ECLI:CZ:US:2023:2.US.2377.23.1
sp. zn. II. ÚS 2377/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. Psychiatrická nemocnice Havlíčkův Brod, zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 59/II, Rakovník, proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 16 Nt 2604/2023-128 ze dne 31. 5. 2023 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 13 To 206/2023-219 ze dne 27. 6. 2023, za účasti Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 49 T 7/2016 ze dne 25. 10. 2016 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 9/2017 ze dne 7. 2. 2017 shledán vinným trestným činem pohlavního zneužití dle §187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění dle §185 odst. 1, odst. 2, písm. a) a odst. 3) písm. a) trestního zákoníku, za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a dále mu bylo uloženo ústavní ochranné sexuologické léčení.
2. Stěžovatel podal návrh na přeměnu ochranného ústavního sexuologického léčení na ambulantní formu, který byl dle §99 odst. 5 trestního zákoníku zamítnut napadeným usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud").
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů v jeho trestní věci nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, nehodnotily důkazy ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů, ale svévolně. Stěžovatel má dále za to, že soudy obou stupňů své nesprávné a neúplné skutkové závěry odůvodnily nelogicky, nepřesvědčivě a v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, tím zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že v jeho trestní věci skutkové závěry soudu prvního stupně, převzaté stížnostním soudem, jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Stěžovatel má za to, že okresní soud ani stížnostní soud se adekvátně nevypořádaly s výpovědí lékařky Ž. H. Rozporuje závěry znaleckého posudku MUDr. Páva vyhotovené v trestním řízení, a dodává, že tyto posudky jsou napadeny žalobou v civilním řízení. Dále odkazuje na znalecký posudek MUDr. Fialy z roku 2019, z nějž dle stěžovatele vyplývá, že v případě stěžovatele by svůj účel plnilo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Tvrdí, že se soudy nevypořádaly s jeho návrhem na doplnění dokazování novým znaleckým posudkem, který by mohl ukončit dvouletou diagnostickou fázi ochranného léčení. Soudy dle stěžovatelova názoru nevzaly v úvahu obezitu a imobilitu stěžovatele, která mu dle jeho názoru brání v hypotetickému pokračování v trestné činnosti. K dalšímu probíhajícímu trestnímu stíhání stěžovatel uvádí, že poškozeným má být jeho syn, a že toto řízení představuje mstu jeho bývalé manželky.
5. Stěžovatel dále odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 3654/10 a III. ÚS 3675/16, a dovozuje, že při ukládání ochranného léčení je nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu. Stěžovatel má za to, že už jen skutečnost, že diagnostická fáze u něj trvá již téměř dva roky, nasvědčuje tomu, že byla porušena výše uvedená zásada přiměřenosti a zásada subsidiarity. Celkově má stěžovatel za to, že obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
8. Ochranné léčení představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy do práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Právo na nedotknutelnost osoby není absolutní a v některých situacích lze do nedotknutelnosti osoby zasáhnout, je-li takový zákrok stanoven zákonem a je nezbytný v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných [srov. čl. 26 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (96/2001 Sb.m.s.)]. Právě jedním z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy do práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli, je ochranné léčení. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s omezeními stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny - při omezení předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně s respektem pro jeho zachování [viz bod 12 nálezu sp. zn. II. ÚS 2843/18 ze dne 30. 4. 2019 (N 74/93 SbNU 371)]. Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3654/10 ze dne 3. 3. 2011 (N 35/60 SbNU 425)]. Na to ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti upozorňuje a tuto zásadu nezpochybnily ani obecné soudy, které v této věci rozhodovaly.
9. Podmínkami uložení ústavního ochranného léčení osobě s duševní poruchou se Ústavní soud zabýval rovněž v nálezu sp. zn. III. ÚS 3675/16 ze dne 11. 4. 2017 (N 58/85 SbNU 81), ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že při posuzování přiměřenosti tohoto opatření lze vzít v úvahu i možnost recidivy trestného jednání v důsledku duševní poruchy stěžovatele (body 22 a 23). Podobně pak nedostatek náhledu na chorobu může být důležitý, byť rovněž nikoliv jediný, důvod pro uložení tvrdšího opatření; rozhodující vždy je celkový kontext věci (bod 27 nálezu sp. zn. III. ÚS 3675/16 ze dne 11. 4. 2017).
10. V projednávané věci však obecné soudy přihlédly k individuálním okolnostem stěžovatelovy věci, přičemž zdůraznily nejen nedostatek náhledu na spáchanou trestnou činnost, ale i další probíhající trestní řízení vedené proti stěžovateli.
11. Okresní soud, který provedl dokazování, např. výslechem stěžovatele a pracovníků léčebny, odkázal na výpověď ošetřující lékařky B., která uvedla, že se k návrhu stěžovatele nepřipojuje, když stěžovatel se léčby účastní toliko formálně, není dokončena diagnostická fáze, neboť stěžovatel odmítá vyšetření, které je standardně u pacientů prováděno k ověření diagnózy. Shodné závěry uvedli pracovníci léčebny H a D. N. potvrdil, že stěžovatel se nachází stále v diagnostické fázi, po které teprve následuje léčebný plán. Svědkyně B. dodala, že závěry H., na které stěžovatel odkazoval, byly učiněny toliko na základě pohovorů se stěžovatelem. Okresní soud v napadeném usnesení uvedl, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelův návrh je prozatím nedůvodný, a proto jej zamítl. Uvedl, že ochranné léčení bylo stěžovateli uloženo pro velmi závažnou trestnou činnost, které se dopustil na nezletilých chlapcích. V rámci trestního řízení byla stěžovateli stanovena diagnóza homosexuální pedofilie. Provedeným dokazováním okresní soud měl za prokázané, že aktuálně stěžovatelova léčba stále probíhá, stěžovatel odmítá podstoupit falometrické vyšetření, a proto nebyla finalizována diagnostická vyšetření. Z výslechu odborníků, kteří se na stěžovatelově léčbě podílejí, okresní soud dovodil, že podmínky pro přeměnu ochranného léčení na ambulantní formu nejsou splněny, když účel léčby nebyl naplněn. Dále odkázal na skutečnost, že proti stěžovateli je aktuálně vedeno další trestní stíhání pro závažnou trestnou činnost, kdy je stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění, přečinu šíření pornografie a přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte.
12. Krajský soud se pak plně ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že léčba neprobíhá optimálně, respektive spíše stagnuje, když průběh léčby je výrazným způsobem komplikován postojem a přístupem stěžovatele. Dle krajského soudu je zřejmé, že ochranné sexuologické léčební dosud nesplnilo svůj účel a nutnost jeho výkonu stále trvá, když stěžovatel stále popírá svou trestnou činnost, nepřipouští opakovaným znaleckým zkoumáním stanovenou a ničím nevyvrácenou diagnózu, a na léčbě nespolupracuje. Krajský soud dovodil, že pokud stěžovatel nemá na závažnou trestnou činnost, pro níž byl odsouzen, kritický náhled, je úvaha okresního soudu, že je stěžovatel stále pro společnost nebezpečný, úvahou zcela opodstatněnou.
13. Krajský soud se řádně zabýval stěžovatelovými stížnostními námitkami, vypořádal se i s jeho návrhem na doplnění dokazování o nový znalecký posudek, kdy uvedl, že tomuto návrhu nelze přiznat důvodnost, když provedené dokazování je dostatečné pro rozhodnutí ve věci. Shledal, že i okresní soud měl k dispozici dostatek návrhů pro to, aby mohl otázku přeměny formy ochranného léčení posoudit. Věnoval se i závěrům H., přičemž popsal, z jakých důvodů bylo objasněno, že se jedná pouze o prvotní stanovisko založené toliko na pohovorech se stěžovatelem. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy dostatečně a řádně odůvodnily svá rozhodnutí, proč je nutné v případě stěžovatele prozatím ponechat ochranné léčení ve formě ústavní. Výše uvedené závěry obecných soudů, že u stěžovatele podmínky pro přeměnu ochranného sexuologického léčení z ústavní na ambulantní formu dle §99 odst. 5 trestního zákoníku dány nejsou, Ústavní soud plně akceptuje a shledává je ústavně konformními. Vedené důkazní řízení a zejména následné hodnocení provedených důkazů stran okresního soudu, je výsledkem zásady volného hodnocení důkazů, jež však patří k pravomocem obecných soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při zjištění extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry z něho vyvozenými [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Žádná taková zjištění však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal. Nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů (například závěrů znalců a lékařů) a učiněnými skutkovými zjištěními porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu