ECLI:CZ:US:2023:2.US.3246.22.1
sp. zn. II. ÚS 3246/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti Ludmily Rotreklové, zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou, se sídlem Dubská 390, Teplice, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022 č. j. 35 Co 180/2022-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 25. listopadu 2022 stěžovatelka navrhla postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení výroku II. v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí civilního řízení o zaplacení peněžité částky 23 723 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu požadované slevy z ceny zájezdu a náhrady újmy za narušení dovolené (původní cena zájezdu činila částku 26 381 Kč). Obvodní soud pro Prahu 1 po provedeném dokazování stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť porušení smlouvy o zájezdu uzavřené mezi stěžovatelkou (v postavení zákaznice) a vedlejší účastnicí, spol. DER Touristik CZ a.s. v postavení pořadatelky zájezdu (dále jen "vedlejší účastnice") neshledal za prokázané, přičemž stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení v celkové výši 20 292,60 Kč. Městský soud v Praze po doplnění dokazování prvostupňové rozhodnutí v meritu částečně potvrdil a částečně změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 11 914 Kč s příslušenstvím (výrok I. napadeného rozsudku) a ani jedné z účastnic řízení nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. napadeného rozsudku). Nákladový výrok Městský soud stručně odůvodnil s odkazem na 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, 2 o. s. ř.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že nákladovým výrokem napadeného rozsudku došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, jelikož Městský soud v Praze při jeho vydání nerespektoval pro něj závaznou judikaturu Ústavního soudu, která má být pro řešení otázky nákladů řízení "relevantní a použitelná". Má se jednat o nálezy ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09, ze dne 15. května 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11 a ze dne 29. března 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16. Z nich má dle stěžovatelky při užití argumentu per analogiam plynout závěr, že domáhá-li se zákazník cestovní kanceláře náhrady nemajetkové újmy za narušení dovolené, nelze při řešení otázky nákladů řízení při poměřování úspěchu či neúspěchu ve věci vycházet z výše peněžité částky z tohoto titulu přiznané soudem, neboť pro její určení neexistují žádné dostatečně konkrétní návodné pomůcky (vč. judikatury), ale je třeba zohlednit úspěch v samotném základu věci. Městský soud v Praze se tímto principem neřídil, když vadně posoudil úspěch obou účastnic v řízení jako zhruba srovnatelný (50% na 50%). Také proto jeho rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatelka hodnotí jako překvapivé a extrémně nespravedlivé.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsahy napadeného rozsudku a jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, a dospěl k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je téměř výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy spíše podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroků o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
8. Ústavní soud v nyní souzené věci předně zjistil, že stěžovatelka v žalobě (ani později v řízení na soudní výzvu) výši jednotlivých zažalovaných subnároků nevyčíslila. Až Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém zamítavém rozsudku provedl jejich výpočet, z něhož dovodil, že pokud stěžovatelčinu požadavku na slevu z ceny zájezdu po zaokrouhlení odpovídala částka 12 399 Kč, zbývala na odškodnění za nemajetkovou újmu za narušení dovolené částka 11 324 Kč. Tuto kalkulaci stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporuje a ani z rekapitulace odvolacích námitek, která je obsažena v bodech 15 až 23 napadeného rozsudku, neplyne, že by ji stěžovatelka bývala rozporovala v odvolacím řízení. Rovněž není zřejmé, že by stěžovatelka v žalobě či později v rámci řízení soudu předestřela alespoň dostatečně určitý způsob výpočtu požadované výše náhrady za nemajetkovou újmu za narušení dovolené.
9. Městský soud v Praze nakonec stěžovatelce přiznal dvě dílčí slevy z ceny zájezdu v celkové výši 7 914 Kč (2 x 3957 Kč) a na náhradě újmy za narušení dovolené částku 4 000 Kč. Poměřováno žalovanou částkou stěžovatelka tedy neuspěla jednak v rozsahu necelých 40% u nároku na slevu z ceny zájezdu, jednak v rozsahu přesahujícím 60% u nároku na náhradu nemajetkové újmy.
10. Stěžovatelka na jednu stranu tvrdí, že odpovídající výše náhrady újmy na narušení dovolené je obtížně odhadnutelná a že soud výši tohoto nároku určuje dle své úvahy (§136 o. s. ř. ve spojení s §142 odst. 3 o. s. ř.), na druhou stranu, jak je uvedeno výše, Ústavní soud nezjistil, že by se stěžovatelka o jakékoli vyčíslení či odůvodnění určení výše požadované újmy v řízení vůbec pokusila. Za tohoto stavu nelze - nota bene v ústavní rovině - korektně uvažovat o tom, že by stěžovatelčin přibližně 60% neúspěch ohledně náhrady nemajetkové újmy (jejíž výši vskutku určil dle své úvahy soud, ale nic jiného mu ve své podstatě nezbývalo), měl jít při rozhodování o nákladech řízení k tíži vedlejší účastnice. Tímto by dle názoru Ústavního soudu naopak došlo k nedůvodnému a apriornímu zhoršení jejího postavení. Skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 1 si byl deficitu žalobních tvrzení stěžovatelky vědom, ale i tak považoval žalobu za projednatelnou, na tomto závěru nic nemění.
11. Další podstatnou skutečností, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti jakoby opomíjí, je, že částečně neuspěla i s nárokem na slevu z ceny zájezdu. Přitom tento nárok lze (přinejmenším ve srovnání s nárokem na náhradu nemajetkové újmy) považovat za vyčíslitelný bez zvláštních obtíží (i dle tzv. Frankfurtské tabulky slev). Také v tomto kontextu se pak rozporovaný nákladový výrok vycházející ze srovnatelného úspěchu obou účastnic nejeví jako nelogický, natož extrémní v takové míře, že by Ústavní soud mohl a měl kasačně zasáhnout.
12. Pokud jde o poukazy stěžovatelky na výše označené nálezy Ústavního soudu, je třeba zdůraznit, že tyto jsou v poměrech souzené věci poněkud zavádějící, neboť jimi byly řešeny náhrady nákladů řízení ve sporech vedených jednotlivci proti státu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb. Závěry v těchto nálezech vylovené na nyní posuzovanou věc nelze způsobem prosazovaným stěžovatelkou přiléhavě použít. Ústavní soud má za to, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu od státu je zpravidla podstatně komplexnější problematika (viz demonstrativně uvedená hlediska v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) než stanovení výše náhrady za újmu za narušenou dovolenou dle §2543 odst. 1 občanského zákoníku - variabilita vstupních faktorů je při kalkulaci zadostiučinění za nemajetkovou újmu podstatně vyšší, a proto je jejich odhadnutelnost objektivně obtížnější. Dalším důvodem svědčícím proti přehnaně zjednodušujícímu převzetí závěrů z citovaných nálezů pro věc stěžovatelky je, že žalovaným je v tomto typu sporů stát, kterému žádné významnější náklady řízení zpravidla nevznikají (tj. zejm. náklady na právní zastoupení či dokazování). Stěžovatelčina věc byla čistě soukromoprávním sporem vyvolaným údajným porušením smlouvy o zájezdu, kde oběma účastnicím nezanedbatelné náklady řízení vznikaly (obě byly zastoupeny advokátem), a proto posuzování otázky náhrady nákladů řízení primárně v závislosti na úspěchu ve věci nelze označit za nedůvodné (a za překvapivé, jak tvrdila stěžovatelka).
13. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelkou namítanou nespravedlnost v intenzitě, která by mohla mít ústavní konsekvence, v daném nákladovém výroku Ústavní soud nespatřuje. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu