ECLI:CZ:US:2023:2.US.2930.23.1
sp. zn. II. ÚS 2930/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Vraspíra, zastoupeného JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 1065/11, Letovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2023 č. j. 28 Cdo 1921/2023-137, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 72 Co 187/2022-62 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. července 2022 č. j. 6 C 276/2021-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy. Dále žádá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů všech řízení.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "soud prvního stupně"), jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli částku 100 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby, kterou stěžovatel odůvodňoval tvrzeními o vzniku majetkového prospěchu žalované coby bývalé manželky a dědičky zůstavitele Zdeňka Vraspíra (bratra stěžovatele; dále jen "zůstavitel") jím realizovanou investicí formou poskytovaných prací a materiálu při stavbě rodinného domu zůstavitele (v letech 1992 až 1996), a opravě jeho traktoru (v letech 1998 až 1999). S ohledem na zjištěné vlastnické poměry (žalovaná nebyla vlastnicí předmětného rodinného domu a nestala se jí ani po smrti zůstavitele) soudy uzavřely, že stěžovatelem tvrzenou pomocí nedošlo ke zvýšení majetku žalované, které proto nevzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z."); stejně tak jako v případě pomoci při opravě označeného traktoru, která byla podle dohody zúčastněných osob vypořádána poskytnutím částky 12 000 Kč. Soudy obou stupňů dále uzavřely, že i pokud by existovalo žalobou uplatněné právo, nebylo by možné jej stěžovateli přiznat z důvodu jeho promlčení, neboť došlo k marnému uplynutí tříleté objektivní doby, jakož i doby desetileté, bylo-li by uvažováno o úmyslném bezdůvodném obohacení, jejíž počátek soudy kladly k roku 1999. Žaloba byla přitom podána u soudu až v listopadu 2021 a žalovaná v průběhu řízení vznesla námitku promlčení.
3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť shledal, že není přípustné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve detailně rekapituluje skutková zjištění a dosavadní řízení a následně uvádí, že došlo k porušení jeho výše uvedených základních práv.
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem podústavního práva. Důvod k zásahu by nastal tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal a napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní. Z rozhodnutí obecných soudů jsou zřejmé právní úvahy, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých soudy postupovaly.
8. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatňuje námitky v zásadě jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základních práv zaručených Listinou, tímto se však také jeho ústavněprávní argumentace vyčerpává a ústavní stížnost představuje jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je totiž zřejmé, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro něj představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit ve svůj prospěch. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu však nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§62 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu