ECLI:CZ:US:2023:2.US.2622.23.1
sp. zn. II. ÚS 2622/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Radky Zellnerové, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2023 č. j. 27 Cdo 969/2023-498, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále žádá, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že žalobou ze dne 22. 12. 2014 se žalobkyně domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 850 501 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měla stěžovatelka, jako její bývalá jednatelka, způsobit žalobkyni při výkonu funkce porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Návrhem ze dne 20. 7. 2015 žalobkyně navrhla rozšíření žaloby o částku 503 676 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2015 č. j. 80 ECm 1/2015-64, rozšíření žaloby připustil.
3. Rozsudkem ze dne 12. 10. 2020 č. j. 80 ECm 1/2015-292, ve znění usnesení ze dne 3. 3. 2021 č. j. 80 ECm 1/2015-365, uložil Městský soud v Praze stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 491 671 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku, co do nároku na zaplacení částky 862 506 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání žalobkyně (proti II. a III. výroku) i stěžovatelka (proti I. a III. výroku). Žalobkyně vzala své odvolání v rozsahu 611 513 Kč částečně zpět. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2022 č. j. 6 Cmo 171/2021-456 odvolací řízení v rozsahu zpětvzetí odvolání zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. v rozsahu 250 993 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
5. Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že v dovolání nepředložila žádnou otázku procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání. Má za to, že pokud v dovolání namítala, že odvolací soud nereagoval na její konkrétní námitky proti rozsudku soudu prvního stupně, jakož i extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a provedenými důkazy, je otázka přípustnosti dovolání jednoznačně vymezena samotnou skutečností porušení práva na spravedlivý proces. S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, stěžovatelka tvrdí, že jako přípustné musí být posouzeno dovolání, v němž je dovolatelem jako dovolací důvod uplatněna námitka porušení základních práv a svobod.
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadeným rozhodnutím dovolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.
9. Stěžovatelka brojí výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání, a v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení pouze tohoto rozhodnutí.
10. Ústavní soud předně připomíná, že přípustností dovolání se podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm mimo jiné zdůraznil, že není úkolem Nejvyššího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve spojení s §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup Nejvyššího soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
11. Pokud stěžovatelka argumentuje stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, resp. tím, že z něj vyplývá, že jako přípustné musí být posouzeno každé dovolání, v němž je jako dovolací důvod uplatněna námitka porušení základních práv dovolatele, je třeba k tomu dodat následující. Stěžovatelka opomíjí, že Ústavní soud v uvedeném stanovisku zdůraznil, že povinnosti dovolatelů i při namítání porušení jejich ústavně zaručených práv je řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (bod 58 stanoviska). Současně konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právě toto vymezení předpokladů přípustnosti v dovolání v posuzovaném případě řádně obsaženo nebylo.
12. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení podrobně vyjádřil ke všem dovolacím námitkám stěžovatelky a srozumitelně objasnil, z jakých důvodů nezakládají přípustnost dovolání. Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se neprovedení důkazu účetnictvím žalobkyně, Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka opomíjí, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí nezaložily na závěru o neunesení důkazního břemene stěžovatelkou (v důsledku nepředložení účetnictví žalobkyně). Soudy důkaz účetnictvím žalobkyně neprovedly, jelikož jeho provedení nepovažovaly za nezbytné ke zjištění skutkového stavu, což v rozhodnutích dostatečně odůvodnily. Pokud jde o námitku stěžovatelky ve vztahu k započtení provize, Nejvyšší soud uvedl, že při formulaci této námitky stěžovatelka vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu a Nejvyššímu soudu předkládá otázku založenou na vlastní skutkové verzi projednávané věci. Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, však v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Nejvyšší soud dále shledal, že způsobilost dovolání nezakládá ani otázka, v níž se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice "zda sjednání účetní, které neodpírá potřebnou součinnost, může založit odpovědnost jednatele za škodu v situaci, kdy je účetnictví v rozpracovaném a nedokončeném stavu neprotokolárně odňato z dispozice žalované dne 4. 8. 2014". Na posouzení této otázky totiž napadené rozhodnutí nespočívalo, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech stěžovatelky založených napadeným rozhodnutím. Nejvyšší soud upozornil, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o odpovědnosti stěžovatelky nikoli z důvodu nedostatků ve vedení účetnictví žalobkyně, nýbrž proto, že stěžovatelka z prostředků žalobkyně uhradila náklady na operaci svých očí a vynaloženou částku žalobkyni nevrátila. Nejvyšší soud se vyjádřil i k dalším dovolacím námitkám stěžovatelky a v podrobnostech postačí zejména odkázat na body 19 až 24 odůvodnění napadeného usnesení.
13. Z uvedeného vyplývá, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout.
14. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají jak o příslušnou platnou právní úpravu, tak o judikaturu především Nejvyššího soudu, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv.
15. Ústavní soud uzavírá, že v ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu na náhradu nákladů řízení (§62 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu