ECLI:CZ:US:2023:2.US.3082.22.1
sp. zn. II. ÚS 3082/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TEKEN a.s., sídlem Novohradská 747/19, České Budějovice, zastoupené Mgr. Vojtěchem Vyhnalem, advokátem, sídlem Rudolfovská tř. 464/103, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3 2017 č. j. 76 Cm 28/2015-143, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2021 č. j. 7 Cmo 25/2018-418, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022 č. j. 27 Cdo 438/2022-519, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 11. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že je jedinou akcionářkou Hotelu Vyšehrad, a. s., neboť v rozporu s faktickým stavem nebyla jako jediná akcionářka zapsána v obchodním rejstříku. Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 23. 3. 2017 č. j. 76 Cm 28/2015-143. Zápis byl proveden na základě rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady. Zákonem předvídaným způsobem obrany je návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady. Nápravy tvrzeného závadného stavu se stěžovatelka měla domáhat touto cestou, nikoliv prostřednictvím určovací žaloby. Změna v obchodním rejstříku již navíc byla zapsána, tvrzený závadný stav tedy již nastal, a žaloba proto nemůže plnit preventivní funkci. Z uvedených důvodů městský soud uzavřel, že nebyla splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Na základě podaných odvolání Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu první instance potvrdil (s výjimkou výroku III. o nákladech řízení) rozsudkem ze dne 3. 9. 2021 č. j. 7 Cmo 25/2018-418. Na rozdíl od městského soudu se odvolací soud nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu, nýbrž otázkou aktivní věcné legitimace stěžovatelky. V průběhu řízení totiž stěžovatelka s insolvenčním správcem společnosti DLC s. r. o., uzavřela smlouvu o prodeji obchodního závodu. Součástí převáděného závodu byly i akcie Hotelu Vyšehrad, a. s., které následně byly zapsány v soupisu majetkové podstaty dlužnice DLC s. r. o. Protože stěžovatelka pozbyla vlastnické právo k akciím, pozbyla také aktivní věcnou legitimaci, neboť na straně žalující může být pouze akcionář akciové společnosti, který se určení existence společnického vztahu domáhá. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 25. 8. 2022 č. j. 27 Cdo 438/2022-519. Dovolací soud s odkazem na svoji dřívější judikaturu doplnil, že otázku, zda byly akcie pojaty do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty. V nynějším řízení tuto otázku není možné posoudit ani jako otázku předběžnou. Ohledně námitky, že smlouva o prodeji závodu je absolutně neplatná a akcie jsou v majetkové podstatě sepsány neoprávněně, Nejvyšší soud stěžovatelku odkázal na postup dle §225 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Domnívá se, že odvolací soud porušil zákaz překvapivých rozhodnutí, neboť na rozdíl od soudu první instance neřešil otázku naléhavého právního zájmu, nýbrž se zabýval aktivní věcnou legitimací. Stěžovatelka dále namítá celkovou nespravedlivost výsledku tohoto řízení v kombinaci s dalším řízením, jehož se účastnila a v kterém byla uvedená smlouva o prodeji obchodního závodu posouzena jako absolutně neplatná.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud takové pochybení v nyní projednávaném případě neshledal. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněna a nevykazují známky svévole ani jiného excesu nezbytného pro uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu.
Námitka, že odvolací soud porušil zákaz překvapivých rozhodnutí, neboť se namísto otázky naléhavého právního zájmu zabýval aktivní věcnou legitimací, již byla dostatečně vyřešena v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. V jeho usnesení je logickým způsobem vysvětleno, že pro stěžovatelku nemohlo být překvapivé, že se odvolací soud zabýval aktivní věcnou legitimací, když se k této otázce vyjadřovali prakticky všichni účastníci řízení včetně stěžovatelky. Dovolací soud přitom odkázal na konkrétní čísla listů spisu včetně protokolu o jednání před odvolacím soudem, na základě kterých bylo možné učinit tento závěr. Stěžovatelčiny výhrady jsou formulovány zcela obecným způsobem a není z nich zřejmé, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost tohoto rozhodnutí. Ústavní soud v tomto ohledu zásah do ústavně garantovaných práv neshledal.
Ve vztahu k námitkám týkajících se celkové nespravedlivosti výsledků obou soudních řízení Ústavní soud konstatuje, že jde pouze o pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a to převážně v rovině podústavního práva. Přestože je nastalá situace pro stěžovatelku nepříznivá, Ústavní soud v rámci nyní posuzovaného řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, neshledal pochybení dosahující intenzity nezbytné pro uplatnění kasační pravomoci.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu