ECLI:CZ:US:2023:2.US.2409.23.1
sp. zn. II. ÚS 2409/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele: D. P., právně zastoupeného JUDr. Josefem Novotným, advokátem se sídlem Slovenská 955/7, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2023, sp. zn. 61 To 437/2023, a usnesení Generálního ředitelství cel ze dne 4. května 2023, č. j. GŘC-1452-269/TČ-2020-835830, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Napadeným usnesením ze dne 4. 5. 2023 Generální ředitelství cel, odbor pátrání Ústí nad Labem, oddělení odhalování daňových podvodů (dále "policejní orgán") po předchozím souhlasu státního zástupce zajistilo podle §79a odst. 1 trestního řádu několik nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatele z důvodu, že zajištěné věci jsou výnosem z trestné činnosti. Současně zakázal stěžovateli jakoukoliv dispozici s nemovitými věcmi ve smyslu §79a odst. 2 tr. řádu, 79a odst. 3 tr. řádu a §79b odst. 1 tr. řádu. V odůvodnění napadeného usnesení policejní orgán uvedl, že v probíhajícím trestním řízení prověřuje, zda byl spáchán zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Podezřelým v tomto trestním řízení je M. D., jakožto jednatel obchodní společnosti X. Nemovité věci, které policejní orgán napadeným usnesením zajistil, v minulosti vlastnil právě M. D. Všechny je však v době, kdy již měl páchat trestnou činnost, převedl na stěžovatele. V prověřování policejní orgán zjistil, že prověřovaný M. D. má trvalý pobyt v nemovitosti, kterou vlastní stěžovatel. Stěžovatel s prověřovaným dále působí v několika obchodních společnostech. Stěžovatel byl rovněž společníkem obchodní společnosti X v době, kdy byl prověřovaný M. D. jejím jednatelem. Policejní orgán také zjistil, že stěžovatel byl s prověřovaným v registrovaném partnerství, a to do září roku 2020. Ze skutečnosti, že prověřovaný M. D. převedl veškerý svůj majetek na stěžovatele v roce 2020 a zároveň v roce 2020 došlo k zániku registrovaného partnerství, policejní orgán usuzuje, že k zániku registrovaného partnerství došlo pouze formálně a účelově. Podle výsledků šetření policejního orgánu prověřovaný M. D. ze svého bankovního účtu hradí náklady na rekonstrukci jedné z nemovitostí, kterou nyní vlastní stěžovatel, jakož i další náklady související s provozem nemovité věci. Současně ze způsobu převodu nemovitých věcí na stěžovatele policejní orgán dovozuje, že převod byl účelový a že nákup nemovitých věcí i jejich rekonstrukce je hrazena z výnosů z trestné činnosti. Stěžovatel napadl usnesení policejního orgánu stížností.
3. Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 13. 7. 2023 stížnost zamítl. Městský soud zejména upozornil na to, že pro zajištění věci podle §79a odst. 1 trestního řádu postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti o tom, že věc je nástrojem či výnosem z trestné činnosti. Tento závěr však musí být dostatečně odůvodněn konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Městský soud nicméně shledal, že tento standard policejní orgán naplnil. Naopak stěžovatel podle názoru městského soudu nevyvrátil, ani významně nezpochybnil zákonem požadovaný vyšší stupeň pravděpodobnosti o tom, že zajištěné nemovité věci jsou výnosem z trestné činnosti podezřelého M. D. Městský soud dále připomněl, že rozhodnutí o zajištění věci není rozhodnutím o vině, ale dočasným, procesním rozhodnutím. Shrnul požadavky, které na rozhodnutí o zajištění klade judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Dospěl k závěru, že napadené usnesení policejního orgánu těmto požadavkům dostojí. Městský soud podrobně rozebral skutečnosti, ze kterých policejní orgán dovozuje své závěry, ty však není nutné opakovat, neboť jsou účastníkům známy.
4. Stěžovatel má za to, že městský soud a policejní orgán napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel namítá, že jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Má za to, že policejní orgán nezkoumal a blíže nevysvětlil důvody, pro něž má za naplněné podmínky postupu podle §79a odst. 1 trestního řádu. Zejména s odkazem na konkrétní relevantní skutková zjištění nevysvětlil, proč považuje nemovité věci stěžovatele za výnos z trestné činnosti. Stejně tak městský soud se podle názoru stěžovatele dostatečně nevypořádal s jeho námitkami a nevysvětlil, proč napadené usnesení policejního orgánu v přezkumu obstojí. Stěžovatel dále napadá konkrétní skutková zjištění, která ve věci učinil policejní orgán a na kterých založil svůj závěr o tom, že dotčené nemovité věci jsou výnosem z trestné činnosti.
5. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky uplatnitelnými před obecnými soudy. Trestní řízení je zákonem upravený proces, který co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a následně při vlastním rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Ústavní soud do tohoto procesu před jeho definitivním skončením zásadně nezasahuje, s výjimkou zcela mimořádných situací. Zásahy Ústavního soudu jsou tedy opodstatněné a naopak žádoucí pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva. V případě trestního řízení tomu tak bude v těch případech, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze jinak odstranit.
8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je zajištění majetku (podle §79a trestního řádu) přípustné, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že jde o výnos z trestné činnosti. Pro rozhodnutí o něm postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, je-li dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Zajištění je prostředek dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, který se sice dotýká vlastnického práva (čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu), nejde však o rozhodnutí konečné, jímž by toto právo bylo porušeno. Zajištění je současně institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské trestné činnosti, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků či věcí vlastníku, nýbrž omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je (při zachování v zákoně specifikovaných podmínek) přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
9. Pokud orgány činné v trestním řízení splní požadavky kladené na zajištění majetkových hodnot z pohledu ústavního práva [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121)], není Ústavní soud oprávněn posoudit podmínky vydání rozhodnutí o zajištění a není ani příslušný k přezkumu takového rozhodnutí, neboť by tím mohl předjímat výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07).
10. Ústavní soud kritéria přezkumu zajišťovacích opatření formuloval např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018. Zde konstatoval, že zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly použity, případně jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, tedy podle stávající právní úpravy pro takové opatření postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině určité míry pravděpodobnosti, a nikoliv jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty jsou výnosem z trestné činnosti, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, jelikož může být dalším šetřením vyvrácen.
11. V nyní projednávané věci orgány činné v trestním řízení v dostatečné míře odůvodnily, z jakých konkrétních skutečností dovozují jednak závěr, že byl spáchán trestný čin, jednak závěr, že zajištěné nemovité věci ve vlastnictví stěžovatele jsou výnosem z této trestné činnosti. Městský soud ve svém rozhodnutí také správně interpretoval a aplikoval relevantní judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly svévolně nebo že by napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná, jak namítá stěžovatel. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) neposkytují účastníkovi řízení záruku, že v jeho věci bude rozhodnuto způsobem, který očekává, ale "pouze", že v jeho věci budou orgány veřejné moci postupovat podle předem zákonem stanovených pravidel. Rovněž těmto požadavkům napadená usnesení vyhověla.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu