ECLI:CZ:US:2023:2.US.3137.22.1
sp. zn. II. ÚS 3137/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti J. K., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou se sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. srpna 2022 č. j. 40 Co 250/2022-77 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2022 č. j. 47 EXE 3251/2016-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 11. listopadu 2022 se stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jemu ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a soudní ochranu.
2. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je aktuálně ve výkonu trestu odnětí svobody a je proti němu vedena celá řada exekucí s vymáhanými částkami v souhrnné výši několika milionů korun českých. Stěžovatel má být údajně nemajetný, bez jakýchkoli příjmů a do budoucna bez reálné vidiny jakéhokoli zaměstnání. Okresní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl stěžovatelům návrh na zastavení exekuce proti němu vedené pro pohledávku ve výši 13 692 Kč s příslušenstvím (oprávněný s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasil a soudní exekutor návrhu nevyhověl). Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí exekučního soudu potvrdil. Lze stručně shrnout, že oba obecné soudy nahlížely na stěžovatelův návrh na zastavení exekuce jako na návrh předčasný.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedostatečné odůvodnění napadených usnesení, nejednotnost rozhodovací praxe obecných soudů v exekučních věcech stěžovatele a nedovolené opominutí části jeho argumentace.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem napadených usnesení a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
7. Předně lze konstatovat, že v napadených rozhodnutích se obecné soudy se samotným návrhem na zastavení předmětné exekuce vypořádaly ústavně konformně, když srozumitelně vyložily a obhajitelně aplikovaly ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., které na stěžovatelův případ nesporně dopadalo. Závěry obecných soudů vyslovené v napadených rozhodnutích nepůsobí jakkoli excesivně a jsou v poměrech souzené věci dostatečně (přiměřeně) odůvodněny. V dalších podrobnostech lze odkázat na recentní usnesení Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2022 sp. zn. I. ÚS 2938/22 a ze dne 29. listopadu 2022 sp. zn. I. ÚS 2958/22, jimiž byly pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuty ústavní stížnosti téhož stěžovatele, které se týkaly nezastavení některých dalších exekučních řízení proti němu vedených a které byly co do podstaty obdobné nynější stížnosti.
8. K argumentaci založené na nejednotnosti rozhodovací praxe obecných soudů v jiných věcech stěžovatele, kterou stěžovatel dokládá odkazy na (patrně pravomocná) zastavení některých dalších exekucí proti němu vedených, Ústavní soud uvádí následující. Za prvé, není úlohou Ústavního soudu, aby až na naprosté výjimky stěžovatelem požadovaným způsobem i přes absenci dovolacího přezkumu sjednocoval civilní judikaturu obecných soudů, nota bene v oblasti zastavování exekučních řízení pro nemajetnost povinných, kde jde o problematiku typicky odvislou od konkrétních okolností každého jednotlivého exekučního řízení, jejichž posouzení náleží primárně obecným soudům - k tomu viz také např. bod 9 usnesení ze dne 15. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 1410/17. Za druhé, stěžovatelem ve stížnosti naznačený argument, že zastavení exekuce pro nemajetnost v jedné exekuční věci určitého povinného by mělo automaticky vést k zastavení jeho dalších exekucí, shledává Ústavní soud v dané podobě za přehnaně absolutistický a bez propracovanější a přesvědčivější argumentace těžko uvažovatelný. Jednotlivé exekuce se i u téhož povinného mohou podstatně lišit jak vymáhanými částkami, tak trváním exekuce, či konkrétními postupy zvolenými exekutorem pověřeným provedením dané exekuce (a s tím souvisejícími náklady exekuce), a proto nelze jinak jistě legitimní požadavek na maximální možnou jednotnost (bezrozpornost) judikatury takto kategoricky zjednodušovat. Ostatně z ústavní stížnosti není vůbec zřejmé ani to, o jak vysoké peněžité částky v zastavených exekucích proti stěžovateli šlo, kdo byl v té které exekuci oprávněným a jaká byla stanoviska oprávněných k návrhům na zastavení.
9. Konečně k námitce opominutí části argumentace Ústavní soud uvádí, že ani tuto nepovažuje za opodstatněnou, neboť odvolací soud na stěžovatelovu námitku použitelnosti nové právní úpravy obsažené v zákoně č. 286/2021 Sb. (institut tzv. milostivého léta) sice stručně, avšak adekvátně reagoval v bodě 14 napadeného usnesení.
10. Napadené rozhodnutí je projevem nezávislého soudního rozhodování, které za daných okolností nevybočilo z ústavněprávních mantinelů. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu