ECLI:CZ:US:2023:2.US.3057.22.1
sp. zn. II. ÚS 3057/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti společnosti NESTREL a. s., sídlem Ke Hřišti 776/24, Praha 8, zastoupené Janem Najmanem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2022, č. j. 30 Cdo 1452/2022-225, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 36 Co 235/2021-181 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2020, č. j. 13 C 180/2017-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 11. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11., čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v postavení žalobkyně domáhala na žalované (Česká republika - Ministerstvo průmyslu a obchodu) zaplacení částky 20 470 711 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka je jedinou akcionářkou společnosti Gourmet Solution, a. s., IČO 29030625 (dále jen "GS."), která provozuje občerstvení formou stánkového prodeje v hlavním městě Praze. Společnost "GS" provozovala v minulosti mimo jiné dva stánky s občerstvením, přičemž jeden se nacházel v Praze na Jungmannově náměstí a druhý na náměstí Republiky. V době uzavření nájemních smluv byla místa, na kterých byly předmětné stánky umístěny, uvedena jako místa pro prodej v nařízení 9/2011 Sb. hl. m. Prahy, kterým se vydával Tržní řád. Změnou Tržního řádu došlo k omezení provozní doby obou stánků a následně byly tyto dokonce z Tržního řádu vypuštěny. Stěžovatelka namítá, že uvedeným postupem hl. města Prahy jí byla způsobena shora uvedená škoda.
Ústavní stížností napadeným usnesením obvodního soudu bylo o žalobě stěžovatelky rozhodnuto tak, že se zamítá a byla jí uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení. Nalézací soud přitom dospěl mimo jiné k závěru, že stěžovatelka není aktivně věcně legitimovaná k podání předmětné žaloby, neboť tím, komu by prioritně náležel nárok na náhradu škody, by byla společnost "GS". Tvrzená škoda totiž prioritně spočívá ve zmenšení majetkové hodnoty této společnosti. Újma stěžovatelky, spočívající ve zmenšení hodnoty společnosti "GS" je pak toliko újmou zprostředkovanou.
K podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka namítá, že argumentace obecných soudů vychází z předpokladu, že právním předpisem nemůže být způsobena škoda a že stěžovatelka nebyla v projednávané věci aktivně legitimována k podání žaloby. Tento přístup k věci považuje za příliš formalistický. Má přitom mimo jiné za to, že se obecné soudy nijak nevypořádaly se skutečností, že stěžovatelka tvoří se společností "GS" fakticky jednu ekonomickou jednotku a že v rozhodné době společnost "GS" by bez stěžovatelky nemohla existovat. Ta byla jedinou akcionářkou společnosti "GS". Stěžovatelka financovala celý rozjezd podnikatelské činnosti společnosti "GS" a poskytovala jí průběžně veškeré potřebné finanční prostředky.
Rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatelky neobsahují odůvodnění toho, proč nemůže akcionářka žádat náhradu škody, která vznikla společnosti, jejíž je 100% vlastnicí a na prodej jejichž akcií měla uzavřenu smlouvu o smlouvě budoucí. V souvislosti s uvedeným pak stěžovatelka polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, který uzavřel, že obchodní společnost je právnickou osobou, která je způsobilá vlastnit svůj majetek, přičemž je majetkově oddělená od svých akcionářů. Nelze podle stěžovatelky hodnotit paušálně situaci, kdy na jedné straně akcionář vlastní jen část akcií a nijak se na činnosti společnosti nepodílí a na druhé straně situaci, kdy akcionář vlastní 100% akcií společnosti a je s ní úzce provázaný.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
V souvislosti s projednávaným případem je Ústavní soud toho názoru, že pro jeho řešení je především podstatné, jak se obecné soudy vypořádaly s otázkou aktivní legitimace stěžovatelky k podání předmětné žaloby. Jedná se přitom o skutečnost, kterou považovaly za podstatnou nejen nižší obecné soudy, ale též soud Nejvyšší. Z jeho odůvodnění se ke stěžovatelkou nastíněným otázkám uvádí, že definičním znakem právnické osoby je mimo jiné její majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že má vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nese samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích. Stěžovatelka tak podle Nejvyššího soudu nemůže požadovat náhradu škody vzniklé jinému subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem obchodní společnost, jejímž je žalobkyně (byť i jediným) společníkem.
Podle náhledu Ústavního soudu se jedná o posouzení výkladu podústavního práva, přičemž z ústavněprávního hlediska je podstatnou především skutečnost, že závěry obecných soudů lze považovat za logické a řádně odůvodněné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřednesla žádný rozumný důvod, pro který by neměla být respektována právní subjektivita společnosti "GS". Pojem právní subjektivita má v rámci právní teorie svůj ustálený obsah a není důvod jej jakkoliv zpochybňovat. Poukazuje-li stěžovatelka na svoji úzkou majetkovou provázanost se společností "GS" není zřejmé, z jakého důvodu nebyla žaloba podána právě touto společností. V případě, že by obecné soudy přistoupily na právní názor stěžovatelky, došlo by k popření podstaty právní subjektivity právnické osoby. Ta se projevuje nejen v tom, že právnická osoba může samostatně vstupovat do soukromoprávních vztahů, ale může nést též odpovědnost ve vztahu ke správním orgánům či orgánům činným v trestním řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu