ECLI:CZ:US:2023:2.US.3229.22.1
sp. zn. II. ÚS 3229/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) PRAGON s.r.o., sídlem Imrychova 883/9 Praha 4, 2) spolku ''HABEAS CORPUS'', sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9, a 3) Unie příznivců Tradiční čínské medicíny, spolek, sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9, všech zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem, Nádražní 344/23, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022 č. j. 11 A 179/2021-154, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2022 č. j. 4 As 28/2022-131, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 23. 11. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka 1) se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, který spatřovala v tom, že houba coriolus versicolor (outkovka pestrá), který žalobkyně v rámci své obchodní činnosti prodává, je jednak zapsána v tzv. systému RASFF (Rapid Alert System for Food and Feed; Systém rychlého varování pro potraviny a krmiva) a jednak je považována za potravinu nového typu, přičemž je uvedena v seznamu (katalogu) označeném jako "Novel Food catalogue", který je doplňován na podnět expertní skupiny Evropské komise CAFAB (Competent Authority Food Assesment Body). Stěžovatelé 2) a 3) v žalobě uvedli, že budou uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Tento úmysl následně potvrdili ve svých vyjádřeních. Městský soud žalobu zamítl jako opožděnou usnesením ze dne 5. 1. 2022 č. j. 11 A 179/2021-154. Kasační stížnost stěžovatele 1) Nejvyšší správní soud zamítl. Zatímco stěžovatelé se domnívali, že šlo o pokračující zásahy s trvajícími a stupňujícími se účinky, u kterých lhůta k podání žaloby začíná běžet každý den znovu, dle správních soudů byl podstatou tvrzeného zásahu jednorázový faktický úkon, jímž byly zaevidovány informace o coriolus versicolor v seznamu potravin nového typu a v systému RASFF. Subjektivní lhůta k podání zásahové žaloby proto započala běžet nejpozději dne 24. 7. 2019, kdy nabylo právní moci rozhodnutí zrušující podkladový akt k vkladu do RASFF.
Ústavní stížnost obsahuje dvě skupiny námitek. Stěžovatelé 2) a 3) se domnívají, že byla porušena některá jejich práva plynoucí z jejich postavení osob zúčastněných na řízení ve smyslu §34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Zásah do ústavně garantovaných práv spatřují jednak v nedoručení rozhodnutí městského soudu, v důsledku čehož nemohli podat kasační stížnost, jednak ve skutečnosti, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s argumentací stěžovatele 1), který ve své kasační stížnosti nedoručení rozhodnutí ostatním stěžovatelům namítal. Stěžovatelé dále namítají nesprávné posouzení lhůty k podání žaloby. V tvrzených pochybeních správních soudů stěžovatelé spatřují porušení práv garantovaných v čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Z toho důvodu navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Městský soud ve svém vyjádření vysvětlil, že vzhledem k tomu, že žalobu odmítl jako opožděně podanou, nerozhodoval samostatně o účastenství stěžovatelů 2) a 3) a nedoručoval jim samostatné usnesení o odmítnutí žaloby. Dále odkázal na obdobný případ, v němž usnesením vyslovil, že spolek není osobou zúčastněnou na řízení.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zopakoval, že jednání správních orgánů považuje za jednorázový zásah. Ve vztahu k opomenutí stěžovatelů 2) a 3) uvedl, že kasační stížnost podala pouze stěžovatelka 1), která však nevypořádáním námitek ve vztahu k ostatním stěžovatelům nebyla nijak poškozena.
Stěžovatelé v replice uvedli, že vyjádření městského soudu je nepřiléhavé a nevyvrací jejich námitky. Soud totiž nemůže nekriticky přejímat názor jiných soudů, které svoje závěry činí na podkladu svého spisového materiálu. Ve vztahu k vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatelé zopakovali svoji argumentaci ohledně posouzení lhůt i nedoručení rozhodnutí městského soudu osobám zúčastněným na řízení.
III.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a vzhledem k tomu ho nelze, vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, považovat za další "superrevizní" instanci v systému správních soudů, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat jejich rozhodování; jeho úkolem je "pouze" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů je oprávněn zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Takový exces však v tomto případě Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou opomenutí osob zúčastněných na řízení. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatelů 2) a 3), že byli osobami zúčastněnými na řízení, neboť splnili podmínky dle §34 odst. 1 s. ř. s. a současně městský soud nevydal rozhodnutí podle §34 odst. 4 (srov. nález ze dne 15. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 60/05). Námitka, že správní soudy porušily práva stěžovatelů plynoucí z tohoto postavení, je však předčasná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedené ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000). Tak je tomu v nynějším případě, neboť ze spisu ani ústavní stížnosti nevyplývá, že se stěžovatelé 2) a 3) proti postupu městského soudu bránili kasační stížností, ačkoliv nejpozději v době podání ústavní stížnosti o vydání usnesení městského soudu věděli a znali jeho obsah. V části, v níž stěžovatelé 2) a 3) namítají porušení práv vyplývajících z jejich postavení osob zúčastněných na řízení, je proto ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Na opomenutí osob zúčastněných na řízení ve své kasační stížnosti upozorňovala stěžovatelka 1). Nejvyšší správní soud se touto námitkou nijak nezabýval, v čemž stěžovatelka spatřuje zásah do ústavně garantovaných práv. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření vysvětlil, že nevypořádání této kasační námitky se nemohlo dotknout práv stěžovatelky 1), která jako jediná kasační stížnost podala. Proti postupu městského soudu mohly kasační stížností brojit pouze osoby, které se domnívaly, že jim postavení osoby zúčastněné na řízení svědčí. Ústavní soud toto vysvětlení pokládá za logické a ze stejného důvodu je v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ve zbývající části ústavní stížnost obsahuje pokračující polemiku se závěrem správních soudů ohledně lhůty k podání žaloby. V tomto ohledu jsou však napadená rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě odůvodněna a Ústavní soud učiněné závěry pokládá za logické. Námitky jsou vedeny převážně v rovině podústavního práva. Z ústavněprávního hlediska však závěrům napadených rozhodnutí není co vytknout. Tyto závěry navíc již byly aprobovány ve skutkově takřka totožném případě v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 2850/22. Ústavní soud neshledal důvod k odlišnému posouzení nynější situace.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný, dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu