ECLI:CZ:US:2023:2.US.2581.22.1
sp. zn. II. ÚS 2581/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Antonína Králíčka, 2) Mgr. Michala Heldenburga a 3) Mgr. Olgy Heldenburg, všech zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2022, č. j. 11 Co 238/2022-563, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti napadenému usnesení obecného soudu, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich základního práva zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením městský soud k odvolání stěžovatelů (v původním řízení vystupovali jako žalovaní) potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 8. 2021, č. j. 27 EC 357/2011-448, kterým soud přiznal znalci Ing. Janu Skyvovi znalečné ve výši 6 693 Kč. Odvolací soud zjistil, že znalec byl ustanoven soudem prvního stupně k vypracování znaleckého posudku za účelem určení výše obvyklého nájemného v daném místě a čase. Soud dospěl k závěru, že znalec zadaný úkol splnil. Náklady na jeho vypracování nese za procesní situace, kdy bylo rozhodnuto o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, zcela žalobce, Ing. Martin Zemánek, a byl již uhrazen.
3. Stěžovatelé nesouhlasí s postupem znalce. Znalecký posudek podle jejich názoru není řádně odůvodněn a neobsahuje přílohy, z nichž by bylo možné ověřit, jaké srovnávací materiály znalec použil. Domnívají se, že soud neměl znalci znalečné přiznat.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelů je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení navíc v tzv. bagatelní částce. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
6. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelů důvody, pro které by měl zrušit napadené usnesení, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu. Nad rámec uvedeného Ústavní soud ještě připomíná, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1167/18 a další].
7. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. V posuzované věci navíc povinnost úhrady nákladů znalečného nebyla uložena stěžovatelům.
8. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zrušení napadeného usnesení městského soudu.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu