ECLI:CZ:US:2023:2.US.2706.23.1
sp. zn. II. ÚS 2706/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Gazdové, právně zastoupené JUDr. Pavlem Kortou, advokátem se sídlem Poštovní 2, Moravská Ostrava, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2023, č. j. 28 Cdo 1744/2023-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu, a to z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Česká republika, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se po stěžovatelce žalobou domáhá vydání bezdůvodného obohacení v částce 51 541 Kč. Bezdůvodné obohacení mělo vzniknout tím, že stěžovatelka užívala pozemek ve vlastnictví žalobkyně (České republiky) bez právního důvodu. Okresní soud rozhodl ve věci mezitímním rozsudkem tak, že základ nároku žalobkyně je po právu. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka bránila odvoláním a proti rozsudku krajského soudu dovoláním.
3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 7. 2023, č. j. 28 Cdo 1744/2023-106, dovolání odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka předložila v dovolání otázku, která je skutková, nikoliv právní. Připomněl, že mu nepřísluší jakkoliv revidovat skutkové závěry soudů nižších stupňů, jelikož přezkoumává toliko otázky právní, nikoliv skutkové. I právní závěry odvolacího soudu však shledal v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu.
4. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka ve své stížnosti nejprve opakuje argumenty, pro které má za to, že pozemek ve vlastnictví žalobkyně netvoří s jejími pozemky funkční celek. Krátce také shrnuje, k jakým závěrům dospěly obecné soudy v předchozím řízení. Stěžovatelka však nepředkládá v zásadě žádnou ústavněprávní argumentaci. Bez bližšího odůvodnění namítá, že Nejvyšší soud postupoval ve věci formalisticky a nesprávně.
5. Ústavní stížnost podala včas oprávněná stěžovatelka, která byla účastnicí řízení, v němž Nejvyšší soud vydal napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavního práva jsou věcně správné či nikoli.
8. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí jiný možný, ústavně konformní výklad, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli a rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Žádné takové pochybení však v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal.
9. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s tím, jak obecné soudy vyhodnotily zjištěné skutkové okolnosti. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud posoudil jí předestřenou otázku jako skutkovou a nikoliv právní. Nejvyšší soud se však v napadeném rozhodnutí s námitkami stěžovatelky vypořádal ústavně konformním způsobem. Vysvětlil, proč se jedná o skutkovou otázku, a zároveň proč (s odkazem na relevantní judikaturu) se odvolací soud při právním řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost stěžovatelky neobsahuje žádné další námitky či ústavněprávní argumentaci, se kterými by mohl Ústavní soud napadené usnesení konfrontovat. Napadené usnesení proto obstojí, neboť se Nejvyšší soud nedopustil žádného výše uvedeného kvalifikovaného pochybení při výkladu a aplikaci podústavního práva a své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil.
10. Ústavní soud připomíná, že právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) neposkytují účastníkovi řízení záruku, že v jeho věci bude rozhodnuto způsobem, který očekává, ale "pouze", že v jeho věci budou orgány veřejné moci postupovat podle předem zákonem stanovených pravidel. Rovněž těmto požadavkům napadené usnesení vyhovělo.
11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu