ECLI:CZ:US:2023:2.US.2406.23.1
sp. zn. II. ÚS 2406/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele nezl. T. O., zastoupeného zákonným zástupcem - otcem J. B., zastoupeným JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 6, Hořovice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července 2023 č. j. 11 Co 85/2023-237, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Tachově (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 13. 3. 2023 č. j. 15 D 42/2022-222 jmenoval účastníky dědického řízení: stěžovatele a pozůstalou dceru, M. S. (dále jen "pozůstalá") správci celé pozůstalosti. Své rozhodnutí odůvodnil s odkazem na §157 z. ř. s. a §1677 odst. 1 o. z. tím, že zůstavitel nepovolal správce pozůstalosti, proto soud správci pozůstalosti jmenoval pozůstalou jako dědičku ze zákona a stěžovatele jako závětního dědice části pozůstalosti. K odvolání pozůstalé, pak Krajský soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že ke správě celé pozůstalosti je oprávněna pozůstalá.
3. Odvolací soud ve svém rozhodování vycházel §156 a §157 z. ř. s. a judikatury Nejvyššího soudu, a konstatoval, že pokud nepanuje shoda mezi více dědici o správě pozůstalosti, je třeba rozhodnutí soudu o tom, kdo bude správu vykonávat. Konstatoval, že ustanovení §156 z. ř. s. opravňuje soud i k tomu, aby v konkrétním případě rozhodl, dochází-li mezi více dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, že správu má vykonávat pouze jeden z více dědiců, popřípadě že každý z nich má vykonávat správu pozůstalosti samostatně. V posuzované věci je pozůstalá dědičkou zůstavitele, u níž nejsou pochybnosti o její zákonné posloupnosti v první třídě dědiců, stěžovatel je dědicem části pozůstalosti (automobilu a nemovitých věcí) na základě holografní závěti ze dne 26. 5. 2019. Při jednání dne 4. 7. 2022 pozůstalá namítla, že závěť není psána vlastní rukou zůstavitele. Usnesením ze dne 12. 7. 2022 č. j. 15 D 42/2022-145, soud prvního stupně odkázal stěžovatele podle §170 odst. 1 z. ř. s., aby podal u soudu žalobu na určení, že je dědicem ze závěti. Při jednání dne 28. 11. 2022 pozůstalá navrhla, aby byla jmenována správkyní pozůstalosti, otec stěžovatele navrhl, aby správcem pozůstalosti byl jmenován on.
4. Odvolací soud uvedl, že dědické právo pozůstalé, odvíjející se od zákonné posloupnosti, a dědické právo stěžovatele odvíjející se od závěti, nemohou (ohledně části pozůstalosti) vedle sebe obstát. Jejich dědické tituly se navzájem vylučují. Mezi účastníky je tak spor o dědické právo a spor o výkon správy pozůstalosti. Za této situace jsou takto podle odvolacího soudu naplněny podmínky k tomu, aby soud rozhodl o tom, který z dědiců je oprávněn správu pozůstalosti vykonávat.
5. Odvolací soud konstatoval, že pozůstalá opírá své dědické právo (k celé pozůstalosti) o zákonnou posloupnost, tedy o silnější právní důvod než stěžovatel, který opírá své dědické právo (k části pozůstalosti) o závěť ve formě soukromé listiny, popřené co do pravosti. Dědické právo stěžovatele se tak s ohledem na okolnosti případu jeví jako slabší a nezletilý byl v době vydání napadeného rozhodnutí navíc ve věku necelých 6 let, nenabyl tedy dosud plné svéprávnosti a je způsobilý k právním jednáním pouze ve velmi nepatrném rozsahu (srov. §31 o. z.)
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o aplikaci zákonné úpravy správy pozůstalosti obsažené v z. ř. s. Namítá, že v daném případě žádná pochybnost o tom, kdo má spravovat pozůstalost, nevznikla a oba dědicové mohli správu vykonávat. Podle stěžovatele odvolací soud vyložil výše uvedená ustanovení z. ř. s. k popření jasného závěru uvedeném v §1667 odstavec 1 o. z., a k popření původního rozhodnutí nalézacího soudu.
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Jde-li o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí v důsledku způsobu hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu nahrazovat činnost další soudní instance.
9. V posuzované věci se stěžovatel domáhá přehodnocení právního závěru odvolacího soudu o tom, že v daném případě je třeba rozhodnout v souladu §156 z. ř. s. o tom, který z dědiců je oprávněn ke správě pozůstalosti, přičemž rozhodl, že ke správě celé pozůstalosti je oprávněna pozůstalá.
10. Ústavní soud přezkoumal uvedené právní závěry z toho hlediska, zda se odvolací soud nedopustil porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že by jím provedený výklad byl svévolný, resp., že by neobstál z hlediska obecně uznávaných standardů (metod) výkladu právních norem. Nic takového ovšem neshledal, o čemž svědčí také výše shrnutá argumentace odvolacího soudu. Jsou v ní srozumitelně a logicky vysvětleny důvody, které tento soud vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Jak vyplývá z výše uvedeného, v dané věci nejde o excesivní výklad podústavního práva a Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby právní závěry odvolacího soudu dále přehodnocoval.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu