ECLI:CZ:US:2023:2.US.2395.23.1
sp. zn. II. ÚS 2395/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Müllerové, zastoupené JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem, se sídlem v Písku, Na Boubín 203, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1210/2023-278 ze dne 29. června 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
2. Okresní soud v Písku postupem dle §157 odst. 1 písm. c) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z.ř.s."), jmenoval správce pozůstalosti veškerého majetku po mamince stěžovatelky z tzv. "jiného vážného důvodu", a to usnesením ze dne 21.7.2022, č. j. 12 D 1024/2021-186. Stěžovatelka s tím nesouhlasí, protože řízení podle ní neúměrně prodlužuje druhý účastník (její bratr). Jmenováním správce bude fakticky ponížena hodnota dědictví o jeho odměnu. Tuto argumentaci stěžovatelka uplatňuje po celou dobu řízení.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21.9.2022, č. j. 7 Co 1050/2022-226, rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Důvodem pro jmenování správce pozůstalosti podle §157 odst. 1 z.ř.s., byly hluboké rozpory mezi účastníky řízení (dědici), které znemožňují jejich dohodou ohledně správy pozůstalosti, přičemž s ohledem na rozsah, dlouhodobost a závažnost jejich neshod soud neshledal předpoklady pro jmenování správcem pozůstalosti některého z dědiců. Posoudil i hospodárnost ustanovení správce pozůstalosti. Správu pozůstalosti vykonávaná soudem jmenovaný správce za odměnu, má též nárok na náhradu nákladů řízení a náhradu DPH. Ustanovení §127 z.ř.s. zahrnuje tyto nároky správce pozůstalosti mezi náklady řízení. Soud odkázal na judikaturu, podle níž nelze správce nejmenovat jen z proto, že jsou s tím spojené výdaje v podob nákladů řízení.
4. Nejvyšší soud posléze dovolání v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ("o.s.ř."). Podstatu právního názoru odvolacího soudu totiž stěžovatelka před Nejvyšším soudem nerozporovala, proto nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Podle argumentace stěžovatelky se dále usnesení o jmenování správce stalo pravomocným až v době, kdy již byly strany dohodnuty. Pro rozhodnutí odvolacího soudu o jmenování správce pozůstalosti je ale rozhodující stav v době vydání usnesení (§154 odst 1 o.s.ř. ve spojení s §167 odst. 2 o.s.ř.). Pokud skutečně došlo k dohodě o nejpodstatnějších hodnotách dědictví až po vydání usnesení okresního soudu, nemůže mít tato skutečnost dle Nejvyššího soudu vliv na správnost usnesení odvolacího soudu.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítá, že žije v neustálé nejistotě, stresu a obavách, jak řízení dopadne a zda se při svém zdravotním stavu dožije konce dědického řízení. Nejedná se přitom o rozsáhlé dědictví (bytová jednotka a dvě garáže) a není dána překážka vést řádné dědické řízení. V řízení jsou pouze dva dědicové, jeden řízení neúměrně prodlužuje. Stěžovatelka po úmrtí matky zcela ztratila přístup k nemovitostem. Notářka jmenovala správce pozůstalosti v době, kdy již byli účastníci dědického řízení dohodnuti. Samotné jmenování představuje pro stěžovatelku v konečném důsledku zátěž. Správce pozůstalosti přitom nečinil žádná úkony, byl a je ve věci zcela pasivní. Jeho ustanovení bylo zcela nadbytečné. Podle stěžovatelky se v mezidobí dědické řízení žádným způsobem neposunulo. Nejvyšší soud se navíc nevypořádal se všemi námitkami. Dědické řízení trvá šest let a náklady nečinností mají být v konečném důsledku hrazeny stěžovatelkou právě osobám, která právě svou nečinností tyto náklady způsobují.
II. Posouzení Ústavním soudem
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
9. Klíčovou otázkou nadnesenou v ústavní stížnosti je, zda bylo jmenování správce pozůstalosti zákonné. V obecné rovině se jedná se o problematiku podústavního práva, kterou Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat. Odůvodnění okresního a krajského soudu stálo na argumentaci, že mezi účastníky dědického řízení jsou dány rozpory, proto je naplněn předpoklad uplatnění §157 odst. 1 písm. c) z.ř.s. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka v podaném dovolání nerozporovala důvody rozhodnutí odvolacího soudu. Obsah a kvalita dovolání je vždy určující pro kvalitu soudního přezkumu. Vymezení předpokladů přípustnosti je přitom vyžadováno zákonem. Nejsou-li vymezeny, dovolateli se skutečně fakticky nedostane "odpovědi na všechny námitky".
10. Ústavní soud se proto zabýval obsahem dovolání, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti. V něm (na různých místech) uvádí, že otázkou k řešení dovolacím soudem je "situace, která znamená nemožnost se dohodnout o dědictví a jeho správě, přičemž tento stav je způsoben výlučně jedním z účastníků řízení. Pokud je v jakémkoliv řízení více subjektů a jeden odmítá dohodu, je pro jakýkoliv jiný subjekt prakticky nemožné se dohodnout i při maximální možné snaze. Tento racionálně jednající subjekt přitom nemůže být "sankcionován" povinností hradit náklady správce pozůstalosti, když jeho ustanovení nezapříčinil. (...) Dosud nebylo soudem řešeno, jakým způsobem je hodnocena míra zavinění na nutnosti ustanovit správce pozůstalosti." Ústavní soud s ohledem na rekapitulaci veškeré relevantní argumentaci k přípustnosti dovolání neshledal důvod pro kasační zásah. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že tuto argumentaci považoval Nejvyšší soud za mimoběžnou, protože na ní rozhodnutí odvolacího soudu nestálo. Jinými slovy, argumentace stěžovatelky v dovolání se nevztahuje k důvodům, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu stojí, proto není důvod takovou (hypotetickou) otázku řešit.
11. Podstatou argumentace stěžovatelky je především nesouhlas s tím, aby účastníci nesli náklady řízení. Problematika nákladů i otázka míry zavinění některým z účastníků na vzniklých nákladech by mohla být relevantní až ve vztahu ke skutečnému stanovení odměny a jejímu zohlednění v rámci majetku v pozůstalosti. Zákon o zvláštních řízeních soudních výslovně neupravuje samotné rozhodování o odměně. Při subsidiaritě o.s.ř. soud vyjde z §151 odst. 1 o.s.ř., podle kterého o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se u něho řízení končí, tedy v tomto případě v rozhodnutí o dědictví dle §185 z.ř.s. (k tomu viz nález sp. zn. II. ÚS 3195/20 ze dne 19. 10. 2021).
12. V současně chvíli je námitka zásahu do majetkové sféry předčasná, rozhodnutí o ustanovení správce je zatímní povahy a ke stanovení odměny ještě nedošlo. I tam by se však samotný argument (ne)hospodárnosti ustanovení správce promítl do přezkumu za situace, kdy by jmenování správce bylo nezákonné. To se však v projednávané věci nestalo. Zákon počítá s tím, že správce lze jmenovat v případě rozporů znemožňujících správu vykonávat. V projednávané věci nadto docházely hotové prostředky v pozůstalosti. Podmínky aplikace §157 odst. 1 písm. c) z.ř.s. zjevně byly naplněny, proto soud musel ke jmenování přistoupit bez ohledu na ekonomické náklady s tím spojené, které v budoucnu účastníci ponesou.
13. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu