ECLI:CZ:US:2023:2.US.2945.23.1
sp. zn. II. ÚS 2945/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., právně zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2023, č. j. 5 To 182/2023-328, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí krajského soudu. Tvrdí, že krajský soud napadeným usnesením, kterým zamítl jeho stížnost proti usnesení okresního soudu, porušil jeho ústavně zaručená práva, konkrétně zákaz reformace in peius vyplývající z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud měl tento princip, zakotvený na zákonné úrovni v §150 odst. 1 trestního řádu, porušit tím, že zamítavé rozhodnutí o stížnosti založil na skutkových zjištěních, ke kterým však nedospěl okresní soud a které zhoršují postavení stěžovatele. Stížnost přitom podal pouze stěžovatel (tj. ve prospěch).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Okresní soud v Kroměříži rozhodl usnesením ze dne 13. 6. 2023, č. j. 2 T 139/2019-307, tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost. Krajský soud v Brně nyní napadeným usnesením ze dne 16. 8. 2023, č. j. 5 To 182/2023-328, stížnost zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že stěžovatel, jak správně shledal okresní soud, nesplnil povinnosti a omezení, která mu soud uložil vedle podmíněného trestu. Konkrétně opakovaně porušoval ve zkušební době soudem uložené omezení zdržet se přechovávání a požívání omamných a psychotropních látek a nedodržoval podmínky stanoveného dohledu (nedocházel řádně na schůzky s probační úřednicí).
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud napadeným usnesením porušil zásadu zákazu reformace in peius. Krajský soud odůvodnil své zamítavé rozhodnutí mj. tím, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život, jelikož neuhradil náklady řízení před okresním soudem. Stěžovatel tvrdí, že tato skutečnost je mylná a upozorňuje, že mu bylo povoleno oddlužení, které ke dni 6. 9. 2023 splnil uspokojením 100 % věřitelů. To však krajský soud při rozhodování o stížnosti nevzal v potaz. Tím, že de facto změnil důvody přeměny uloženého trestu v neprospěch stěžovatele, porušil zásadu zákazu reformace in peius. Stěžovatel svou argumentaci podporuje odkazy na doktrínu a judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
4. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž krajský soud vydal napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Podstatou argumentace stěžovatele je otázka, zda se soud dopustí porušení zásady zákazu reformace in peius, pokud v rozhodnutí o stížnosti podané pouze ve prospěch vezme v potaz další skutečnosti, které nevzal v potaz okresní soud, a tyto hodnotí v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud ve věci stěžovatele zásadu zákazu reformace in peius neporušil.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svým rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nezasáhly do ústavně zaručených práv. Takové pochybení však Ústavní soud v napadeném usnesení krajského soudu neshledal.
8. Podle názoru stěžovatele lze princip zákazu reformace in peius vztáhnout také na odůvodnění rozhodnutí. Ve své stížnosti argumentuje mj. odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013. Tento odkaz však není přiléhavý. V této věci Nejvyšší soud posuzoval situaci, ve které odvolací soud rozhodující o opravném prostředku podaném ve prospěch rozšířil popis skutku o další jednání a změnil také právní kvalifikaci skutku. Nejvyšší soud tak zjevně posuzoval odlišný případ než případ stěžovatele. Z citace usnesení Nejvyššího soudu nadto stěžovatel vynechává část, ve které Nejvyšší soud říká: "V neprospěch obžalovaného je rozsudek měněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně a v kterémkoli výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obžalovaného [§246 odst. 1 písm. b) tr. ř.], a to v tom směru, že zhoršuje postavení obžalovaného." Je tedy zjevné, že změna v neprospěch nastává ve výroku, nikoliv v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve věci stěžovatele krajský soud sice doplnil, že stěžovatel vedle dalších "pochybení" také neuhradil náklady řízení, své rozhodnutí však založil primárně na shodných skutkových zjištěních jako okresní soud. O nákladech řízení se zmiňuje pouze v jedné větě napadeného usnesení. Jádro jeho odůvodnění však leží ve skutečnosti, že stěžovatel neplnil ve zkušební době podmínky dohledu tím, že nedocházel řádně na schůzky s probační úřednicí a tím, že užíval omamné a psychotropní látky. Jeho odůvodnění je přitom srozumitelné a konzistentní.
9. Ústavní soud proto shrnuje, že v postupu, ani v rozhodnutí krajského soudu neshledal žádná kvalifikovaná pochybení, která by odůvodnila jeho kasační zásah. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu