ECLI:CZ:US:2023:2.US.3131.22.1
sp. zn. II. ÚS 3131/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Bechyně, zastoupeného Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, sídlem nám. T. G. Masaryka 142, Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 73 Cm 88/2019-143 ze dne 8. 7. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 167/2020-180 ze dne 19. 10. 2021, a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 683/2022-208 ze dne 31. 8. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 11. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, stěžovatel je bývalým jednatelem společnosti Bosser Food, s. r. o. Insolvenční správce této společnosti, společnost Insolvency Project, v. o. s., se před obecnými soudy proti stěžovateli domáhal zaplacení částky 137 314 Kč s příslušenstvím, a to podle §62 odst. 1 a 2 zákona č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích, ve znění do 31. 12. 2020 (dále jen "zákon o obchodních korporacích"). Podle tohoto ustanovení byli členové orgánů obchodních korporací v úpadku na základě výzvy insolvenčního správce (za splnění dalších podmínek) povinni vydat prospěch obdržený od obchodní korporace za období dvou let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku, pokud v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem odvrácení úpadku vše potřebné a rozumně předpokládatelné. Krajský soud v Praze žalobě insolvenčního správce vyhověl rozsudkem ze dne 8. 7. 2020, č. j. 73 Cm 88/2019-143. Proti rozsudku stěžovatel podal odvolání. Vrchní soud v Praze však rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 167/2020-180, napadené rozhodnutí potvrdil (s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení). Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 31. 8. 2022, č. j. 27 Cdo 683/2022-208.
Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále se domnívá, že byl porušen princip dělby moci ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Porušení ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v chybném výkladu §62 zákona o obchodních korporacích, vyhovění žalobě ultra petitum a zamítnutí jeho žádosti o poskytnutí lhůty k doplnění obrany. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti i v dovolání zabýval především výkladem §62 odst. 1 zákona o obchodních korporacích ve znění do 31. 12. 2020. Podle tohoto ustanovení byli členové orgánů obchodních korporací v úpadku na základě výzvy insolvenčního správce (za splnění dalších podmínek) povinni vydat prospěch obdržený od obchodní korporace, a to za období dvou let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku. Jednou z dalších podmínek bylo, že tito členové orgánů věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokládatelné. Krajský i vrchní soud shodně dovodily, že uvedené ustanovení se uplatní i v případě porušení povinnosti péče řádného hospodáře "až v době úpadku", nikoliv pouze "v době hrozícího úpadku", jak z dikce ustanovení naopak usuzuje stěžovatel. Nejvyšší soud se výkladem tohoto ustanovení vůbec nezabýval, neboť na posouzení této otázky dle jeho názoru ve skutečnosti nezáviselo. Stěžovatel totiž ve svém dovolání přehlížel, že "odvolací soud vyšel z toho, že dovolatel byl jednatelem dlužnice již od jejího vzniku, tj. od 1. 6. 2009, až do 1. 10. 2018 (kdy byla dlužnice již delší dobu v úpadku), po celou tuto dobu vykonával obchodní vedení dlužnice, a tudíž nemohl nevědět, že dlužnice byla (v určitém okamžiku) v hrozícím úpadku; při výkonu své funkce však ‚neučinil vůbec nic za účelem odvrácení hrozícího úpadku'". Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatelovo dovolání neobsahovalo námitky proti výše uvedenému závěru odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej proto nepřezkoumával. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí, že se Nejvyšší soud opomenul vypořádat s některými jeho námitkami. Ústavní soud proto konstatuje, že v tomto ohledu v rozhodnutí Nejvyššího soudu nespatřuje žádné pochybení a ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. Polemiku s uvedeným závěrem odvolacího soudu obsahuje až ústavní stížnost, která je však v této části nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud již ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva, pokud stěžovatel efektivně nevyužil opravný prostředek dovolání. Stěžovatel sice dovolání podal, ale uvedené závěry odvolacího soudu přehlížel a námitky proti němu uvádí až nyní v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatel v tomto ohledu dovolání nevyužil efektivně, neboť Nejvyššímu soudu neumožnil se zmiňovanými závěry zabývat.
Ve vztahu k výše uvedeným námitkám k výkladu §62 odst. 1 zákona o obchodních korporacích ve znění do 31. 12. 2020 se Ústavní soud ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu. Ve stěžovatelově případě bylo podstatné, že obstál závěr, že stěžovatel vykonával obchodní vedení i v době hrozícího úpadku, o čemž nemohl nevědět, přesto však neučinil nic za účelem jeho odvrácení. Odlišný výklad §62 odst. 1 zákona o obchodních korporacích by tedy ve stěžovatelově případě nic nezměnil. Ústavní stížnost je proto ve vztahu k výkladu uvedeného ustanovení zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel dále tvrdí, že žalobě bylo vyhověno ultra petitum a byla porušena projednací zásada. Žalobce totiž neuváděl žádná žalobní tvrzení k tomu, v jakém období stěžovatel věděl nebo měl a mohl vědět o hrozícím úpadku. S touto námitkou se již vypořádal Nejvyšší soud. V jeho napadeném rozhodnutí je srozumitelně a přesvědčivě vyloženo, že žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout. V tomto ohledu Nejvyšší soud žádné pochybení v dovoláním napadených rozhodnutích neshledal. Nejvyšší soud dále doplnil, že odvolací soud žalobkyni přiznal peněžitou částku, jíž se domáhala v petitu žaloby, a to na základě skutkového stavu vylíčeného v žalobě. Tvrzení, že žalobě bylo vyhověno ultra petitum a byla porušena projednací zásada, tedy nemá oporu ve spise. Tyto závěry dopadají i na stěžovatelovu námitku obsaženou v ústavní stížnosti. Stěžovatel proti nim nevznesl žádné konkrétní argumenty a Ústavní soud v nich žádné pochybení neshledává. I v této části je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná také ve vztahu k námitce, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, když krajský soud zamítl jeho žádost o poskytnutí lhůty 30 dnů k doplnění obrany. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku tohoto rozhodnutí neunesl břemeno tvrzení, a kvůli tomu pak soud odmítl provést jím navrhovaný důkaz výslechem svědka Ing. Luboše Pelikána. Ústavní soud v odůvodnění rozsudku krajského soudu ve vztahu k neprovedení uvedeného důkazu neshledává pochybení, které by odůvodňovalo uplatnění kasační pravomoci. Krajský soud přesvědčivě vyložil, že stěžovatel navzdory poučení neuvedl konkrétní okolnosti nezbytné ke splnění podmínky dostatečně určitého tvrzení, které může být v procesu dokazování verifikováno, nebo vyvráceno. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci, na základě které by bylo možné učinit závěr o nesprávnosti zamítnutí žádosti o poskytnutí lhůty k doplnění obrany. Z napadených rozhodnutí není zřejmé, že by taková námitka zazněla v řízení před obecnými soudy. Ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, že by se obecné soudy s touto námitkou opomenuly vypořádat. Ústavní soud proto uzavírá, že ani v tomto ohledu v napadených rozhodnutích neshledal zásah do stěžovatelových ústavně garantovaných práv.
Ve světle řečeného proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu