ECLI:CZ:US:2023:2.US.3088.22.1
sp. zn. II. ÚS 3088/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. E., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolovská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2022 č. j. 6 Tdo 603/2022-7890, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2020 č. j. 5 To 35/2020-7223 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. ledna 2020 č. j. 56 T 11/2014-7033, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 8. listopadu 2022 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jemu ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Výše uvedeným napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) shledán vinným ze spáchání zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. ledna 2019), za což byl odsouzen podle §214 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 a §84 trestního zákoníku podmíněně odložen s dohledem probačního úředníka na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. K odvolání stěžovatele, spoluobviněných a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze (ve vztahu ke stěžovateli) napadeným rozsudkem tak, že prvostupňový rozsudek z důvodu podle §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 2, 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za dříve spáchané trestné činy pojistného podvodu a neoprávněného podnikání a nynějšího podílnictví podle §43 odst. 2 a §214 odst. 3 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §68 odst. 1 trestního zákoníku dále stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře osmdesáti denních sazeb, jejichž výši podle §68 odst. 2 trestního zákoníku určil částkou 700 Kč, tedy v celkové výši 56 000 Kč. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl postupem dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, když jej vyhodnotil jako dovolání zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti na úvod namítá, že nalézací soud řádně a transparentně nezhodnotil provedené důkazy a že mu především subjektivní stránka trestného činu nebyla prokázána. Skutková zjištění nalézacího soudu mají být hypotetická a spekulativní. V trestním řízení tak nebyly odstraněny pochybnosti o skutkovém ději a zavinění stěžovatele. Rozsudky nalézacího soudu a odvolacího soudu, který v odvolacím přezkumu vůči prvostupňovému rozhodnutí nezasáhl, mají být výrazem soudní svévole. Při odsouzení stěžovatele mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo. Těžiště stížnostních námitek však (i dle vyjádření samotného stěžovatele) spočívá v polemice s napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Ten měl vážným způsobem porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, a to tím, že se jednak dopustil postupu, který lze označit za odmítnutí spravedlnosti, jelikož dovolání nedovoleně odmítl bez věcného přezkoumání, jednak tím, že napadené usnesení ani řádně neodůvodnil, což jej má činit nepřezkoumatelným.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, a to zejména právo na spravedlivý proces.
6. Po prostudování napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se s věcí obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Všechna napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za zcela přiměřeným způsobem odůvodněná, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace. O soudní svévoli nelze hovořit. Obecné soudy se věcí zabývaly tak, aby mohly dostatečně spolehlivě učinit závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Pro aplikaci zásady in dubio pro reo, která vychází z presumpce neviny, v dané kauze nebyl vůbec prostor, neboť žádná rozumná pochybnost o jednání stěžovatele a dalších rozhodných okolnostech nepanovala. Stěžovatelovy námitky směřující vůči rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu jsou navíc převážně obecného charakteru bez přesvědčivého vztáhnutí na konkrétní poměry panující v trestním řízení proti němu vedenému. Přestože ústavní stížnost obsahuje poměrně obsáhlé citace z řady nálezů Ústavního soudu, s jejichž závěry nelze nesouhlasit (celkově jde o citace v rozsahu několika stran souvislého textu), kvalifikované ústavněprávní argumentace týkající se případu stěžovatele je v ústavní stížnosti pomálu. Ústavní stížnost je ve své podstatě obsahově pokračováním dosavadní obhajoby. Přitom Ústavní soud až na zcela výjimečné případy - odůvodněné konkrétními okolnostmi zde nejištěnými - skutkové závěry obecných soudů nereviduje. Lze sice souhlasit s tím, že prvostupňový rozsudek je v té části odůvodnění, která se týká stěžovatele (zejm. body 33 a 35 rozsudku nalézacího soudu) formulačně nepřehledný, jelikož některé pasáže textu se v těchto dvou bodech opakují, nicméně tyto body nejsou navzájem rozporné či jinak obsahově nekonzistentní a nečiní rozsudek nesrozumitelným. Tento formální deficit pak přesnější rekapitulací skutkových zjištění (bez přehodnocení provedených důkazů) zhojil ve druhém stupni odvolací soud (viz str. 21 až 23 rozsudku odvolacího soudu). S touto skutečností se také uspokojivě vypořádal Nejvyšší soud - viz body 18 až 20 jeho usnesení, v nichž se věnoval i ústavním souvislostem dané procesní situace. S tímto výkladem Nejvyššího soudu se Ústavní soud plně ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje. Lze uzavřít, že popsaný dílčí nedostatek prvostupňového rozsudku, který patrně vznikl při finalizaci vyhotovení rozsudku v prostředí textového editoru, nemá na ústavnost odsouzení stěžovatele žádný vliv a nepředstavuje porušení některého ze základních práv či svobod stěžovatele. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu není Ústavnímu soudu zřejmá stěžovatelova námitka odepření spravedlnosti založená na tvrzení, že stěžovatelovo dovolání bylo nepodloženě odmítnuto bez meritorního posouzení. Nejvyšší soud shledal stěžovatelovo dovolání přípustným, včasným, podaným oprávněnou osobou a splňujícím obsahové náležitosti (viz bod 12 ve spojení s bodem 27 napadeného usnesení). Následně pak Nejvyšší soud posoudil i jeho důvodnost (viz body 13 až 20 napadeného usnesení). V tomto směru je stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 19. července 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15, který se týkal odmítnutí dovolání podaného v civilní věci pro vady, jimiž ale ve skutečnosti dovolání netrpělo, očividně nepřiléhavý. V případě stěžovatele se Nejvyšší soud předestřenou dovolací argumentací věcně zabýval. Rovněž samotné odůvodnění odmítavého usnesení splňuje ústavní požadavky - názory Nejvyššího soudu na jednotlivé dovolací námitky stěžovatele jsou seznatelné a nepůsobí nelogicky či dokonce extrémně.
7. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu