ECLI:CZ:US:2023:2.US.3219.23.1
sp. zn. II. ÚS 3219/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Miroslava Ševčíka a Mgr. Andrey Ševčíkové, zastoupených JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 10. 2023, č. j. 35 Co 65/2023-132, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé byli žalobci ve dvou řízeních. V jednom se domáhali nejprve po právním předchůdci a později po vlastnici (žalované - Jaroslava Bartoňková) blíže specifikovaného pozemku zřízení služebnosti stezky a cesty ke své nemovitosti, ve druhém řízení se domáhali nahrazení projevu vůle téže žalované uzavřít se stěžovateli kupní smlouvu na týž pozemek.
2. Poté, co byli v řízení o nahrazení projevu vůle stěžovatelé úspěšní, vzali žalobu o zřízení služebnosti zpět. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 1. 2. 2023, č. j. 12 C 46/2021-120, i přes nesouhlas žalované řízení zastavil a uložil žalované povinnost nahradit žalobcům náklady řízení. Okresní soud vzal do úvahy, že se stěžovatelům možnost domoci se prodeje pozemku žalobou otevřela až po podání žaloby na zřízení služebnosti, neboť sami to ovlivnit nemohli. Právní předchůdce žalované nadto neučinil stěžovatelům nabídku na odkup pozemků, ačkoliv jim svědčilo předkupní právo. Soud vyhodnotil, že jde o situaci, kdy vzali stěžovatelé žalobu zpět pro chování (byť nedobrovolné) žalované.
3. O odvolání žalované rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že změnil výrok o nákladech řízení a nově je přiznal právě žalované. Vysvětlil přitom, že důvodně podaná žaloba bude vzata zpět pro chování žalovaného tehdy, kdy dojde k uspokojení touto žalobou uplatněného nároku, byť by k tomu žalovaný neměl právní povinnost. V posuzované věci ale žalovaná ve skutečnosti požadavku stěžovatelů nevyhověla, a ani v širším kontextu nelze vázat zpětvzetí žaloby na chování žalované. Krajský soud uvedl, že stěžovatelé k ochraně svých práv zvolili podání dvou žalob, které vedle sebe neobstojí, a proto na sebe vzali i riziko, že budou v jednom ze sporů neúspěšní. Oproti okresnímu soudu krajský soud shledal, že se stěžovatelé měli již v době, kdy jim byl sdělen obsah kupní smlouvy mezi právním předchůdcem žalované jako prodávajícím a žalovanou jako kupující (tzn. v listopadu 2020), domáhat svého nároku z předkupního práva vůči právnímu předchůdci žalované. Ti však nejprve podali žalobu o zřízení služebnosti (březen 2021) a až následně žalobu na nahrazení projevu vůle (říjen 2021), obojí až vůči žalované.
4. Stěžovatelé se nyní domáhají zrušení napadeného usnesení krajského soudu, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatelé totiž považují napadené usnesení za rozporné s judikaturou vyšších soudů a výklad a aplikace práva tak, jak je provedl krajský soud, jsou podle nich zjevným a neodůvodněným vybočením z interpretačních standardů, jež jsou v soudní praxi obecně respektovány, a představují tím nepředvídatelnou výkladovou libovůli.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako krajský soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V těchto případech musí být zásah skutečně zásadní nebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení.
10. Ústavní soud dodává, že je v případech rozhodování o nákladových výrocích zdrženlivý, což je ostatně dáno i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, což však není případ stěžovatele.
11. Dále Ústavní soud konstatuje, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (a stanoví-li pro rozhodování o náhradě nákladů řízení dokonce výluku z přípustnosti dovolání), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení (23 716 Kč a 1 875,50 Kč), lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud nicméně současně v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byla by dána potřeba na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatelé však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
13. Ostatně stěžovatelé předložili Ústavnímu soudu velmi stručnou ústavní stížnost, ve které sice vyjadřují svůj nesouhlas se závěrem krajského soudu, avšak reálně jej nijak nerozporují, neboť se soustředí na popis průběhu předchozího řízení a na polemiku se skutkovými závěry krajského soudu. Za situace, kdy v ústavní stížnosti neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument proti právnímu posouzení provedenému krajským soudem Ústavní soud nemá, co by na napadeném rozhodnutí věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele.
14. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, podstata právního názoru krajského soudu je založena na tom, že stěžovatelé zvolili k ochraně svých práv podání dvou žalob, přičemž však takto uplatněné nároky vedle sebe neobstojí, nýbrž se vylučují (zkráceně vyjádřeno: při sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm nemůže být vyhověno žalobě na zřízení služebnosti). Uspokojení jednoho z těchto nároků proto nemůže být chováním, jímž došlo současně k uspokojení druhého, a to ani v širším kontextu. Za této procesní situace nedošlo ke zpětvzetí žaloby pro chování žalované, neboť stěžovatelé na sebe vzali riziko, že v jednom ze sporů budou neúspěšní. Tento logicky odůvodněný a přesvědčivý právní závěr přitom stěžovatelé v ústavní stížnosti nezpochybnili a ústavní stížnost je proto neopodstatněná.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, porušeny nebyly. Krajský soud svůj závěr srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil a v jeho postupu nelze spatřovat ani prvky libovůle.
16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu