ECLI:CZ:US:2023:2.US.2379.23.1
sp. zn. II. ÚS 2379/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OSTROJ a.s., sídlem Těšínská 1586/66, Předměstí, Opava, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2021 č. j. 5 Cm 14/2006-1393 ve znění opravného usnesení ze dne 8. listopadu 2021 č. j. 5 Cm 14/2006-1428, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. května 2022 č. j. 4 Cmo 190/2021-1510 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2023 č. j. 23 Cdo 2282/2022-1615, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") ve znění výše označeného opravného usnesení ve výrocích, jimiž byla stěžovatelce (v původním řízení v postavení žalované) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6 176 250 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
3. Stěžovatelka namítá, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval podjatý soudce JUDr. Ondřej Hruda, Ph.D., který nebyl přes námitku podjatosti vznesenou stěžovatelkou vyloučen z projednávání věci. Dále tvrdí, že soudy provedly extrémně vadné hodnocení provedených důkazů, nevypořádaly se s její argumentací, neprovedly jí navržené důkazy a jejich rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Konkrétně stěžovatelka nesouhlasí s výkladem provedeným soudy ve vztahu k ujednání článku 10.6. smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci účastníků řízení, označené jako licenční smlouva, týkajícího se blízkých odvozenin založených na specifikovaných konstrukčních rysech. Stěžovatelka podrobně polemizuje se závěry soudů a snaží se prosadit vlastní verzi výkladu, podle níž je uvedené ujednání neurčité a nesrozumitelné. Stěžovatelka dále namítá, že v dané věci byla na místě aplikace korektivu dobrých mravů a/nebo zásad poctivého obchodního styku a to za situace, kdy bývalý člen představenstva a bývalý vedoucí zaměstnanec obchodní společnosti nabude (byť na právnickou osobu, kterou vlastní či spoluvlastní, a jejímž je statutárním orgánem) a vymáhá pohledávku a její příslušenství v podobě úroku z prodlení vůči obchodní společnosti, kterou za svého působení v ní neevidoval a nevypořádal, ačkoliv zaevidování a vypořádání této údajné pohledávky s údajným věřitelem zajistit z titulu svého postavení v obchodní společnosti měl a mohl, a nyní tak usiluje o získání prospěchu z porušení svých zákonných í smluvních právní povinností.
4. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
5. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. S ohledem na to, že stěžovatelka tvrdí, že ve věci v prvním stupni rozhodoval podjatý soudce JUDr. Ondřej Hruda, Ph.D., měla být ve věci podána žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Ostatně na to stěžovatelku upozornil již Nejvyšší soud, když uvedl, že v dovolání uplatnila tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost. Stěžovatelka nicméně žalobu pro zmatečnost nepodala, a to ani po rozhodnutí dovolacího soudu (§235 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní stížnost je proto ve výše uvedeném rozsahu nepřípustným návrhem ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pročež je nutno odmítnout ji podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
7. Ve vztahu ke zbylé části ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jde-li o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí v důsledku způsobu hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu nahrazovat činnost další soudní instance.
9. Podstatou ústavní stížnosti je opakovaná polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů týkajících se výkladu ujednání článku 10.6. licenční smlouvy a otázka aplikace korektivu dobrých mravů a/nebo zásad poctivého obchodního styku. K argumentům stěžovatelky namítajícím nesprávné hodnocení důkazů ve vztahu k výkladu výše uvedených otázek Ústavní soud připomíná, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Taková situace v nyní posuzované věci nenastala. Soud prvního stupně i soud odvolací své závěry srozumitelně a pečlivě odůvodnily. Jejich správnost potvrdil s odkazem na svou ustálenou rozhodovací praxi i dovolací soud. Konstatoval mimo jiné, že o neurčitost právního úkonu by šlo až tehdy, pokud by ujednání neumožnilo posoudit, zda se na určité mechanizované výztuže předmětná smlouva vztahuje či nikoliv, což v posuzovaném případě nenastalo. Soud prvního stupně i soud odvolací tak správně dovodil, že konstrukční rysy specifikované výztuže jsou dány objektivně, jsou určitelné (lze stanovit, v čem spočívá podstata příslušného originálního konstrukčně-technického řešení, tj. co je pro ně charakteristické, v čem podstatném se liší od jiných konstrukčních řešení mechanizovaných výztuží), v řízení byly tyto konstrukční rysy zjištěny a bylo tak možno posoudit, zda režimu licenční smlouvy podléhají též specifikované typy mechanizované výztuže. Smlouva proto nemohla být posouzena jako neplatná pro neurčitost projevu vůle.
10. Soud prvního stupně i soud odvolací také srozumitelně a řádně odůvodnil svůj závěr týkající se aplikace korektivu dobrých mravů v daném případě. Ústavní soud neshledal v právních závěrech plynoucích z provedených důkazů žádný extrémní exces, který by odůvodňoval zásah do rozhodnutí obecných soudů.
11. Nejvyšší soud pak řádně objasnil, proč námitky stěžovatelky nemohou založit přípustnost dovolání. Konstatoval, že nelze přisvědčit argumentu stěžovatelky, že odvolací soud se při výkladu předmětného ujednání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se aplikace dobrých mravů a/nebo zásad poctivého obchodního styku, dovolací soud konstatoval, že předložená otázka není otázkou hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování. Právní otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou má zákon na mysli otázku judikatorního významu, tj. otázku výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, nikoliv otázku právního posouzení konkrétního případu coby výsledku aplikace normy hmotného nebo procesního práva v individuálních poměrech určitého sporu jako je tomu v nyní posuzované věci. Dovolací soud se podrobně vyjádřil i k dalším dovolacím námitkám stěžovatelky a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání. Jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom ani neuvedla žádný argument, jímž by závěry Nejvyššího soudu týkající se vadnosti podaného dovolání jakkoliv zpochybnila a celý obsah ústavní stížnosti věnovala především polemice se správností závěrů o neurčitosti předmětného právního úkonu a (ne)aplikaci dobrých mravů. Pokud stěžovatelka žádnou argumentaci ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu nenabídla, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
13. Ve vztahu ke zbylé části ústavní stížnosti tak Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu