ECLI:CZ:US:2023:2.US.319.23.1
sp. zn. II. ÚS 319/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ELEKTRA PV, s.r.o., v konkursu, sídlem Vrbenská 197/23, České Budějovice, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022 č. j. 9 Af 58/2016-211, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2022 č. j. 6 Afs 178/2022-45, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 1. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Finanční analytický útvar Ministerstva financí (dále jen "FAÚ") rozhodnutími ze dne 21. 6. 2016 č. j. FAU-30385/2016/24-2402 a č. j. FAU-30408/2016/24-2402, Československé obchodní bance, a. s., a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., jako povinným osobám uložil povinnost odložit splnění příkazu stěžovatelky k manipulaci s finančními prostředky na vymezených bankovních účtech do výše zůstatku včetně plateb došlých, a to na dobu 72 hodin od vyhlášení těchto rozhodnutí. Důvodem bylo šetření podezřelého obchodu podle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění do 28. 6. 2016 (dále jen "AML zákon "), resp. související hrozba, že by splněním příkazu mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu z trestné činnosti nebo prostředků určených k financování terorismu, a šetření si pro složitost vyžadovalo delší dobu.
Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení těchto rozhodnutí. Městský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 9. 5. 2019 č. j. 9 Af 58/2016-66, rozhodnutí zrušil a věc vrátil "FAÚ" k dalšímu řízení. Městský soud uvedl, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť neobsahují dostatečné odůvodnění naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí o odložení splnění příkazu dle §20 odst. 3 "AML zákona". Na základě kasační stížnosti "FAÚ" však Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu zrušil rozsudkem ze dne 7. 5. 2020 č. j. 6 Afs 129/2019-55. Nejvyšší správní soud městskému soudu vytkl chybný výklad podmínek pro vydání rozhodnutí dle §20 odst. 3 a nesprávné posouzení požadavků na jejich odůvodnění. Městský soud následně na základě provedeného dokazování učinil závěr, že podmínky pro vydání napadených rozhodnutí byly splněny, a rozsudkem ze dne 16. 12. 2020 č. j. 9 Af 58/2016-145, žalobu zamítl. I tento rozsudek však Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 15. 12. 2021 č. j. 6 Afs 42/2021-69, neboť městský soud nezjistil dostatečně skutkový stav a nevypořádal se se všemi stěžovatelčinými námitkami. Městský soud po doplnění dokazování opět učinil závěr, že podmínky pro vydání žalobou napadených rozhodnutí byly splněny, a rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 č. j. 9 Af 58/2016-211, žalobu opět zamítl. Následující kasační stížnost již Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji zamítl rozsudkem ze dne 16. 11. 2022 č. j. 6 Afs 178/2022-45.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích práv garantovaných v čl. 11, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatelky mají opatření dle "AML zákona" pouze subsidiární povahu vůči zajišťovacím opatřením podle trestního nebo daňového řádu, rozhodnutí "FAÚ" jsou nezákonná, obecné soudy učinily chybné skutkové závěry a měly podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Z těchto důvodů se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "pouze" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelčiným názorem, že odložení splnění příkazu klienta dle §20 odst. 3 písm. b) "AML zákona" může za určitých okolností představovat výrazný zásah do ústavně garantovaných práv. Z toho důvodu je při použití tohoto prostředku vždy nezbytné pečlivě posoudit naplnění zákonných předpokladů, jakož i přiměřenost přijatého opatření v jeho konkrétním rozsahu. Cílem je toliko předejít legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikoliv likvidace jejího pachatele. To obzvláště platí v případech daňové kriminality, kdy by bylo zcela v rozporu s chráněným zájmem na řádném výběru daní, pokud by se stát v důsledku nepřiměřených opatření připravil o možnost dalšího výběru daní v budoucnu. To je ostatně jednou z podmínek odpovídajícího financování orgánů, které tato opatření vydávají. V tomto ohledu však dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nedošlo k žádnému pochybení. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že správní soudy všem relevantním otázkám věnovaly náležitou pozornost a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádaly.
Stěžovatelka namítá pochybení v rámci dokazování a nesouhlasí se skutkovými závěry správních soudů. Z provedeného dokazování dle jejího názoru vyplynulo, že se stala obětí úmyslné likvidace. Domnívá se, že výpověď M. H. není přesvědčivá a nevysvětluje datum vydání rozhodnutí "FAÚ". Ústavní soud je oprávněn do procesu hodnocení důkazů zasáhnout jedině v případě, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu nebo logického excesu (srov. například usnesení ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 144/06, usnesení ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 3371/10, či usnesení ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3175/11). Takové kvalifikované pochybení Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Skutkové závěry jsou dle názoru Ústavního soudu logické a řádně odůvodněné. Ve vztahu k nevysvětlení data vydání rozhodnutí správní soudy přesvědčivě vyložily, že tato okolnost není pro posouzení případu významná (srov. např. body 24 a 25 posledního rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní stížnost dále obsahuje námitku, že správní soudy neprovedly další stěžovatelkou navrhované důkazy. Také s touto námitkou se však správní soudy dostatečným způsobem vypořádaly (srov. např. bod 34 posledního rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále pokračuje v polemice se správními soudy v rovině podústavního práva a domáhá se prosazení vlastního názoru na zákonnost rozhodnutí "FAÚ" a povahu rozhodnutí o odložení splnění příkazu podle §20 odst. 3 "AML zákona". Jak však bylo vysvětleno výše, Ústavní soud není oprávněn posuzovat správnost výkladu podústavního práva. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že závěry správních soudů (srov. např. body 26 a násl. posledního rozsudku Nejvyššího správního soudu) jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněny, jsou logické a nevykazují známky svévole ani jiného kvalifikovaného excesu.
Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší správní soud měl podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Domnívá se totiž, že správními soudy učiněný výklad je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2015/849, resp. v době vydání rozhodnutí "FAÚ" účinnou směrnicí č. 2005/60/ES. Dle stěžovatelky ze směrnic nevyplývá, že by finanční zpravodajské jednotky ("FAÚ") měly mít pravomoc suspendovat podezřelé transakce, o kterých se doví jiným způsobem, než od bank v rámci příslušného "AML zákona". Podle čl. 5 směrnice č. 2005/60/ES členské státy mohou v oblasti, na kterou se tato směrnice vztahuje, přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější opatření za účelem předcházení praní peněz a financování terorismu. Pokud tedy Nejvyšší správní soud z vnitrostátní právní úpravy dovodil pravomoc suspendovat podezřelé transakce nad rámec rozsahu předpokládaného směrnicí, nejde o rozpor se směrnicí, nýbrž jde o stav, který směrnice výslovně předpokládala. Z toho důvodu nebylo nutné položit předběžnou otázku. Výklad unijního práva je totiž natolik zřejmý, že není ponechán prostor pro žádnou rozumnou pochybnost (acte clair; viz např. rozsudek SDEU ze dne 4. 10. 2018 ve věci C-416/17 Komise proti Francii; srov. nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08, či nález ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3808/14). Ze stejného důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na položení předběžné otázky.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu