ECLI:CZ:US:2023:2.US.2403.23.1
sp. zn. II. ÚS 2403/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Jírů, právně zastoupené Mgr. Františkem Kubečkou, advokátem, sídlem Kladská 1489/5, Praha 2, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023 č. j. 72 Co 164/2023-173 a č. j. 72 Co 165/2023-175 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 9. 2022 č. j. 26 C 325/2021-133 a ze dne 12. 4. 2023 č. j. 26 C 325/2021-165, a o návrhu na odklad vykonatelnosti výzvy Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 9. 2023 č. j. 26 C 325/2021-177, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka vylíčila skutkové okolnosti věci následovně. Dne 16. 11. 2021 podala žalobu proti žalované společnosti Allianz pojišťovna, a. s., ve které se domáhala zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu pojistného plnění. Stěžovatelka v žalobě uvedla, že je osvobozena od placení soudního poplatku dle §11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Soud se tímto nezabýval a stěžovatelka nebyla vyzvána k úhradě soudního poplatku, ani nebyla poučena o následcích případného nezaplacení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 7. 2022 č. j. 26 C 325/2021-123 byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, ve kterém rovněž uvedla, že je osvobozena od placení soudního poplatku.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 9. 2022 č. j. 26 C 325/2021-132 byla stěžovatelka vyzvána k uhrazení soudního poplatku za odvolání podle položky č. 22 bod 1 písm. a) ve spojení s položkou č. 1 bod 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků ve výši 75 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 8 v usnesení ze dne 1. 9. 2022 č. j. 26 C 325/2021-133 též rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit soudní poplatek za žalobu s odůvodněním, že neuhradila poplatek, jelikož ji k tomu soud opomněl vyzvat. Soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že se nejedná o řízení dle §11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích, avšak o řízení o zaplacení pojistného plnění, tudíž stěžovatelka není od soudních poplatků osvobozena. Na výzvu stěžovatelka reagovala podáním ze dne 16. 9. 2022, kde žádala o osvobození od soudních poplatků, a na tomto názoru nadále trvala rovněž ve svém podání ze dne 29. 11. 2022.
4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 12. 2022 č. j. 26 C 325/2021-154 byla žádost stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku zamítnuta. Proti tomuto usnesení podala dne 22. 12. 2022 odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2023 č. j. 72 Co 37/2023-163 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. V návaznosti na to byla stěžovatelka opětovně vyzvána k uhrazení soudního poplatku usnesením doručeným dne 14. 3. 2023. Jelikož stěžovatelka nadále trvala na názoru uvedeném v předchozím podaném odvolání, ve stanovené lhůtě soudní poplatek neuhradila. Z toho důvodu bylo v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 4. 2023 č. j. 26 C 325/2021-165 zastaveno. Toto usnesení stěžovatelka napadla odvoláním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2023 č. j. 72 Co 165/2023-175 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dále bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023 č. j. 72 Co 165/2023-173 potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 9. 2022 č. j. 26 C 325/2021-133.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud ji měl o poplatkové povinnosti poučit již ve fázi řízení před soudem prvního stupně, kdy měla být upozorněna na jinou právní kvalifikaci sporu, tedy na to, že se nejedná o typ řízení, který patří do kategorie řízení osvobozených od soudního poplatku. Stěžovatelka tak nemohla na vzniklou situaci reagovat. Kdyby stěžovatelka byla seznámena s tím, že je povinna uhradit soudní poplatek ve výši 75 000 Kč, mohla zohlednit náklady, které bude takové řízení obnášet, a zvážit, zda řízení vůbec zahájí.
7. Stěžovatelka uvedla, že si je vědoma existence §12 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, na který soud ve své argumentaci odkazuje a který stanovuje, že změnu nebo zrušení povinnosti zaplatit poplatek lze pravomocně provést nejpozději do tří let ode dne, kdy rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek nabylo právní moci. Ve stejné lhůtě zaniká i právo uložit povinnost zaplatit tento poplatek. Tímto ustanovením je soudu dána možnost i bez návrhu změnit nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek. Po uplynutí tříleté lhůty, která počíná dnem, kdy rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek nabylo právní moci, již nelze takové rozhodnutí měnit.
8. Za situace, kdy povinnost stěžovatelky uhradit soudní poplatek byla stanovena až ex post po vydání rozsudku, je tento postup tedy sice v souladu s §12 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, avšak odporuje základním funkcím soudních poplatků. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud k úhradě soudního poplatku nebyla vyzvána na počátku řízení při podání žaloby, ani v rámci ukončení řízení rozsudkem ve věci samé, svědčilo jí legitimní očekávání, že její poplatková povinnost za řízení nevznikla. Dne 19. 9. 2023 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti, jejímž obsahem je návrh na odklad vykonatelnosti další výzvy Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 26 C 325/2021-177 k uhrazení soudního poplatku za žalobu ve výši 75 000 Kč.
9. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
10. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal a napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní. Z rozhodnutí obecných soudů ve věci soudního poplatku za podané odvolání i ve věci soudního poplatku dodatečně vyměřeného za podání žaloby jsou zřejmé právní úvahy, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých soudy postupovaly.
11. Jak Ústavní soud opakovaně judikuje, nezbytnou součástí zásady právní jistoty, jakožto základního principu právního státu, je předvídatelnost práva, jakož i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, vylučující případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení legitimního očekávání však nelze považovat taková rozhodnutí soudu, v nichž obecné soudy provedly výklad a aplikaci zákonných ustanovení, jež jsou součástí právního řádu, přijaté právní závěry vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněné, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti výzvy Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 26 C 325/2021-177 k zaplacení soudního poplatku Ústavní soud posoudil jako nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu), neboť tento návrh není v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Dle citovaného ustanovení lze totiž výjimečně odložit vykonatelnost těch rozhodnutí, která jsou napadena ústavní stížností. Předmětná výzva napadena ústavní stížností není, přičemž k charakteru výzvy k zaplacení soudního poplatku se vyslovil Ústavní soud již ve stanovisku pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu