ECLI:CZ:US:2023:2.US.2892.22.1
sp. zn. II. ÚS 2892/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti X, zastoupené advokátkou JUDr. Janou Svatoňovou, sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. července 2022, č. j. 0 Nt 28022/2022-282 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality, se sídlem Na Hradbách 1500/22, Ostrava, ze dne 26. května 2022, č. j. KRPT-74097/TČ-2019-070781, ve znění opravného usnesení ze dne 7. června 2022, č. j. KRPT-74097-155/TČ-2019-070781, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených zejména čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že napadenými usneseními Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") bylo podle §79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě pak byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesením policejního orgánu jako nedůvodná.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že policejní orgán poprvé rozhodl o zajištění jejích nemovitostí v roce 2021 totožně odůvodněným rozhodnutím, avšak okresní soud tehdy rozhodnutí policejního orgánu zrušil. Podle stěžovatelky jsou přitom nyní napadená usnesení policejního orgánu v zásadě shodně odůvodněna jako ta předchozí z roku 2021.
4. Stěžovatelka považuje napadená usnesení za nezákonná a nepřezkoumatelná. Opakovaně zdůrazňuje, že nepředkládají žádná hodnocení ani důkazy o tom, jak a kdy se měl jednatel společností A a B J. Ž. dozvědět, že společnosti C, v budoucnu vznikne závazek vůči společnosti D A. Napadená rozhodnutí podle ní ani neobsahují žádné závěry o úmyslu J. Ž. odklonit majetek z dosahu možného budoucího uspokojení pohledávky společnosti D, natož aby tento úmysl byl prokázán. Z toho dovozuje, že neexistuje důkaz o tom, že je důvodné zajistit její nemovitosti, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by měly být výnosem z trestné činnosti. Postup okresního soudu a policejního orgánu považuje za zjevnou libovůli, neboť okresní soud se v napadených usneseních nezabýval skutečnostmi, jejichž absenci tentýž soud ve svých zrušovacích rozhodnutích z roku 2021 policejnímu orgánu vytýkal. Poukazuje na to, že společnost C, stále považuje předmětnou pohledávku společnosti D, za spornou a neexistující.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost.
7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
8. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
9. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud pak poznamenává, že prakticky shodnými ústavními stížnostmi se zabýval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 2887/22 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2891/22. Argumenty ústavních stížností jakož i obsah napadených rozhodnutí jsou v podstatných rysech totožné a Ústavní soud neshledává důvod se od v usneseních sp. zn. I. ÚS 2887/22 a sp. zn. I. ÚS 2891/22 uvedených závěrů jakkoli odklánět.
10. Ústavní soud tak musí zopakovat, že nemůže přisvědčit klíčové námitce směřující proti tomu, že napadená rozhodnutí údajně neobsahují vylíčení rozhodných skutečností a důkazů o vědomosti figurujícího jednatele J. Ž. o budoucím závazku společnosti C (za kterou fakticky jednal), vůči společnosti D, resp. o jeho úmyslu vyvést majetek ze společnosti C, a znemožnit tak společnosti D, uspokojení její pohledávky z majetku dlužníka. Policejní orgán ve svých usneseních nejprve popsal okolnosti týkající se publikace rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3463/2019 ze dne 25. 2. 2020, z něhož vyplývalo, že Krajský soud v Ostravě v probíhajícím civilním řízení přizná společnosti D, nárok na zaplacení její pohledávky vůči společnosti C, které tak vznikne závazek v celkové výši cca 70 mil. Kč. Podstatná byla v tomto ohledu skutečnost, že citovaný rozsudek byl na úřední desce Nejvyššího soudu vyvěšen 5. 3. 2020, takže již od tohoto okamžiku se mohly osoby jednající za společnost C (včetně J. Ž.) dozvědět o očekávaném soudním rozhodnutí.
11. Z hlediska prokazování úmyslu jednatele J. Ž. zmařit uspokojení pohledávek společnosti D, se jako klíčové jeví nestandardní a podezřelé okolnosti, za kterých došlo k převodům nemovitostí společnosti B, na A i na další subjekty, tj. v konečném důsledku i stěžovatelku. Stěžejním prvkem těchto transakcí bylo personální a majetkové propojení smluvních stran, kdy na obou stranách těchto transakcí vystupovaly vždy osoby zastupované právě J. Ž. V napadených rozhodnutích jsou tyto okolnosti blíže rozvedeny a Ústavní soud nepovažuje za účelné je opakovat, přičemž pouze podotýká, že existence uvedených podezřelých transakcí (a z ní vyplývající podezření ze spáchání trestného činu poškození věřitele podle §222 trestního zákoníku) nijak přímo nesouvisí s tím, zda společnost C, stále považuje předmětnou pohledávku společnosti D, za spornou a neexistující, jak tvrdí stěžovatelka.
12. Jestliže policejní orgán i okresní soud hodnotí tyto okolnosti jako značně podezřelé, resp. svědčící, že podezřelými osobami mohl být spáchán trestný čin, jehož cílem bylo zbavit společnost C veškerého majetku, z nějž by společnost D mohla dosáhnout uspokojení své pohledávky, Ústavní soud v tom neshledává prvky libovůle. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že k zajištění výnosů z trestné činnosti podle §79a trestního řádu postačí, pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že je určitá věc výnosem z trestné činnosti.
13. Ústavní soud v nyní posuzované věci dospěl k přesvědčení, že policejní orgán i okresní soud v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily naplnění uvedené podmínky. V důsledku toho nemůže akceptovat tvrzení stěžovatelky, že jsou napadená rozhodnutí nezákonná a nepřezkoumatelná.
14. Poukaz stěžovatelky na to, že okresní soud v roce 2021 zrušil tehdejší usnesení policejního orgánu o zajištění nemovitostí, Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Rozhodující je pouze to, zda k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky došlo v důsledku rozhodnutí napadených ústavní stížností. Závěr, že k takovému zásahu v nyní posuzované věci nedošlo, byl odůvodněn výše.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu