ECLI:CZ:US:2023:2.US.3278.22.1
sp. zn. II. ÚS 3278/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně o ústavní stížnosti 1/ J. V., právně zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, sídlem Orlické nábřeží 376/17, Hradec Králové, vedené pod sp. zn. II. ÚS 3278/22 a 2/ P. B., právně zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, sídlem Gočárova třída 504/54, Hradec Králové, vedené pod sp. zn. II. ÚS 3583/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022 sp. zn. 5 Tdo 486/2021, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2021 č. j. 10 To 120/2020-2473, rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2020 č. j. 3 T 75/2014-2299, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2019 č. j. 10 To 132/2019-2206, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2018 č. j. 10 To 463/2017-2057 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2015 č. j. 10 To 125/2015-1715, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 3278/22 a II. ÚS 3583/22 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 3278/22.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 odst. 1 o. s. ř., může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků. V záhlaví uvedené ústavní stížnosti uvedené požadavky splňují; stěžovatelé napadají shodná rozhodnutí obecných soudů a jejich námitky proti těmto rozhodnutím jsou obdobné.
3. Řízení o obou ústavních stížnostech se proto v zájmu procesní ekonomie a v souladu s ustálenou praxí Ústavního soudu spojuje k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou, což je v tomto případě řízení vedené pod sp. zn. II. ÚS 3278/22. Pro spojené řízení nadále zůstává soudcem zpravodajem soudce určený v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2022 č. Org. 1/22, ve znění účinném od 9. 5. 2022 (č. Org. 30/22).
II.
4. Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byli oba stěžovatelé (společně s dalšími osobami) uznáni vinnými ze spáchání trestného činu pletichy při veřejné soutěži nebo veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, za což byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce spojené se zadáváním a rozhodováním o veřejných zakázkách na dobu tří let. Poškozený X kraj byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé i další obžalovaní odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením tak, že je podle §256 trestního řádu zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podali všichni obžalovaní, včetně stěžovatelů, dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu, napadeným touto ústavní stížností, odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.
6. Trestného činu se měli čtyři obžalovaní dopustit společným jednáním zkráceně tak, že poté, co byli dne 21. 1. 2008 usnesením X kraje (dále jen "X") pověřeni k provedení veřejné zakázky malého rozsahu ve smyslu §12 odst. 6 zákona č. 137/2006 sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 14. 3. 2008, a to dodání "know-how" pro zpracování a využití odpadní dendromasy, realizovali výběrové řízení tak, že v rozporu se zákonem a vnitřními předpisy oslovili dne 21. 1. 2008 písemnou výzvou k podání nabídky jako uchazeče o veřejnou zakázku čtyři obchodní společnosti uvedené ve výroku rozsudku nalézacího soudu, o kterých věděli, že se vůbec nezabývaly činností související s veřejnou zakázkou. Výzvu k podání nabídek nezveřejnili na webových stránkách X kraje (dále jen X) a dále stanovili lhůtu k podání nabídek pouze do 24. 1. 2008. Současně oslovili jako uchazeče o veřejnou zakázku výzvou k podání nabídek předem vybranou obchodní společnost Y, (dále jen "Y"), která se jako jediná z oslovených uchazečů zabývala činností odpovídající veřejné zakázce. Obžalovaní si přitom byli vědomi toho, že tato obchodní společnost získala ještě před zahájením výběrového řízení informace o veřejné zakázce a mohla následně s předstihem zpracovat svou nabídku ve výběrovém řízení. Uvedené informace přitom zamlčeli dalším členům hodnotící komise i Rady X a sami jako členové hodnotící komise s nadpoloviční většinou hlasů a s vědomím poskytnutých výhod obchodní společnosti ve výběrovém řízení dne 24. 1. 2008 vyhotovili a podepsali protokol o otevírání obálek s nabídkami a hodnocení nabídek na získání uvedeného "know-how", kterým ji doporučili jako vítěze výběrového řízení, přičemž následně Rada X skutečně vybrala jako vítěze výběrového řízení doporučenou obchodní společnost. Zároveň zmocnila stěžovatele 2/ jako hejtmana X k podpisu smluvního vztahu a uložila dalšímu obžalovanému zajistit realizaci schváleného usnesení. Následně stěžovatel 2/ uzavřel jménem X s takto zvýhodněnou obchodní společností licenční smlouvu k poskytnutému "know-how" při zpracování a využití odpadní dendromasy, na jejímž základě obdržela od poškozeného X dne 22. 2. 2008 sjednanou odměnu ve výši 2 368 100 Kč včetně DPH.
7. Obsah napadených rozhodnutí není třeba blíže rozvádět, neboť všem účastníkům je jejich obsah znám, stejně jako průběh řízení, které jejich vydání předcházelo.
8. Co se týká námitek proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, je třeba zdůraznit, že většina z nich směřuje vůči usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 11. 2019 č. j. 10 To 132/2019-2206, jímž byl zrušen v pořadí druhý zprošťující rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud").
9. Stěžovatel 1/ vidí porušení svých práv v nepřípustné intervenci odvolacího soudu do volného hodnocení důkazů a nezávislosti soudu prvé instance a v tom, že obecné soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestněprávní represe ani zásadu in dubio pro reo a vedly nepřiměřeně dlouhé řízení. Nejvyšší soud se jako soud dovolací podle názoru stěžovatele nezabýval pochybením soudů prvního a druhého stupně optikou základních lidských práv a svobod, nýbrž pouze formalisticky hodnotil právní posouzení věci. Postup Nejvyššího soudu tak dle stěžovatele postrádá hodnocení ústavně konformního postupu soudů a pohled spektrem trestněprávních zásad, Listiny, Ústavy a morálně-spravedlnostních principů, které by z přirozenoprávního pohledu měly prostupovat celým právním řádem. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že ve věci byl opakovaně zproštěn obžaloby, přičemž vždy do věci zasáhl odvolací soud, který v rámci odůvodnění vyjadřoval právně závazné názory, které však byly založeny jinými skutkovými zjištěními bez veřejného zasedání, tedy bez možnosti efektivní obhajoby, bez provádění důkazů. Těmito zrušujícími usneseními nejen že dával nalézacímu soudu pokyny k "nápravě nedostatků" nalézacího řízení, především však činil skutkové a právní závěry o otázkách naplnění skutkové podstaty (viz přesvědčení o naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty) a prostřednictvím právně závazných názorů nedával nalézacímu soudu jiné možnosti, než nakonec dospět k závěru o vině obžalovaných. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
10. Stěžovatel 2/ opakovaně zdůrazňuje, že krajský soud vydal napadené zrušující usnesení po pouhých deseti minutách neveřejného zasedání a bez toho, že by jakkoli doplnil dokazování. Postup odvolacího soudu proto považuje za pouze formální, když se tento soud nemohl ani zčásti seznámit se spisem, s dokazováním provedeným před soudem prvního stupně a s jeho vyjádřením k odvolání státního zástupce. Je přesvědčen, že odvolací soud v uvedeném rozhodnutí v podstatě dal soudu prvního stupně závazné pokyny, jak má hodnotit provedené důkazy, a vynucoval si tak uznání viny u všech obžalovaných, čímž ve svých důsledcích mj. popřel zásadu dvojinstančnosti řízení. Brojí, zejména proti závěrům, které krajský soud zaujal k otázce naplnění subjektivní stránky. Má za to, že krajský soud postupoval v rozporu se základními zásadami trestného řízení, konkrétně se zásadou materiální pravdy, zásadou in dubio pro reo a zásadou volného hodnocení důkazů. Dále stěžovatel namítá, že v dané věci byl proveden natolik extrémní zásah do práv a povinností stěžovatele v postavení komunálního politika - hejtmana a člena Rady X, který zjevně překročil meze ústavnosti. Je skutečností, že samotná trestní odpovědnost kolektivního orgánu územně samosprávného celku se sice stala předmětem diskuze v otázce trestní odpovědnosti v souvislosti s rozhodováním kolektivních orgánů, avšak v dané trestní věci zůstala tato otázka z podnětu podaných řádných a mimořádných opravných prostředků stěžovatelem neřešena.
III.
11. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě, přičemž zjevná neopodstatněnost v případě ústavních stížností nyní projednávaných vyplývá i z usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3156/22, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost dalšího spoluobžalovaného.
12. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
13. Jelikož převážná část námitek obou stěžovatelů směřuje proti usnesení krajského soudu ze dne 11. 11. 2019 č. j. 10 To 132/2019-2206, jímž byl zrušen v pořadí druhý zprošťující rozsudek, Ústavní soud musí konstatovat, že se s touto skupinou námitek ve svém usnesení spolehlivě vypořádal Nejvyšší soud, když adekvátně vyhodnotil vliv uvedeného usnesení odvolacího soudu na napadený rozsudek okresního soudu.
14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že odvolací soud není oprávněn si sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat hlavní líčení. Nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat. Jiná situace však nastane v případech, kdy soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu, tzn., že nehodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/06, I. ÚS 1922/09, III. ÚS 1980/13 či I. ÚS 3235/15).
15. Nejvyšší soud na str. 18 svého usnesení dospěl k závěru, že krajský soud ve svém kasačním usnesení ze dne 11. 11. 2019 ani neřešil spor o skutkových závěrech a hodnocení důkazů, ale šlo o právní posouzení skutku, jak jej zjistil sám soud prvního stupně. Krajský soud v uvedeném usnesení nerozporoval žádný skutkový závěr soudu prvního stupně, ani způsob, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy, nýbrž analyzoval tyto skutkové závěry z hlediska naplnění subjektivní stránky, tedy úmyslného zavinění stěžovatelů (a dalších obžalovaných). Poukázal přitom na to, že sám soud prvního stupně dospěl k přesvědčení o vědomosti stěžovatelů a dalších obžalovaných o účelovém vypsání předmětné veřejné zakázky tak, aby se jejím vítězem stala konkrétní společnost (Y), což bylo v rozporu se Směrnicí č. 3 Rady X ke stanovení postupu při zadávání veřejných zakázek. Vyvrátil názor okresního soudu, který absenci úmyslného zavinění obžalovaných původně dovozoval z toho, že nebylo zjištěno, že by část plnění vyplaceného společnosti Y obdržel kdokoli z nich, přičemž správně uvedl, že profit pachatele na průběhu a výsledku nestandardně vypsané veřejné soutěže není zákonným znakem trestného činu pletich při veřejné soutěži nebo veřejné dražbě podle §128a trestního zákona. Tuto argumentaci krajského soudu, kterou Ústavní soud posoudil již při projednání ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 3156/22, považuje Ústavní soud za racionální a přiléhavou, a tudíž ji nehodlá rozporovat.
16. Závěr Nejvyššího soudu, že krajský soud svým usnesením ze dne 11. 11. 2019 nezasáhl do hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně a na jeho základě uzavřeným skutkovým zjištěním, lze považovat za dostatečně odůvodněný, stejně jako názor Nejvyššího soudu, že formulování závazného právního názoru nemůže představovat nepřípustnou formu vlivu odvolacího soudu na výsledek trestního řízení ani narušení dvojinstančnosti trestního řízení, resp. že bez takového oprávnění by odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného postrádalo smysl.
17. Z námitky stěžovatele 2/, že krajský soud vydal zmíněné usnesení ze dne 11. 11. 2019 po pouhých deseti minutách neveřejného zasedání, nelze bez dalšího dovodit, že se odvolací soud důkladně neseznámil se spisem a se všemi podklady potřebnými pro rozhodnutí; je totiž prakticky samozřejmostí, že se soud se spisem seznámí ještě před vlastním jednáním. Z obsahu a kvality samotného usnesení krajského soudu ze dne 11. 11. 2019 ostatně nevyplývají žádné pochybnosti o tom, že krajský soud byl důkladně obeznámen s detaily dané trestní věci. K námitce stěžovatelů ohledně odpovědnosti kolektivního orgánu, resp. odpovědnosti za hlasování v něm, lze pouze uvést, že podstata trestní odpovědnosti všech spoluobžalovaných nespočívala v jejich "hlasování", nýbrž v účelovém vypsání veřejné zakázky s cílenou preferencí jedné společnosti, na čemž se podíleli jako spolupachatelé bez vědomé účasti ostatních členů kolektivního rozhodujícího orgánu.
18. Ústavní soud tedy uzavírá, že v napadených rozhodnutích obecných soudů, jimiž byli stěžovatelé uznáni vinnými, ani v jim předcházejících kasačních usneseních krajského soudu, zejména usnesení ze dne 11. 11. 2019 č. j. 10 To 132/2019-2206, neshledal žádné pochybení, které by bylo možno hodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Nejsou tedy splněny předpoklady pro kasační zásah Ústavního soudu.
19. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavních stížností nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu stěžovatele 1/ na uhrazení nákladů jeho právního zastoupení státem (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků obě ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu