ECLI:CZ:US:2023:2.US.2733.23.1
sp. zn. II. ÚS 2733/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davide Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kohouta, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. října 2019, č. j. 10 C 179/2017-241, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 25. července 2023, č. j. 54 Co 160/2020-372, v rozsahu výroků o náhradě nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatel je žalobcem v řízení o určení vlastnictví zůstavitele ke dni úmrtí. Rozporuje kupní smlouvu na nemovitosti z roku 2007, uzavřenou mezi žalovanými a zemřelou (jako prodávajícími) a kupujícím panem Karlem Culkem. Od svého již zemřelého bratra se totiž dozvěděl, že zesnulá smlouvu nepodepsala a udělal to za ni sám bratr. Protože kupní smlouvu nepodepsala, náleží její vlastnický podíl ve výši jedné poloviny do dědického řízení. Podle žalovaných stěžovatel neměl na rozhodnutí naléhavý právní zájem.
3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou měl za prokázané, že smlouvu zesnulá podepsala a žalobě nevyhověl. O nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal náhradu úspěšným žalovaným (s výjimkou žalovaného 2, který se v řízení nevyjádřil, proto mu žádné náklady nevznikly). Náklady vyčíslil za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). O povinnosti k náhradě nákladů řízení státu rozhodl podle §148 odst. 1 o.s.ř.
4. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, ve věci samé potvrdil. Ohledně náhrady nákladů řízení však rozhodnutí okresního soudu změnil, protože se neztotožnil s tím, jak byly náklady vyčísleny. Při určení nákladů žalovaných na zastoupení okresní soud pochybil při určení výše odměny advokáta. Ustanovení §6 odst. 1 advokátního tarifu soud odměnu stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby se určuje v závislosti na tarifní hodnotě (§7 advokátního tarifu). Podle §8 odst. 1 advokátního tarifu pak (není-li stanoveno jinak), považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Konečně pak podle §9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) advokátního tarifu se za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo považuje částka 35 000 Kč. Částka 50 000 Kč se ale považuje za tarifní hodnotu tehdy, jde-li o právní vztah k nemovité věci, jako je tomu v nyní projednávaném případě. V souladu s právními závěry vyjádřenými v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je pro možnost využití speciálního ustanovení o tarifní hodnotě podle §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu rozhodná skutečnost, zda v daném řízení měl soud k dispozici ověřitelný údaj o ceně nemovitosti, která byla předmětem sporu. Údaj o ceně nicméně patrný nebyl. Proto soud postupoval podle §9 odst. 3 písm. a) a §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu: vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč, z níž sazba mimosmluvní odměny určená dle §7 bodu 5 advokátního tarifu činí 3 100 Kč. Vykonal-li advokát úkon právní služby společně při zastupování více osob, náleží mu za každou zastupovanou osobu tato odměna snížená o 20 % (srov. §12 odst. 4 advokátního tarifu), tj. odměna ve výši 2 480 Kč. Krajský soud pak některým účastníkům uznal další účelně vynaložené náklady, na rozdíl od okresního soudu. Nesouhlasil také s posouzením, že žalovanému 2 žádné náklady nevznikly. Jakkoliv nebyl zastoupený, zúčastnil se prostřednictvím obecné zmocněnkyně jednání prvostupňového soudu, a tudíž mu dle §151 odst. 3 a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, náleží paušální náhrada za přípravu k tomuto jednání a za účast na něm. Proto krajský soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až VIII. o náhradě nákladů řízení změnil. Veden stejnými úvahami postupoval při určení nákladů za odvolací řízení.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti nákladovým výrokům soudů obou stupňů. Vyčíslená náhrada nákladů řízení v celkové výši 152 880,99 Kč je vzhledem k povaze sporu neadekvátní a nespravedlivá, čímž dochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Náklady řízení byly "uměle" navýšeny především po úmrtí Bohuslava Kohouta, když na jeho místě bylo v postavení žalovaných pokračováno s Olgou Pospíchalovou, Bohuslavou Jordánovou a Martinem Kohoutem, když tito účastnící se fakticky soudního řízení nikterak neúčastnili. Stěžovatel je toho názoru, že nemohl v okamžiku podání žaloby legitimně očekávat, že dojde k úmrtí dvou účastníků na straně žalovaných a že bude v důsledku toho řízení pokračovat s (novými) šesti účastníky navíc. Nebylo tedy možné v souladu s principem legitimního očekávání předvídat, že během odvolacího řízení stoupne počet žalovaných ze 7 na 11, čímž dojde k výraznému zvýšení nákladů řízení. Stěžovatel je v důchodovém věku a výsledná částka je nepřiměřená. Je přesvědčen, že u něj jsou dány důvody zvláštního zřetele ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o.s.ř.").
II.
Posouzení Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní stížností napadenými výroky rozsudku okresního soudu a krajského soudu nebylo rozhodováno ve věci samé, ale o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Náklady určené nižšími soudy podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně si je tento soud vědom, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může být relevantní v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Ústavní soud přistupuje k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše zdrženlivě. Proto se zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by námitky stěžovatele mohly dosáhnout ústavněprávní roviny. Nic takového však nezjistil.
9. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s (vyšším) stanovením odměny za zastupování advokátem. Také nesouhlasí mimo jiné s tím, že odvolací soud přiznal náklady účastníkům zastoupeným zmocněncem, přestože se jednání tito účastníci fyzicky neúčastnili. Po Ústavním soudu tedy požaduje, aby se zabýval tím, zda odvolací soud posoudil správně úkony právního zástupce co do obsahu i rozsahu. Uvedené je však (včetně aplikace moderačního ustanovení §150 o.s.ř.) otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, jejíž řešení náleží obecným soudům. Krajský soud velmi rozsáhle odůvodnil, který úkon právní služby v konkrétní věci lze považovat za účelný. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn jeho závěry přezkoumávat. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) poskytuje účastníkovi řízení záruku, že soud bude rozhodovat podle předem stanovených pravidel, nezaručuje však úspěch v řízení a to, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat jeho očekávání.
10. Ústavní soud upozorňuje, že důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř. nelze vymezovat jakkoliv. Je na rozhodnutí obecného soudu, aby s využitím poznatků plynoucích z dlouhodobé aplikační praxe zvážil, zda jsou v konkrétním případě naplněny tyto důvody hodné zvláštního zřetele. K námitce stěžovatele, že se krajský soud nezabýval dopadem přiznání nebo nepřiznání náhrady nákladů řízení do jeho majetkové sféry, Ústavní soud konstatuje, že použití §150 o. s. ř. nemá vést ke zmírňování či odstranění majetkových rozdílů mezi stranami [srov. nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307)], ale má sloužit k dosažení spravedlnosti, pokud jde o vedení soudního řízení a jeho výsledek [nález ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 237/05 (N 48/40 SbNU 433)]. Míří na situace, v nichž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá práva, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. V těchto případech bude aplikace §150 o.s.ř. spravedlivou především s ohledem na okolnosti související s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (podle citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2862/07, bod 12).
11. Důvodem kasačního zásahu ústavního soudu navíc není jen případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci. Námitky na ní postavené nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Důvodem zásahu Ústavního soudu může být až situace, v níž je rozhodování zatíženo prvkem libovůle (či dokonce svévole). V takovém případě by bylo rozhodnutí nepřezkoumatelné nebo nezákonné [jde-li o proces intepretace a aplikace podústavního práva srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Pochybení takové povahy ale Ústavní soud nezjistil. Z napadených rozhodnutí je patrné, z jakých důvodů odvolací soud odměnu a náhradu hotových výdajů stanovil a ani z věcného hlediska nelze soudní závěry označit za očividně nepřiměřené.
12. Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou zdůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu