ECLI:CZ:US:2023:2.US.3339.22.1
sp. zn. II. ÚS 3339/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2022 č. j. 7 Tdo 703/2022-1028, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Shrnutí dosavadního řízení
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 3. 2019 č. j. 2 T 7/2018-674 byl stěžovatel shledán vinným, že spáchal zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Trestné činnosti se měl stěžovatel - zjednodušeně řečeno - dopustit tím, že v podnapilém stavu během vzájemného fyzického konfliktu udeřil poškozeného pěstí do obličeje, čímž mu zlomil nos, dále jej uhodil teleskopickým obuškem do ruky a konečně jej prudce kopl či udeřil do břicha (nebo na něj dupnul), čímž mu způsobil vnitřní zranění, na jejichž následky poškozený na místě během několika minut zemřel.
3. Odvolání stěžovatele zamítl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. 7 To 37/2019.
4. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel opřel své podání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen "trestní řád"), ve znění účinném do 31. 12. 2021, jemuž s účinností od 1. 1. 2022 odpovídá §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel své - převážně skutkové - námitky uplatnil již dříve v rámci své obhajoby a oba soudy nižšího stupně se s nimi již vypořádaly; s jejich závěry se soud ztotožnil. Posuzoval tyto námitky optikou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a dále i nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Předně neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, o něž se opřel i odvolací soud, a provedenými důkazy. Uvedl, že soudy hodnotily důkazy velmi obezřetně a svá skutková zjištění podrobně odůvodnily; nic nenasvědčovalo stěžovatelovu tvrzení, že byly důkazy nepřípustně selektovány, resp. účelově vykládány toliko v jeho neprospěch. Návrhem na vypracování znaleckého posudku, jehož se stěžovatel domáhal, se krajský soud náležitě zabýval a svůj závěr o jeho nadbytečnosti odůvodnil. Nejvyšší soud tak v posuzované věci neshledal opomenutý důkaz ani žádný - natož zjevný - rozpor, který by opodstatňoval jeho zásah do skutkového stavu; ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces v souvislosti s dokazováním porušeno nebylo. Nepřisvědčil ani námitce, že stěžovatelovo jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana. Byť obecné soudy připustily, že nebyly zjištěny všechny okolnosti konfliktu mezi stěžovatelem a poškozeným, stěžovatel zjevně nebyl vystaven takovému hrozícímu nebo trvajícímu útoku, který by ho oprávnil k té míře agrese, které se dopustil. Již úder pěstí, jímž poškozenému zlomil nos, byl velmi bolestivý a soudy vyloučily, že by poškozený mohl na stěžovatele zaútočit teleskopickým obuškem poté, co byl sám zraněn; stěžovatel tak svoji agresi stupňoval bez ohledu na jakékoli v úvahu přicházející jednání poškozeného a mimo jakoukoli přiměřenost. Námitku nutné obrany proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. Konečně uvedl, že stěžovatel bez bližší argumentace obecně namítá nepřiměřenost uloženého trestu, takovou námitku však nebylo možno podřadit pod uplatněný ani jakýkoli jiný dovolací důvod; trest byl uložen v rámci trestní sazby, nevybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe ani nebyl extrémně přísný, zjevně nespravedlivý či nepřiměřený.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nevycházely z úplné důkazní situace a přesvědčivě zjištěného skutkového stavu; právní kvalifikace pak dle něj navazuje na tato nedostatečná skutková zjištění. Obecné soudy blíže nezkoumaly možné motivy poškozeného a nesprávně dospěly k závěru, že stěžovatelovo jednání nebylo učiněno v nutné obraně.
6. Dle svého tvrzení se stěžovatel pouze instinktivně bránil útoku poškozeného, kterého silně kopnul s úmyslem "vystrčit" jej na chodbu ze dveří bytu, nikoli jej usmrtit. Stěžovatel poukazuje na vady dokazování, jež podle judikatury Ústavního soudu odůvodňují jeho kasační zásah. Obecným soudům v té souvislosti vytýká, že opomenuly některé jeho důkazní návrhy a že vedeny snahou jej odsoudit nepřihlédly k provedenému dokazování, jemuž skutkové závěry neodpovídají.
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že jednal v nutné obraně, a jeho jednání tak není trestné. V té souvislosti argumentuje, že obrana proti útoku musí dosahovat vyšší intenzity než útok; na podporu tohoto tvrzení odkazuje na závěry odborné literatury a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vyjadřuje své přesvědčení, že pokud by jeho jednání i přesto bylo posouzeno jako trestné, jeví se jako příhodnější trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku.
8. Konečně stěžovatel uvádí, že obecné soudy rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Vlastní posouzení
10. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto postupoval i v nynější věci.
11. Těžiště ústavní stížnosti tvoří námitky, jež stěžovatel uplatňoval již dříve v rámci své obhajoby a uvedl je i v dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením, které stěžovatel ústavní stížností napadá.
12. Nejvyšší soud se stěžovatelovým dovoláním řádně zabýval - přezkoumal usnesení vrchního soudu (a řízení předcházející jeho vydání) z hlediska stěžovatelem uváděného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu v aktuálním znění, jakož i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v aktuálním znění; posoudil i soulad trestního řízení se zásadami spravedlivého procesu. V napadeném usnesení Nejvyšší soud pečlivě reagoval na jednotlivé stěžovatelovy námitky, jež jsou nyní opakovány i v ústavní stížnosti; každou z nich jednotlivě vyvrátil a při té příležitosti shrnul závěry vrchního soudu (případně též krajského soudu). Ústavnímu soudu tak nezbývá, než na odůvodnění napadeného usnesení odkázat a uzavřít, že Nejvyšší soud řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil svůj závěr o zjevné neopodstatněnosti stěžovatelova dovolání, a jeho rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu