ECLI:CZ:US:2023:2.US.2984.22.1
sp. zn. II. ÚS 2984/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Němečka, advokáta, sídlem Heršpická 800/6, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 12. 2020 č. j. 45 C 17/2019-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021 č. j. 13 Co 139/2021-126 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022 č. j. 30 Cdo 985/2022-162, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 10. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. a)
Řízení u Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 34 C 297/2004
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2008 č. j. 34 C 297/2004-168 bylo ve věci žalobce Alfréda Panowského proti žalovanému 1) prof. MUDr. Zdeňku Kořístkovi, žalované 2) Janě Kořístkové a žalovanému 3) Petru Němečkovi (stěžovateli) rozhodnuto tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně vydat žalobci ideálních 9/10 blíže určených nemovitostí (výrok I.). Návrh žalobce, aby žalovaný 3), [stěžovatel, právní nástupce žalovaných 1) a 2)] byl povinen vydat 9/10 blíže určených nemovitostí byl zamítnut (výrok II.). Dále bylo nalézacím soudem rozhodnuto výroky III., IV. a V. o nákladech řízení a soudním poplatku. Nalézací soud přitom vyšel z toho, že povinní byli při nabývání nemovitostí v 70. letech minulého století oproti jiným potencionálním nabyvatelům protiprávně zvýhodněni. Povinní sice převedli nemovitosti v roce 1991 na své děti a ti pak v roce 2003 na stěžovatele, ovšem darovací smlouvu, resp. v případě stěžovatele kupní smlouvu, považoval nalézací soud za neplatnou, a to s ohledem na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání jak žalobce, tak i žalovaní 1) a 2). Stěžovatel (žalovaný 3), podal dne 26. 2. 2009 odvolání do výroku I., kterým byla žalovaným 1) a 2) uložena povinnost vydat blíže určené nemovitosti (odvolání bylo posléze vzato zpět). O podaných odvoláních bylo rozhodnuto měnícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2010 č. j. 20 Co 319/2009-237 tak, že se zamítá návrh žalobce, aby bylo žalovaným 1) a 2) uloženo vydat žalobci společně a nerozdílně id. 9/10 blíže určených nemovitostí (výrok I.). Výrokem II. bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení žalovaných 1) a 2). Výrokem III. bylo rozhodnuto tak, že se odvolání žalovaného 3) odmítá. Výroky IV., V. a VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení a soudním poplatku.
K podanému dovolání byl rozsudek soudu Krajského soudu v Brně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2661/2010 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Následným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2019 č. j. 20 Co 319/2009-523 byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. potvrzen. Výrokem II. bylo odvolací řízení do výroku II. rozsudku soudu I. stupně zastaveno. Ve výroku III. a VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dovolání. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2019 č. j. 34 C 297/2004-553 bylo dovolací řízení zastaveno (právní moc 13. 1. 2020).
II. b)
Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 45 C 17/2019
V projednávané věci se stěžovatel domáhal na žalované (České republice) poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 280 000 Kč s příslušenstvím. Újma mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 297/2004, jehož předmětem byl restituční nárok oprávněného na vydání nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele.
O žalobě stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 103 813 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Žaloba, kterou se stěžovatel domáhal na žalované zaplacení částky 176 187 Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovující části v tom smyslu, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 34 313 Kč s příslušenstvím. V zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
II. c)
Stížnostní argumentace stěžovatele
Stěžovatel namítá, že původní restituční řízení bylo zahájeno již v roce 1992, přičemž sporné nemovitosti nabyl na základě kupní smlouvy v roce 2003 poté, co byl zamítnut restituční nárok oprávněného (pravomocné rozhodnutí bylo posléze zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 620/02). Po dobu účasti stěžovatele na řízení toto trvalo cca 14 let, přičemž celková délka restitučního řízení činila cca 22 let. Délku řízení považuje stěžovatel za nepřiměřenou. Stěžovatel následkem rozhodnutí obecných soudů čelí v navazujícím sporu žalobě o určení vlastnictví k dotčeným nemovitostem - výsledkem restitučního řízení byl nabývací titul, který konkuruje nabývacímu titulu stěžovatele - kupní smlouvě z roku 2003. Přesto, že bylo ve věci evidované u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 297/2004 rozhodnuto, že stěžovatel není povinnou osobou k vydání nemovitostí, je stále dotčen ve své právní jistotě a současně je omezen ve výkonu svého vlastnického práva (v katastru nemovitostí je zapsána poznámka spornosti). Obecné soudy při posuzování nároku stěžovatele na přiznání nemajetkové újmy zcela přehlédly význam restitučního řízení pro stěžovatele. Soudním řízením byla a stále je zasažena významná část jeho majetku, mající značnou majetkovou hodnotu. S odkazem na mírně zvýšený význam řízení pro stěžovatele nalézací soud sice zvýšil základní náhradovou částku o 10%, ale odvolací soud následně základní částku snížil o 20%, a to s poukazem na absenci významu řízení pro stěžovatele.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy považovaly kritéria významu restitučního řízení pro stěžovatele příliš mechanicky. Soudy abstrahovaly od skutečnosti, že namítané řízení má pro stěžovatele zásadní význam. Vedení soudního řízení proti právním předchůdcům stěžovatele považuje za zásah do svých vlastnických práv chráněných čl. 11 Listiny. Povinnost vydat sporné nemovitosti byla sice uložena žalovaným 1) a 2), nicméně v současné době stěžovatel čelí důsledkům namítaného řízení v podobě sporu o určení vlastnického práva vyvolaného osobou, která odvozuje svá práva z úspěšně uplatněného restitučního nároku. Obecné soudy nezohlednily, že bylo závažně dotčeno vlastnické právo stěžovatele k rodinnému domu v centru B., do kterého investoval značné peněžní prostředky. Přiznaná částka 69 500 Kč je zjevně nedostatečná. Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka v "sázce". Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení.
III.
Posouzení věci Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud především uvádí, že tento v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje argumentaci, s níž se ovšem obecné soudy řádně vypořádaly. Pokud pak stěžovateli přiznaly částku 69 500 Kč jako náhradu za nepřiměřeně dlouhé řízení, pak z napadených rozhodnutí je zcela zřetelné, jak k této částce při zohlednění východisek relevantní judikatury dospěly a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby obecnými soudy takto stanovenou částku jakkoliv přehodnocoval.
V projednávané věci daly obecné soudy stěžovateli za pravdu v tom smyslu, že doba, po kterou se účastnil řízení vedeného u Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 34 C 297/2004 byla nepřiměřená a z toho důvodu mu náleží odpovídající náhrada škody. V čem se obecné soudy a stěžovatel rozchází, je výše odškodnění, neboť ta mu byla přiznána toliko v omezeném rozsahu. Z ústavněprávního hlediska je pak podstatnou především skutečnost, jakým způsobem se obecné soudy s touto skutečností vypořádaly. Z odůvodnění nalézacího soudu se podává, že tento považoval za důvod pro snížení náhrady škody složitost věci a počet soudních stupňů, které ve věci rozhodovaly. Naopak za kritérium, pro které soud považoval význam věci pro stěžovatele za mírně zvýšený, neboť tento byl posledním právním nástupcem, byla ta skutečnost, že se nemovitost stala předmětem restituce. Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že posuzovanou dobu soudního řízení je třeba rozdělit na dva úseky a pro každý z nich stanovit výši zadostiučinění zvlášť. Je tomu tak z toho důvodu, že v době před zamítnutím restitučního nároku vůči své osobě byl stěžovatel ve větší nejistotě, než jak tomu bylo posléze, kdy bylo rozsudkem nalézacího soudu stanoveno, že povinnou osobou je žalovaný 1) a 2). Stěžovateli nebyla uložena povinnost spornou nemovitost vydat. Tato byla uložena žalovanému 1) a 2), což může mít sice teoreticky následně dopad i na práva stěžovatele, ale pro účely odškodňovacího řízení se jedná o možnost relativně vzdálenou. Nebylo jisto, jakým způsobem, v jakém rozsahu a na kom se bude restituent svých práv dále domáhat. Namítá-li stěžovatel, že v současné době čelí v souvislosti se spornou nemovitostí další žalobě, nutno uvést, že tato skutečnost nemůže mít vliv na posuzování výše odškodnění v jiném řízení. Předmětem posuzování musí být stále jen a pouze nejistota, jíž musel stěžovatel čelit v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 297/2004. Poukazuje-li stěžovatel stran svého znejistění na skutečnost, že nabyl spornou nemovitost poté, co byla pravomocně zamítnuta restituční žaloba, nutno uvést, že při svém právním vzdělání mu muselo být zřejmé, že i pravomocné rozhodnutí soudu může být zvráceno rozhodnutím Nejvyššího či Ústavního soudu. Stěžovatel se i přes tuto svoji znalost rozhodl kupní smlouvu na spornou nemovitost uzavřít, čímž dal najevo, že je ochoten nést jistou míru rizika. Stěžovatel sice nemohl počítat s nepřiměřenou délkou řízení, ale s tím, že jeho postavení může být zpochybněno, počítat musel. Pokud tedy odvolací soud přistoupil k dalšímu krácení základní částky odškodnění s ohledem na snížený význam řízení pro stěžovatele, lze takto učiněný závěr považovat za ústavně konformní.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu