ECLI:CZ:US:2023:2.US.3344.22.1
sp. zn. II. ÚS 3344/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2022 sp. zn. 7 To 68/2022 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2022 sp. zn. 51 T 17/2013, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §73 odst. 5 a §77a odst. 1 trestního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě zrušení shora citovaných usnesení obecných soudů. Stěžovatel požádal o zrušení uloženého zákazu vycestování a Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl tak, že podle §73 odst. 6 trestního řádu zrušil omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí uložené stěžovateli usnesením ze dne 25. 10. 2017 podle §73 odst. 5 trestního řádu a stěžovateli současně uložil omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí podle §77a odst. 1 trestního řádu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. října 2022 sp. zn. 7 To 68/2022 stížnost proti tomuto usnesení zamítl.
2. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že je proti němu od prosince 2016 vedeno trestní stíhání a zároveň je od října 2017 omezen na své svobodě pohybu, když v důsledku nyní již více než pět let trvajícího zákazu vycestování z území České republiky do zahraničí mu není umožněno svobodně navštívit ani Spolkovou republiku Německo, jejímž státním příslušníkem je od roku 1981. Stěžovatel se na Ústavní soud obracel již dvakrát v souvislosti se svými předchozími návrhy na zrušení uloženého zákazu vycestování a pokaždé mu bylo v podstatě řečeno totéž, totiž že omezení jeho svobody pohybu stále netrvá ještě dost dlouho na to, aby bylo možné hovořit o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3474/19 ze dne 14. ledna 2020 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1915/21 ze dne 17. srpna 2021) Stěžovatel je přesvědčen, že nyní je však již porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod neoddiskutovatelné.
3. Dále stěžovatel v argumentaci shrnul skutkové okolnosti věci: Okresní soud v Ústí nad Labem dne 25. října 2017 rozhodl ve vazebním zasedání usnesením č. j. 40 Nt 1568/2016-52 tak, že se stěžovatel propouští ze zadržení na svobodu, a to za současného nahrazení vazby z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu přijetím peněžité záruky ve výši 15 800 000 Kč složené ve prospěch stěžovatele jeho manželkou, dohledem probačního úředníka, písemným slibem stěžovatele, předběžným opatřením spočívajícím v zákazu kontaktovat jednoho ze spoluobviněných a dále za současného uložení omezení podle §73 odst. 5 trestního řádu spočívajícího v zákazu vycestování z území České republiky do zahraničí. Stěžovateli byla též uložena povinnost odevzdat veškeré cestovní doklady.
4. Stěžovatel uvedl, že vzorně respektuje všechny uložené povinnosti a omezení, což prý opakovaně potvrdily i všechny orgány činné v daném trestním řízení v rozhodnutích o jeho žádostech na zrušení zákazu vycestování. Jeho prvním čtyřem žádostem přesto nebylo vyhověno, neboť trvá důvodné podezření ze spáchání trestných činů, z nichž byl stěžovatel obviněn a později obžalován, trvá důvod útěkové vazby, a to s ohledem na výši hrozícího trestu a na údajnou minulou snahu stěžovatele vyhýbat se trestnímu stíhání, trestní řád nedovoluje vyloučit ze zákazu vycestování vybrané země (tedy ani jen Spolkovou republiku Německo, jak to opakovaně stěžovatel navrhoval) a omezení vyplývající pro stěžovatele z uloženého zákazu nejsou - i přes stále narůstající dobu trvání tohoto zákazu - nepřiměřené sledovanému účelu.
5. Stěžovatel zdůraznil, že se nedopustil žádného jednání, které by mělo naplňovat skutkovou podstatu kteréhokoli z trestných činů, jak mu je klade za vinu obžaloba. Je si však současně vědom toho, že není úlohou Ústavního soudu se v této fázi trestního řízení zabývat důvodností obvinění, kterým stěžovatel čelí. Pouze s touto výhradou je stěžovatel připraven připustit, že uložené omezení svobody pohybu v podobě zákazu vycestování do zahraničí má zákonný základ nyní v §77a trestního řádu (a předtím jej mělo v §73 odst. 5 trestního řádu) a sleduje alespoň některé z legitimních cílů vyjmenovaných v §14 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatel naopak prý ale rozhodně nemůže souhlasit s tím, že by jemu uložené opatření bylo nezbytné a tím i přiměřené sledovaným legitimním cílům. Stěžovatel je přesvědčen, že uložený zákaz vycestování do zahraničí není nezbytný ratione personae, neboť s ohledem na jeho osobu není odůvodněný závěr orgánů činných v trestním řízení, že uložení tohoto opatření je nezbytné k zajištění účasti stěžovatele na trestním řízení, ratione loci, neboť s ohledem na existenci volného pohybu osob v rámci Schengenského prostoru nebylo nezbytné stěžovateli ukládat zákaz vycestování do zemí Schengenského prostoru a ratione temporis, neboť s ohledem na dobu trvání uloženého omezení se zásah do práva stěžovatele na svobodu pohybu stal nepřiměřeným a ve světle nejnovější judikatury Ústavního soudu rovněž nezákonným. Tyto své právní názory v ústavní stížnosti podrobně rozvádí, bohatě doplňuje judikaturou a argumentuje v jejich prospěch.
7. Usnesením krajského soudu, kterým bylo o jeho poslední žádosti o zrušení zákazu vycestování do zahraničí uloženého podle §73 odst. 5 trestního řádu rozhodnuto tak, že se této žádosti vyhovuje a uložené opatření se zrušuje, považuje stěžovatel za formální, jelikož současně se mu ukládá prakticky identické opatření spočívající v zákazu vycestování do zahraničí podle §77a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel mimo jiné zdůraznil, že jeho německá státní příslušnost není žádnou lacinou snahou znesnadnit orgánům činným v trestním řízení své trestní stíhání v České republice. Stojí za připomenutí, že stěžovatel pochází ze smíšeného česko-německého manželství (otec Čech, matka Němka) a do tehdejší Spolkové republiky Německo přesídlil již v roce 1981, tedy ve svých 25 letech a již téhož roku také nabyl německé státní občanství. Německým státním občanem je tak již více než 40 let a také jeho manželka je německou státní příslušnicí. Stěžovatel má tedy na Spolkovou republiku Německo silnou, objektivně doložitelnou vazbu, a pokud se ještě před zahájením trestního stíhání rozhodl žít ve Spolkové republice Německo, nelze toto jeho rozhodnutí vnímat jako obstrukční.
8. Minulá snaha stěžovatele vyhýbat se trestnímu stíhání (podle něj údajná) tudíž mohla ospravedlňovat naplnění útěkového důvodu vazby v říjnu 2017, kdy bylo rozhodováno o vzetí stěžovatele do vazby. Nemůže však být takovým důvodem - a to ani ve spojení s vysokým trestem odnětí svobody, který stěžovateli hrozí - po více než pěti letech, jestliže po celou tuto dobu se nejen nepokusil jakkoli trestní řízení obstruovat, ale právě naopak plní všechny uložené povinnosti a respektuje všechna uložená omezení. Stěžovatel ve všech svých minulých žádostech o zrušení zákazu vycestování upozorňoval, že mu ve skutečnosti nejde o zrušení celého zákazu jako takového (byť by jeho kompletní zrušení - jako osoba zvyklá v minulosti volně cestovat po světě za nejen soukromými, ale zejména obchodními účely - pochopitelně uvítal), ale záleží mu na tom, aby mu jako německému státnímu příslušníkovi bylo umožněno volně cestovat alespoň do Německa a pobývat tam. Zákaz vycestovat z České republiky do zemí Evropské unie, které jsou členy Schengenského prostoru, ostatně podle něj sám o sobě stejně nedává žádný smysl.
9. Na výše uvedeném nemůže podle stěžovatele nic změnit ani okolnost, že nově uložené omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí podle §77a odst. 1 trestního řádu Krajský soud v Ústí nad Labem hodnotí jako mírnější opatření, a to z toho důvodu, že takto bude možné stěžovateli na základě jeho odůvodněné žádosti povolit vycestování do konkrétně vymezené destinace na konkrétně vymezenou dobu, což v případě omezení uloženého podle §73 odst. 5 trestního řádu nebylo možné.
10. Z uvedených důvodů napadl stěžovatel uvedená usnesení a současně podle §74 zákona o Ústavním soudu navrhl, aby Ústavní soud - pokud neshledá prostor pro jejich ústavně konformní interpretaci - zrušil jako protiústavní ustanovení §73 odst. 5 a §77a odst. 1 trestního řádu.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Rozhodování o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí nebo pro jeho ponechání v platnosti, je věcí orgánů činných v trestním řízení, a to především trestních soudů. Zákaz vycestování (stejně tak jako vazba, kterou lze za určitých okolností podle §73 trestního řádu nahradit opatřeními tam uvedenými spolu se zákazem vycestování do zahraničí) představuje zajišťovací opatření sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o něm nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného.
13. Ústavní soud opakovaně připomíná, že účelem omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí je zajistit, aby se osoba stíhaná pro úmyslný trestný čin nemohla vyhýbat trestnímu řízení, ztěžovat ho nebo mu zcela uniknout (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 12/07 nebo Pl. ÚS 18/07) a tento účel nepochybně odpovídá veřejnému zájmu na udržení veřejného pořádku, pročež jej lze z hlediska čl. 14 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě i čl. 45 odst. 2 Listiny základních práv EU považovat za legitimující omezení svobody pohybu. Ustanovení §77a trestního řádu (jakož i na ně navazující ustanovení §73 odst. 5 trestního řádu) tedy představuje ústavně konformní výjimku ze svobody pohybu zaručené na vnitrostátní i mezinárodní úrovni (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2821/20, usnesení sp. zn. II. ÚS 3861/13 a další)
14. Stěžovatel je obžalobou stíhán pro jednání právně kvalifikované jako osm trestných činů, kdy vůdčí právní kvalifikací je organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 trestního zákoníku, a pokud by byl uznán vinným, hrozilo by mu uložení vysokého trestu odnětí svobody v rozpětí 10,5 - 16 let. Z uvedených důvodů bylo obecnými soudy rozhodnuto, jak výše uvedeno a Ústavní soud jejich závěry v oblasti zákazu vycestování již dvakrát aproboval, a to usneseními sp. zn. I. ÚS 3474/19 ze dne 14. ledna 2020 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1915/21 ze dne 17. srpna 2021. Jak je uvedeno v posledním z těchto usnesení, nelze přehlédnout, že samotné trestní stíhání stěžovatele již pokročilo, když dne 13. června 2020 byla státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze podána ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem obžaloba na celkem 27 obviněných v dané kauze (což jenom dokládá složitost a komplikovanost celého případu) a posléze dospělo do fáze hlavního líčení před soudem prvního stupně.
15. K tomu navíc přistupuje skutečnost, kterou Ústavní soud shledal pro nynější ústavní stížnost jako zásadní a relevantní. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že uložené omezení je v platnosti již více než čtyři roky a že tuto skutečnost, tedy plynutí času, je třeba posuzovat v souvislosti s tím, že obžalovaný stěžovatel řádně plní všechny povinnosti, které mu byly uloženy. Dospěl proto k závěru, že ačkoliv u obžalovaného nejsou splněny podmínky pro zrušení zákazu vycestování, je namístě rozhodnout o zmírnění tohoto opatření tak, aby mu bylo umožněno na základě odůvodněné žádosti povolit vycestování do konkrétně vymezené destinace na konkrétně vymezenou dobu. Ve vztahu ke stěžovateli se tedy jedná o zmírnění tohoto omezujícího opatření, když v případě zákazu vycestování nově uloženého podle §77a odst. 1 trestního řádu lze opatřením předsedy senátu povolit z důležitých důvodů na konkrétně vymezenou dobu vycestování do zahraničí, nebo rozhodnout o případném zrušení tohoto omezení, pominou-li důvody pro jeho uložení. K tomu doplnil Vrchní soud v Praze, že soud tak bude mít zároveň o pohybu a důvodech případné cesty stěžovatele přehled.
16. Na uvedeném postupu a závěrech obecných soudů na pozadí veškerých okolností zkoumané věci nelze shledat nic neústavního. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za této situace byl spolu s ústavní stížností odmítnut i s ní spojený akcesorický návrh na zrušení ustanovení §73 odst. 5 a §77a odst. 1 trestního řádu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu