ECLI:CZ:US:2023:2.US.3369.22.1
sp. zn. II. ÚS 3369/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Z. H., zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se Wolkerova 1140/2, Bílovec, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 31. března 2022 č. j. 14 P 82/2021-226 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. srpna 2022 č. j. 13 Co 166/2022-311, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 8. prosince 2022, který byl doplněn podáním ze dne 10. ledna 2023, navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jejích práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na péči o dítě a jeho výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny. Ačkoli je petit návrhu formulován toliko ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu, je ze zbytku návrhu zcela zřejmé, že se stěžovatelka domáhá přezkumu a zrušení rovněž prvostupňového rozsudku.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V rámci řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatelky znovu dopodrobna reprodukovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka byla účastnicí řízení o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného ve vztahu k její nezletilé dceři E. Řízení bylo zahájeno v dubnu 2021 na návrh J. M., otce nezletilé, který se domáhal, aby mu byla soudem svěřena do péče a aby bylo stěžovatelce stanoveno výživné ve výši dle úvahy soudu. Stěžovatelka s návrhem otce nesouhlasila a domáhala se svěření nezletilé do vlastní péče. Soud prvního stupně provedl dokazování a meritorně rozhodl tak, že nezletilou svěřil do péče otce, stěžovatelce nestanovil žádné výživné, přičemž otázku úpravy styku stěžovatelky s nezletilou vyloučil k samostatnému projednání. K odvolání stěžovatelky odvolací soud po doplnění dokazování napadené rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil ve výroku týkajícím se výživného, kdy stanovil jeho výši na částku 1 000 Kč měsíčně a určil jeho splatnost a platební místo; jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný postupem dle §219 o. s. ř. potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (před soudy obou stupňů).
4. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává svých výše uvedených ústavně garantovaných práv spolu s právem nezletilé na rodičovskou výchovu a péči obou rodičů. Stížnostní argumentace je zaměřena na výroky řešící péči o nezletilou a obsahově představuje převážně skutkovou polemiku se závěry obecných soudů. Vůči výživnému a jeho výši stěžovatelka ničeho zvláště nenamítá. V doplňujícím podání stěžovatelka uvádí další skutečnosti, jež měly nastat poté, co byla nezletilá svěřena do péče otci, a jež se týkají především počínání otce během posledních Vánoc, způsobu komunikace otce nezletilé se stěžovatelkou a jeho bránění stěžovatelce v kontaktu s nezletilou.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv a svobod zaručených jí ústavním pořádkem.
8. V projednávané věci Ústavní soud považuje obě napadená rozhodnutí za kvalitně zpracovaná, řádně a srozumitelně odůvodněná. Provedené dokazování se jeví jako dostatečné, nejen co do objasnění zájmů nezletilé, ale i poměrů stěžovatelky a otce nezletilé. Skutková zjištění se jeví jako přiléhavá a plynoucí z provedeného dokazování. Ústavní soud dal mnohokráte ve svých rozhodnutích najevo, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a důvodem pro jeho výjimečný zásah může v tomto směru být pouze stav, kdy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a rozhodnutí je proto hrubě nespravedlivé a věcně neudržitelné [k tomu srov. např. nálezy ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 11. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. Jinými slovy řečeno - Ústavní soud není v postavení další skutkové instance. Ústavní soud konfrontoval stěžovatelčiny námitky obsažené ve stížnosti s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že z napadených rozhodnutí se žádné protiústavní pochybení při zjišťování skutkového stavu a hodnocením důkazů obecnými soudy nepodává. Ve věci není patrný žádný, natož zjevný, faktický omyl či logický exces - vyhodnocení dokazování má racionální základnu. Ani právnímu posouzení věci nelze v ústavní rovině cokoli vytknout. Pokud obecné soudy měly za to, že aktuálně není střídavá péče s ohledem na zájmy nezletilé vhodná, a tento svůj závěr dostatečně konkrétně odůvodnily (větší vzdálenost bydlišť obou rodičů nezletilé, plánovaný nástup nezletilé do první třídy základní školy v září 2022, nevhodnost školní docházky realizované od samého počátku střídavě na dvou základních školách či na jedné základní škole "na půl" cesty mezi bydlišti rodičů), nelze jim v tomto směru ničeho podstatné vytknout. Své úvahy ohledně řešení této otázky přiléhavě vyložil především odvolací soud v bodech 25 až 27 napadeného rozsudku, na které Ústavní soud odkazuje. Po tomto dílčím závěru obecným soudům v poměrech projednávané věci, kdy svěření nezletilé do péče třetí osoby či společné péče rodičů nepřicházelo reálně v úvahu, v podstatě zbývaly již jen dvě varianty možné péče o nezletilou: a to buď péče otce, nebo péče stěžovatelky. Po provedeném dokazování ohledně zázemí, sociální situace a dosavadního způsobu života a praktického fungování nezletilé a každého z rodičů, upřednostnily nyní obecné soudy otce nezletilé. Ani v tomto ohledu nelze proti závěrům obecných soudů v ústavní rovině ničeho namítat. Nové skutečnosti, které v doplnění ústavní stížnosti uváděla stěžovatelka, Ústavní soud nezkoumal, a to již jen proto, že měly nastat až po vydání napadených rozhodnutí a jako takové by je nebylo možno v řízení o ústavní stížnosti zohlednit. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku celkem jednoznačně vyslovil preferenci (budoucí) střídavé péče o nezletilou, jakmile pro ni oba rodiče vytvoří vhodné podmínky - na tuto perspektivu by se dle názoru Ústavního soudu měli nyní oba rodiče (při maximální možné dobré vůli směřující k překonání vzájemných rozporů) zaměřit především.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní stížnost byla v rámci předběžného posouzení vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná a Ústavní soud s účastníky řízení jinak nejednal, nepřistoupil v zájmu procesní ekonomie k jmenování opatrovníka pro nezletilou, byť formálně vzato byla vedlejší účastnicí řízení o návrhu stěžovatelky.
10. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů, a protože v napadených rozhodnutích neshledal žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu