ECLI:CZ:US:2023:2.US.3019.23.1
sp. zn. II. ÚS 3019/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Žampacha, zastoupeného Mgr. Hanou Ižovskou, advokátkou, sídlem Oblouková 1302/3, Rudná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, č. j. 22 Cdo 1796/2022-189, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2021, č. j. 25 Co 204/2021-172, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v postavení žalovaného ve sporu, ve kterém se Český rybářský svaz, z. s. jako žalobce domáhal určení vlastnického práva k nemovitým věcem, jejichž původním vlastníkem byl právě stěžovatel a dříve jeho právní předchůdce. Zatímco Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 7. 6. 2021, č. j. 11 C 66/2020-132, žalobu zamítl, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací dal žalobci za pravdu a napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem dotčených pozemků. Krajský soud totiž uznal, že žalobce nabyl pozemky mimořádným vydržením (§1095 o. z.). Vzal přitom do úvahy nedokončený převod pozemků na základě nonperfektní smlouvy z roku 1967 a skutečnost, že od té doby až do roku 2019 žalobce vykonával vlastnické právo k předmětným pozemkům, aniž by se jej právní předchůdci stěžovatele či stěžovatel sám pokusili vypudit či domnělé vlastnické právo zpochybnili. Od roku 1989 se přitom vlastníkům otevřela reálná možnost brát se o ochranu vlastnického práva, což nečinili a svou pasivitou utvrzovali žalobce v tom, že je legitimním vlastníkem.
2. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že se krajský soud při řešení předložené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že ustáleně dovozuje, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán "nepoctivý úmysl". Jde o negativní vymezení dobré víry - tzn. je-li držitel přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu, jedná poctivě v obecném smyslu slova.
3. Nejvyšší soud doplnil, že nepoctivým ve smyslu §1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně "vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou" (§993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že "institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu." Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Obratem "při nabytí a výkonu držby" je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl "nikoliv poctivý" (a naopak). Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.
4. V dané věci tak ani vědomost žalobce o tom, že není vlastníkem předmětných pozemků, neboť nedošlo k finalizaci kupní smlouvy, kupní smlouva nebyla registrována státním notářstvím a nikdy nedošlo k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí, ještě nevytváří nepoctivý úmysl žalobce, a ani absence platného právního titulu není na překážku nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením.
5. Stěžovatel napadá jak usnesení Nejvyššího soudu, tak rozsudek krajského soudu. Tvrdí přitom, že rozhodnutím o mimořádném vydržení žalobcem soudy aprobovaly v minulosti nezákonný a nepoctivý postup právního předchůdce žalobce. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí ve vztahu k důvodům mimořádného vydržení, v posouzení poctivosti/nepoctivosti úmyslu žalobce, resp. jeho právního předchůdce. Ani jeden z těchto soudů se v odůvodnění napadených rozhodnutí nevypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se uchopení držby ze strany právního předchůdce žalobce, stejně jako se v rámci právního posouzení nevypořádaly se skutečnostmi vyplývajícími z provedeného dokazování, tj. že právní předchůdce žalobce se chopil držby svémocně a nezákonně, bez souhlasu právního předchůdce stěžovatele, a že sám žalobce v roce 1994 tyto skutečnosti potvrdil.
6. Stěžovatel zdůrazňuje, že teprve poté, co podal dovolání, dovolací soud judikoval, že otázka nepoctivého úmyslu se má vztahovat toliko k okamžiku uchopení držby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Toto časové omezení je pak skutečnost, která nebyla v době řízení před soudem I. stupně známa a stěžovatel o ní nebyl nikdy poučen. Zásadám spravedlivého procesu by přitom odpovídalo, aby byl o těchto skutečnostech poučen a bylo mu umožněno na nově vzniklou rozhodovací praxi dovolacího soudu reagovat. Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz), dovodil, že dojde-li v průběhu řízení ke změně judikatury dovolacího soudu a soud nepoučí účastníka ve smyslu §118a o. s. ř. konkrétně o povinnosti tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které z hlediska hypotézy použité hmotněprávní úpravy mohou přivodit příznivé rozhodnutí ve věci, poruší práva účastníka zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
7. V situaci, kdy stěžovatel nebyl v průběhu nalézacího řízení specificky veden k tvrzení a prokázání nepoctivého úmyslu k okamžiku uchopení držby právním předchůdcem žalobce, bylo dle stěžovatele na místě, aby dovolací soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil eventuálně k novému projednání. Bez odpovídajícího poučení chápal stěžovatel okolnost nepoctivého úmyslu žalobce jako veškeré jeho jednání po celou dobu držby. Nevěděl, že by svá skutková tvrzení a důkazní návrhy měl směřovat toliko k okolnostem, které se staly na počátku 60. let, a že například nebude pro řízení zásadní dopis předchůdce žalobce z roku 1994, ve kterém svoji nepoctivou držbu fakticky potvrdil. Odmítnutím dovolání proto dovolací soud neposkytl stěžovateli dostatečnou soudní ochranu a zároveň porušil významnou zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
8. V návaznosti na uvedené se stěžovatel zaměřil zejména na okolnosti uchopení držby sporných pozemků žalobcem (resp. jeho právním předchůdcem), dokládá i nově nalezené listiny, které by měly prokázat, že právní předchůdce stěžovatele byl opomenut již při započetí s výstavbou rybníku ležícího částečně na sporném pozemku, a že tak stavba tohoto vodohospodářského díla byla zahájena nezákonně. Stěžovatel tvrdí, že ani sám dovolací soud se de facto nezabýval otázkou poctivosti uchopení držby, a odchýlil se tak od vlastní nové judikatury.
9. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká nevypořádání jeho veškerých námitek, neprovedení výslechu stěžovatele a dalších navrhovaných důkazů krajským soudem. Výslech stěžovatele přitom měl vést k objasnění významných skutečností. Stěžovatel namítá, že skutková zjištění soudu I. stupně neodpovídají právním závěrům Nejvyššího soudu a krajského soudu. Rozhodnutí obecných soudů je tedy stiženo prvkem libovůle, neboť skutková zjištění, právní posouzení, myšlenková úvaha a vzájemná souvislost není v otázce poctivého anebo nepoctivého úmyslu v obsahu napadených rozhodnutí zjistitelná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13).
10. Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu i krajského soudu, a to pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
11. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
12. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Ústavní soud již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako obecné soudy v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
14. Jak bylo již výše naznačeno, v posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. K tomu je předně zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
15. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva o (ne)splnění podmínek pro mimořádné vydržení pozemků. Ústavní soud však v napadených rozhodnutí žádné ústavněprávní deficity neshledal.
16. Jak se podává z obsahu usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel mu předložil podle stěžovatele dosud neřešenou otázku hmotného práva, a sice, zda lze institut mimořádného vydržení uplatnit v situaci, kdy vyjde najevo, že osoba, která se mimořádného vydržení dovolává, po celou dobu výkonu práv spjatých s držbou věci věděla, že zde žádný právní titul, který by ji opravňoval k výkonu vlastnického práva, nikdy neexistoval, resp. zda je v takovém případě dán na straně takové osoby nepoctivý úmysl, který v souladu s §1095 o. z. mimořádné vydržení vylučuje. Dovolací soud však shledal, že předložená otázka již byla v jeho rozhodovací činnosti řešena a odvolací soud se při jejím řešení v posuzované věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
17. Nejvyšší soud tedy potvrdil správnost závěrů soudu krajského, že neexistence právního titulu ani vědomost o jeho neexistenci nejsou překážkou mimořádného vydržení. Stejně jako krajský soud také neshledal nepoctivý úmysl žalobce, resp. vyloučil, že by bylo jednání žalobce motivované snahou způsobit právním předchůdcům žalovaného újmu. Mezi právními předchůdci žalobce i stěžovatele totiž zjevně již na počátku držby v 60. letech 20. století probíhala jednání o prodeji předmětných pozemků, načež žalobce právním předchůdcům žalovaného uhradil kupní cenu. To nesvědčí o zjevně lstivém či podvodném jednání žalobce, a ani o nepoctivém úmyslu a vědomí, že je někomu působena újma. I ze stěžovatelem předložených dobových dokumentů vyplývá, že v jednom z přípisů žalobce tehdejšímu vlastníkovi pozemků (právě s ohledem na absenci jakékoliv reakce z jeho strany) sděluje, že pozemkové knihy nejsou řadu let doplňovány a není si tedy jist, že jsou oslovení Jůnovi skutečnými vlastníky a domáhá se jejich reakce. Je tedy zřejmé, že i jednání tehdejších vlastníků mohlo vzbuzovat pochybnosti o jejich vztahu k pozemkům, které se patrně nepokoušeli ani nijak rozptýlit, resp. ani stěžovatel neuvádí, že by se snad proti nakládání s jejich pozemkem v té době bránili, projevili nesouhlas vrácením kupní ceny apod.
18. Ústavní soud za dané situace považuje závěr krajského soudu i závěry Nejvyššího soudu za odpovídající zákonné úpravě, ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné. Odůvodnění závěrů obecných soudů považuje Ústavní soud za racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
19. Namítá-li stěžovatel nedostatek poučení ve vztahu k nové judikatuře dovolacího soudu k otázce, ke kterému okamžiku se posuzuje držba "nikoliv v nepoctivém úmyslu" pro mimořádné vydržení, Ústavní soud konstatuje, že závěry formulované v judikatuře dovolacího soudu po podání dovolání stěžovatelem nebyly zcela nové, snad jen odlišně formulované. Již dříve totiž zaznělo (například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a později i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021), že samotný "nikoliv nepoctivý úmysl" se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel později zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např., že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Jinými slovy, již z těchto dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně vyplývalo, že události, které se odehrají kdykoliv v průběhu trvání držby a z nichž vyplyne, že držitel není vlastníkem pozemku, nemusí být ve věci relevantní, neboť takové odhalení nemůže zpravidla vést ke změně povahy úmyslu držitele na nepoctivý. Není tedy pravdou, že by v průběhu dovolacího řízení vznikla zcela nová rozhodovací praxe. Citovaná rozhodnutí byla vydána před podáním dovolání stěžovatele a mohl na ně tedy v průběhu dovolacího řízení reagovat.
20. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li proto krajský soud a později i soud Nejvyšší jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.
21. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani soudu městského a obvodního ústavněprávních výhrad. Rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých soudy podrobně popsaly a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nebylo možné stěžovateli vyhovět, splňují nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
22. Závěr o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný, odpovídající standardu stanovenému v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. V postupu obecných soudů tak nelze spatřovat zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
23. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu