ECLI:CZ:US:2023:2.US.313.23.1
sp. zn. II. ÚS 313/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Štolcbarta, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem, se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2022 č. j. 33 Cdo 1467/2022-203, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2021 č. j. 21 Co 205/2021-180 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. dubna 2021 č. j. 122 C 15/2020-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2022 č. j. 33 Cdo 1467/2022-203 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021 č.j. 21 Co 205/2021-180, kterým jmenovaný odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 4. 2021 č. j. 122 C 15/2020-152, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem Mgr. Viktoru Kolářovi o zaplacení částky 5 658 000 Kč s příslušenstvím.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve podrobně popsal vývoj případu. Dne 23. 8. 2012 uzavřel s vedlejším účastníkem písemnou dohodu, ve které se tento zavázal, že stěžovateli vyplatí odměnu za činnost uvedenou v článku 2 odst. 1 dohody a za činnost uvedenou v čl. 3 odst. 4 dohody ve výši 40% z celkového zisku před zdaněním z prodeje pozemků, uvedených v čl. 1 odst. 1 dohody. Pro ten účel byl v čl. 3 odst. 1 dohody zisk z prodeje pozemků určen jako rozdíl mezi skutečně dosaženou kupní cenou, kterou uhradí kupující ve prospěch vedlejšího účastníka, a finančními náklady prokazatelně investovanými vedlejším účastníkem v rámci plánovaného budoucího prodeje pozemků uvedených v čl. 1 odst. 1 dohody, které byly dále věcně v čl. 3 odst. 2 dohody specifikovány, násobeno počtem metrů čtverečních příslušného prodávaného pozemku. V čl. 5 odst. 1 dohody stěžovatel a vedlejší účastník ujednali pro případ, že vedlejší účastník neuhradí ve prospěch stěžovatele odměnu podle čl. 3 odst. 3 dohody ani v náhradní lhůtě (v trvání 5 pracovních dnů počítaných ode dne doručení výzvy stěžovatele), povinnost vedlejšího účastníka uhradit stěžovateli smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každý den prodlení. Dne 12. 4. 2016 stěžovatel z katastru nemovitostí zjistil, že vedlejší účastník již část pozemků uvedených v čl. 1 odst. 1 dohody prodal.
3. Protože vedlejší účastník odměnu podle čl. 3 dohody nezaplatil ani dodatečně ve stanovené náhradní lhůtě, stěžovatel proti němu dne 29. 6. 2020 podal žalobu, kterou se domáhal, aby vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli smluvní pokutu ve výši 5 658 000 Kč s příslušenstvím, ta však byla zamítnuta, jak výše uvedeno. Podle názoru stěžovatele popsaná věc vykazuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a taktéž nepodloženost závěrů obecných soudů. Všechny obecné soudy ve svých konečných rozhodnutích, jimiž nevyhověly podáním stěžovatele, se prý řádně nevypořádaly se zněním čl. 3 dohody, zejména odstavce 3 poslední věty tohoto článku, v němž se výslovně hovoří o splatnosti odměny ve vztahu k prodeji příslušného pozemku, rozuměno tedy jednoho konkrétního pozemku a nikoli pozemků nebo všech pozemků, a taktéž se zněním odstavce 1 poslední věty tohoto článku, kde pasáži "v rámci prodeje předmětných pozemků došlo k úplnému uhrazení veškerých finančních nákladů ve smyslu odst. 2 tohoto článku" je třeba rozumět tak, že právě zaplacení kupní ceny představovalo tuto úhradu ve vztahu k jednomu každému pozemku. Zcela v nesouladu s tím však obecné soudy přijaly závěr, že právo na odměnu má stěžovateli vzniknout teprve až po prodeji všech pozemků.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
6. Námitky stěžovatele, spočívající v zásadě v tom, že obecné soudy nesprávným způsobem interpretovaly předmětnou smlouvu, nemají ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Nutno konstatovat, že se závěry obecných soudů v dané věci se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Jak uvedl Nejvyšší soud, odvolací soud v projednávané věci (viz bod 31 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze) přesvědčivě, srozumitelně a zcela v souladu s provedenými důkazy předestřel, jak gramatickým, logickým a teleologickým výkladem dospěl k tomu, že žalobci právo na odměnu nevzniklo. Ústavní soud ostatně již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dohledu nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K takové situaci ovšem ve zkoumaném případě nedošlo, ačkoliv stěžovatel je zjevně jiného právního názoru.
7. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu