční věci. Důkazy však nebyly soudem provedeny. Dodává, že pokud újma nebo její část měla vzniknout v příčinné souvislosti s předmětným předběžným opatřením, pak za takto vzniklou újmu stěžovatelka neodpovídá, neboť nevznikla v příčinné souvislosti s porušením jakékoliv právní povinnosti z její strany.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Jde-li o výrok o trestu uloženého stěžovatelce, který zrušilo usnesení Nejvyššího soudu a přikázalo vrchnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, jedná se o návrh nepřípustný. V této části ještě řízení neskončilo a ohledem na zásadu subsidiarity ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a minimalizace zásahů do probíhajícího řízení se jedná o návrh podaný předčasně.
13. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v části směřující proti ostatním výrokům napadených rozhodnutí, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž tato rozhodnutí byla vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupen a v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu).
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
16. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení vyplývá z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
19. Skutečnost, že stěžovatelka v rozhodné době zastávala pozici ředitelky pozemkového úřadu a v restituční věci vystupovala jako úřední osoba, je podložena řadou důkazů, jejichž posouzením se zabýval Městský soud v Praze. Své závěry podrobně rozepsal v odůvodnění svého rozsudku, na které Ústavní soud k opakovaným námitkám odkazuje. Obecné soudy se ústavněprávně souladným způsobem vypořádaly i se stěžovatelčinými námitkami, jimiž zpochybňovala naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Stěžovatelka v této restituční věci aktivně vystupovala při řadě jednání předcházejících vydání rozhodnutí, komunikovala s právním zástupcem žadatelů i s vlastníky pozemků za situace, kdy oprávněnost vydání se stala předmětem mnoha písemných podání. Stěžovatelka působila dojmem, že je s restituční kauzou velmi dobře seznámena, včetně znalosti parcelních čísel. Bez náležitého prověření podkladů i předchozího rozhodování pozemkového úřadu dopředu avizovala vydání pozemků a podřízenému H. dala pokyn k vydání předběžného opatření, jehož vydání bylo postupem zcela výjimečným. O intenzitě nepřímého úmyslu vypovídá dále fakt, že v celkem pěti rozhodnutích, které v restituční kauze podepsala stěžovatelka (tři další restituční rozhodnutí předtím podepsal její předchůdce Ch.) se nástiny připravované H. postupně měnily ohledně důvodu právního nástupnictví žadatelů tak, aby jim mohlo být vyhověno. Docházelo k záměrné manipulaci se skutečnostmi, které vyplývaly z neúplných podkladů pro vydání jednotlivých rozhodnutí. Pokud by stěžovatelka skutečně plnila povinnost kontrolovat správnost závěrů v rozhodnutí, k vydání rozhodnutí, na jejichž základě došlo v rozporu se zákonem k přímému vydání pozemků nebo k vyplacení náhrad by nedošlo.
20. Stěžovatelka tedy nejen vykonávala pravomoc úřední osoby závadným způsobem, ale bylo možno dovodit její zavinění ve formě nepřímého úmyslu, přičemž subjektivní stránka tohoto trestného činu nebyla vyčerpána pouze jejím nepřímým úmyslem vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, nýbrž současně bylo její jednání vedeno i tzv. druhým úmyslem způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch.
21. Odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 3322/21 není v posuzované věci případný. V odkazované věci se jednalo o trestný čin maření důležitého úkolu veřejného činitele podle §159 trestního zákona. Plyne z něj, že porušení povinnosti veřejného činitele rozhodovat v souladu s právními předpisy v rámci běžné rozhodovací činnosti - například pro odlišný právní názor - ještě samo o sobě nemůže představovat naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, který se vztahuje jen na závažné případy porušení povinnosti veřejného činitele. Obecné soudy však nijak nevysvětlily, který důležitý úkol při výkonu své činnosti stěžovatelka zmařila. V odkazované věci se jednalo o úřednici působící na úseku referátu matrik a státního občanství, která vzhledem k okolnostem nemohla plně dovozovat, jaké následky třeba i v podobě zásahu do práv jiných osob by její činnost mohla mít. Při úřednické činnosti v odkazované věci soudy nezjistily neakceptovatelný nedbalý, excesivní či svévolný přístup.
22. Jde-li o další stěžovatelkou navrhované důkazy, nalézací soud vysvětlil srozumitelně, proč je považoval za nadbytečné. V projednávané věci nebyly důkazy opomenuty ani nevznikl rozpor (natož extrémní) mezi provedenými důkazy a vyvozenými právními závěry. Provedené důkazy nevyvolaly pochybnosti a nenastal důvod pro aplikaci pravidla in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
23. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně výroku o trestu) jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu