ECLI:CZ:US:2023:2.US.2855.23.1
sp. zn. II. ÚS 2855/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Nguyen Hong Ha, zastoupeného JUDr. Ivem Žižkovským, advokátem, Americká 60, Staňkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2023 č. j. 10 Azs 283/2022-39, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 14 odst. 4 a odst. 5 a čl. 32 odst. 1 až odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel podal dne 6. 2. 2013 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podle §87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") o této žádosti rozhodlo dne 6. 3. 2020 znovu poté, co jeho předchozí rozhodnutí byla vedlejší účastnicí nebo správními soudy zrušena, a to tak, že žádost stěžovatele zamítlo podle §87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, neboť stěžovatel nesplnil podmínku dvouletého nepřetržitého pobytu na území.
3. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 28. 5. 2020 č. j. MV-66426-4/SO-2020 zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila.
4. O žalobě stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 8. 2022 č. j. 77 A 84/2020-55 tak, že ji zamítl (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
5. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud korigoval závěry správních orgánů a krajského soudu, neboť v posuzované věci není podstatné to, zda v daném mezidobí od nabytí právní moci rozhodnutí vedlejší účastnice ve věci přechodného pobytu a přiznání odkladného účinku žalobě (tj. od 29. 2. 2012 do 13. 8. 2012, přičemž žalobě byl přiznán odkladný účinek ke dni podání žaloby, tj. ke dni 16. 3. 2012) pobýval stěžovatel na území ČR neoprávněně, zda tak krátká doba je nepřiměřená pro neudělení trvalého pobytu, anebo je rozhodnutí formální či to, od kterého okamžiku působí účinky přiznání odkladného účinku žalobě. V posuzované věci je totiž stěžejní to, že oprávněnost pobytu podle §87y zákona o pobytu cizinců je pouze dočasnou právní fikcí legálního pobytového statusu a po tuto dobu nelze o splnění podmínky nepřetržitého přechodného pobytu hovořit. Smyslem této fikce je zjevně ochrana cizince po dobu, kdy se rozhoduje o jeho žádosti, aby mohl do rozhodnutí o své žádosti setrvat na území. Na základě této fikce však nelze rozhodovat v dalších řízeních. Vzhledem k tomu, že fikce přechodného pobytu podle §87y zákona o pobytu cizinců nemůže založit splnění podmínky pro udělení trvalého pobytu podle §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jsou námitky stěžovatele nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zejména namítá, že nelze argumentovat skutečností, že stěžovatel nesplnil podmínku nepřetržitého přechodného pobytu, neboť rozhodnutí o žádosti stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu nabylo právní moci dne 29. 2. 2012 a žalobě proti tomuto rozhodnutí byl přiznán odkladný účinek ke dni podání žaloby, tj. ke dni 16. 3. 2012. V mezidobí od nabytí právní moci rozhodnutí vedlejší účastnice a přiznání odkladného účinku žalobě pobýval stěžovatel na území neoprávněně, neboť při zachování současných fyzikálních zákonů a současného lidského vědění nelze podmínku nepřerušení pobytu splnit, neboť se zatím nelze pohybovat zpět v čase do minulosti. Stěžovatel se domnívá, že posuzování přerušení pobytu ve vztahu období mezi rozhodnutí správního orgánu a podáním žaloby s odkladným účinkem je posuzováno retroaktivně. Vychází-li Nejvyšší správní soud ze své judikatury, pak by tato judikatura neměla být užita retroaktivně v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel by užití této judikatury uznal v případě, že by názor obsažený v této judikatuře byl v argumentaci správních orgánů a soudu již od počátku od roku 2013 a ne až od roku 2020. Stěžovatel se nedomnívá, že v nynější věci je následkům možné zabránit jinak, aniž by zároveň musel být přiznán stěžovateli trvalý pobyt. Myšlenka, že by kontakt se svou dcerou realizoval prostřednictvím krátkodobých víz či jiných pobytových oprávnění, jak již ve svém rozhodnutí uvedla vedlejší účastnice, je iluzorní a zcela mimo realitu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud konstatuje, že podrobné právní závěry Nejvyššího správního soudu jsou obsáhle a důkladně odůvodněny, a to i s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu (srov. zejména body 20, 23 a 24 napadeného rozsudku), pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč je argumentace stěžovatele nedůvodná, jelikož fikce přechodného pobytu podle §87y zákona o pobytu cizinců nemůže založit splnění podmínky pro udělení trvalého pobytu podle §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Argumentace stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti se tak zcela zjevně míjí s odůvodněním napadeného rozsudku, když na argumentaci, proti které brojí stěžovatel, napadený rozsudek zjevně nestojí, neboť v posuzované věci není podstatné to, zda v daném mezidobí od nabytí právní moci rozhodnutí vedlejší účastnice ve věci přechodného pobytu a přiznání odkladného účinku žalobě (tj. od 29. 2. 2012 do 13. 8. 2012, přičemž žalobě byl přiznán odkladný účinek ke dni podání žaloby, tj. ke dni 16. 3. 2012) pobýval stěžovatel na území ČR neoprávněně, jak Nejvyšší správní soud důkladně osvětlil.
13. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, že na posuzovanou věc používá novou judikaturu, lze akceptovat takové odůvodnění a procesní postup Nejvyššího správního soudu uvedený v bodě 21 napadeného rozsudku, že právě proto, že jde o novější rozhodnutí soudů, která neexistovala v roce 2012, a zejména kvůli tomu, že s tímto právním názorem vedlejší účastnice ani krajský soud nepracovaly, dal Nejvyšší správní soud možnost se stěžovateli k této judikatuře vyjádřit (viz bod 9 napadeného rozsudku). Jako ústavně akceptovatelný lze pak posoudit ten závěr Nejvyššího správního soudu, že v případě aplikace uvedené judikatury nejde o přístup nepřípustně retroaktivní, když Nejvyšší správní soud toliko vykládá určitým způsobem zákon, který v době rozhodné pro posuzovanou věc existoval. Nejvyšší správní soud se také dostatečně zabýval námitkou stěžovatele stran možného zásahu do jeho soukromého a rodinného života, jakož i do práv dcery stěžovatele, přičemž na jeho ústavně konformní závěry uvedené v bodech 23 až 25 napadeného rozsudku stačí pro úplnost odkázat.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu