ECLI:CZ:US:2023:2.US.2818.22.1
sp. zn. II. ÚS 2818/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Rudolfa Malého, zastoupeného Mgr. Milanem Růžičkou, advokátem, sídlem Bratranců Veverkových 702, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022, č. j. 24 Cdo 3577/2020-755, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 11. května 2020, č. j. 18 Co 33/2020-429, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. září 2019, č. j. 11 C 224/2018-247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu přiložených dokumentů se podává, že Marie Kociánová (nyní vystupuje jako vedlejší účastnice, v původním řízení vystupovala jako žalobkyně) se žalobou proti Boženě Malé, stěžovatelově matce, domáhala podle odkazu soudu v dědickém řízení po Ing. Miloši Malém, zemřelém dne 29. 4. 2018 (dále jen "zůstavitel"), určení, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 9. 2019, č. j. 11 C 224/2018-247, její žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
3. K odvolání stěžovatelovy matky, která byla jeho právní předchůdkyní, Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 11. 5. 2020, č. j. 18 Co 33/2020-429, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Stěžovatelova matka po podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu zemřela. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j. 24 Cdo 3577/2020-751, rozhodl, že v řízení bude jako s účastníkem na straně žalované namísto dosavadní žalované pokračováno se stěžovatelem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 6. 2022, č. j. 24 Cdo 3577/2020-755, dovolání v celém jeho rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., zčásti jako nepřípustné, zčásti pak i jako vadné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s pojetím přípustnosti dovolání, které Nejvyšší soud v jeho věci zaujal. Namítá, že je nesprávný závěr odvolacího soudu o naplnění obou legálních znaků společné domácnosti v případě žalobkyně a jejího soužití se zůstavitelem, čímž se odvolací soud měl odchýlit zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 627/2001. Tvrdí, že žalobkyně poskytovala zůstaviteli toliko placenou službu při obstarání jeho domácnosti.
6. Stěžovatel tvrdí, že k prokázání svého stanoviska navrhoval provedení řady důkazů, zejména těch, podle nichž se žalobkyně nepodílela na úhradě nákladů domácnosti. Obecné soudy však jeho důkazním návrhům nevyhověly, aniž by náležitě zdůvodnily proč. V důsledku toho jsou rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná. Dále namítl, že nebyl poučen, že písemné vyjádření jeho syna není považováno za relevantní, přičemž tento důkaz mohl (měl) soud provést sám, neboť byl potřebný ke zjištění skutkového stavu a vyplýval z obsahu spisu.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud uvádí, že je opakováním námitek, které stěžovatel vznášel již v řízení před obecnými soudy, a jež se s nimi náležitě vypořádaly. Stěžovatel znovu toliko polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů, zejména s tím, zda soužití žalobkyně se zůstavitelem splňovalo znaky společné domácnosti. V takto koncipované stížnostní argumentaci stěžovatel nerespektuje, že přehodnocování skutkových závěrů učiněných obecnými soudy Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
9. Obecné soudy z provedeného dokazování jednoznačně dovodily úmysl zůstavitele a žalobkyně založit a vést trvalé soužití. Své závěry podložily řadou svědeckých výpovědí uživatelů dalších bytových jednotek v domě, v němž užíval byt i zůstavitel, synovce zůstavitele a dalších provedených důkazů. Podle nich se žalobkyně do bytu k zůstaviteli nastěhovala v roce 2001, starala se o něj i jeho domácnost a společně trávili čas, včetně návštěv. Okolí jejich vztah vnímalo jako vztah druha a družky či partnerský. Nejvyšší soud v dovolání jasně uvedl, že společné uhrazování nákladů na potřeby domácnosti neznamená uhrazování stejnými podíly, ani uhrazování v penězích. Závěr o tom, že žalobkyně se zůstavitelem vedla společnou domácnost, označil za souladný s jeho ustálenou rozhodovací praxí.
10. Ústavní soud nesdílí pohled stěžovatele, dle něhož jeho některé důkazy byly soudy opomenuty, resp. nebyly provedeny, aniž byl tento postup z jejich strany náležitě zdůvodněn. Odvolací (bod 11, 12 a 22) i dovolací soud rozvedly, proč další důkazy nebyly provedeny pro nadbytečnost, neboť skutkový stav soudy náležitě zjistily z jiných důkazů, které provedeny byly.
11. Lze proto uzavřít, že obecné soudy na základě jimi učiněných skutkových zjištění formulovaly závěry, které podřadily pod příslušnou právní normu a na základě takto provedené aplikace práva vyhodnotily, že v daném případě jsou dány zákonem předvídané důvody, aby žalobkyně byla dědičkou zůstavitele. Jak již bylo výše naznačeno, v dané věci nebyl zjištěn žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu