ECLI:CZ:US:2023:2.US.2646.23.1
sp. zn. II. ÚS 2646/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lumíra Mičánka, advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2023 č. j. 22 Cdo 82/2023-290, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022 č. j. 28 Co 102/2022-251 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 1. 2022 č. j. 8 C 410/2020-225, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se jako žalobce u Okresního soudu Praha-západ domáhal uložení povinnosti žalované (Bc. Renáta Adamudi) zaplatit mu 85 223 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobu později rozšířil tak, že se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 95 015 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1. 2022 č. j. 8 C 410/2020-225 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 16. 6. 2022 č. j. 28 Co 102/2022-251 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli 9 805 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 1 146 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení; ve zbývající části výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost však nijak nevymezil, proto je Nejvyšší soud odmítl jako vadné a tudíž neprojednatelné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v důsledku vad řízení, spočívajících v nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, dospěly obecné soudy k nesprávným skutkovým závěrům a následně nesprávným rozhodnutím, která stěžovatele trvale poškozují. Namítá zejména vady v dokazování, kdy byly opomenuty některé důkazy, a také rozporuje správnost závěrů odvolacího soudu. Obecné soudy podle přesvědčení stěžovatele jednaly v rozporu se zákonem (§153, §132 o. s. ř. a §157 odst. 2 o. s. ř.), přičemž řízení vedly, aniž respektovaly ustanovení o rovnosti účastníků řízení a povahou i intenzitou vad tak porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zda je ústavní stížnost přípustná ve smyslu §75 téhož zákona. Zákonné podmínky pro podání ústavní stížnosti splněny jsou, nicméně ústavní stížnost je zčásti nepřípustná.
6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) přijal Ústavní soud závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně uzavřel, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
7. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí svévolí; v části směřující proti rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
8. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje převážně k postupu obecných soudů v rámci nalézacího a odvolacího řízení; proti způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání, stěžovatel ničeho konkrétního nenamítá, pouze obecně odkazuje na §237 o. s. ř. Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelova dovolání dospěl k závěru, že napadené usnesení Nejvyššího soudu odpovídá jeho obsahu. Nejvyšší soud v něm neshledal žádnou způsobilou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Splnění této náležitosti podle Nejvyššího soudu nelze dovodit ani jinak z obsahu podání. Nejvyšší soud postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1, větě první, o. s. ř., odmítl-li dovolání stěžovatele, a za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor.
9. Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu