ECLI:CZ:US:2023:2.US.3519.22.1
sp. zn. II. ÚS 3519/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti stěžovatelky Náboženské obce Církve československé husitské v Praze 6 - Břevnov, se sídlem Na Petynce 2257/47a, Praha 6, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2022 č. j. 2 Afs 44/2021-37 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2021 č. j. 5 Af 5/2018-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11, čl. 16 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") stěžovatelce dodatečně stanovil daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2013 a 2014. Na základě daňové kontroly totiž bylo zjištěno, že nebyla splněna jedna z podmínek pro osvobození nepeněžního plnění ve formě přechodného ubytování podle §6 odst. 9 písm. i) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, neboť farářka, které stěžovatelka poskytla bezplatně přechodné ubytování ve služebním bytě (ateliéru) v budově svého sídla, má trvalý pobyt ve shodné obci, kde je služební byt. Doměřenou daň následně v odvolacím řízení vedlejší účastník snížil rozhodnutími ze dne 6. 12. 2017 č. j. 52533/17/5200-10421-711070 a č. j. 52538/17/5200-10421-711070 na 10 080 Kč za rok 2013 a na 17 280 Kč za rok 2014.
3. Proti uvedeným rozhodnutím vedlejšího účastníka podala stěžovatelka správní žalobu, kterou zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Podle městského soudu vedlejší účastník dostatečně odůvodnil tzv. časový snímek, tj. dobu, kdy je ateliér využíván ke služebním účelům. Stěžovatelka sice tvrdila celou řadu dalších povinností duchovního, avšak nijak je nekvantifikovala a neprokázala. Městský soud uznal, že se správní orgány nevypořádaly s usnesením Rady starších ze dne 7. 4. 2010, nicméně ve světle dalších tvrzení stěžovatelky ohledně bytu jako veřejného prostou (a jeho hodnotě) působil tento dokument nevěrohodně. Městský soud neshledal vadným postup správních orgánů spočívající v lineárním snížení poskytnutého nepeněžního plnění. Omezení užívání služebního bytu může být dáno jeho povahou a nemusí být zohledňováno v metodice výpočtu hodnoty nepeněžitého plnění. Za důvodnou nepovažoval městský soud ani námitku zásahu do autonomie církve. Správní orgány nevykládaly vnitřní předpisy stěžovatelky, pouze při výkladu daňových předpisů vycházely z veřejně dostupných informací stěžovatelky o rozsahu využití služebního bytu pro služební účely.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s požadavkem stěžovatelky, aby správce daně v jejím případě vycházel z porovnání výše nájemného ve služebních bytech, neboť "služební byt" nepředstavuje žádnou svébytnou kategorii bytů. Tvrzené komunitní využívání bytu na tržní hodnotu poskytnutého nájmu obecně vliv nemá. Nepřisvědčil proto její námitce nesprávné aplikace zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZOM"). Nejvyšší správní soud také nezjistil pochybení při vypořádání se s usnesením Rady starších ze dne 7. 4. 2010, v němž obsažená definice rozdělení užívání bytu se jeví jako rámcová a která neprokazuje skutečné využívání bytu v rozhodném období. Rovněž neshledal důvodnou námitku, že si správce daně neopatřil dostatečné podklady ke zjištění skutkového stavu, neboť především sama stěžovatelka měla tvrdit a prokazovat míru využívání bytu pro služební účely. Ve vztahu k námitce zásahu do autonomie církve Nejvyšší správní soud uvedl, že cílem v dané věci nebylo zjistit všechny povinnosti a činnosti farářky, ale pouze ty, které byly vázány na služební byt, a to výhradně za účelem správy daní. Správce daně vnitřní předpisy stěžovatelky nevykládal, ty navíc nebyly pro stanovení daně relevantní.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předestírá tři okruhy námitek: Za prvé, správní soudy nerespektovaly specifickou povahu činnosti duchovních při zjišťování tzv. "časového snímku dne" a využití ateliéru (pro daňové účely), který slouží jak pro poskytování duchovenských služeb, tak pro osobní potřeby duchovního. Podle stěžovatelky jsou usnesení Rady starších ze dne 7. 4. 2010, pracovní smlouva farářky i její výpověď před správcem daně jednoznačnými indiciemi, že k užívání ateliéru pro služební účely docházelo v podstatně vyšší intenzitě, než jak naznačuje správcem daně vytvořený časový snímek, čímž nedostál své povinnosti zjistit řádně skutkový stav. Stěžovatelka přitom ve vztahu k činnostem provozovaným v ateliéru navrhla k důkazu své vnitřní předpisy popisující rozsah pastoračních povinností faráře - ty však zůstaly v časovém snímku nezohledněny, a tím bylo (paradoxně) zasaženo do práva stěžovatelky na její autonomii.
6. Za druhé, správní soudy nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu, když stěžovatelkou tvrzené komunitní užívání ateliéru podřadily pod osobní poměry, které se podle §2 odst. 2 ZOM do obvyklé ceny nepromítají. Stěžovatelka rozebírá, že ateliér nebyl "běžným" služebním bytem, protože omezení uložená farářce jako jeho uživatelce dalece přesahovala to, co lze rozumně označit jako omezení práv nájemce slučitelné s nájmem služebního bytu podle §2297 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tyto okolnosti pak mají vliv na obvyklou cenu nájmu, nejde však o osobní poměry osoby. Nadto je přístup správních soudů k této otázce vnitřně rozporný, kdy podle městského soudu faktor vstupování cizích osob mohl ovlivnit cenu pouze v případě nájmu bytu nikoli služebního, zatímco Nejvyšší správní soud uvádí, že služební byt nelze z hlediska hodnoty od "běžného" bytu odlišovat. Jde tak o svévolnou intepretaci pojmu "služební byt".
7. Za třetí, stěžovatelka navrhla k prokázání svých tvrzení provést důkaz svědeckou výpovědí farářky, která se mohla vyjádřit k tomu, jaké pastorační aktivity v ateliéru uskutečňovala, kolik času zabíraly a mohla zhodnotit časový snímek pořízený správcem daně. Městský soud ovšem tento důkaz neprovedl. Nelze přitom souhlasit s jeho tvrzením, že by se v jejím případě jednalo o pouhá tvrzení, nadto nekonkrétní. Navíc městský soud nepostupoval souladně se zásadami řádně vedeného řízení, neboť důkaz hodnotil, aniž by jej sám provedl. Nejvyšší správní soud se k neprovedení důkazu svědeckou výpovědí nevyjádřil, ačkoli na něj v řízení o kasační stížnosti (ve své replice k vyjádření vedlejšího účastníka) poukazovala. Jde tudíž o tzv. opomenutý důkaz.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ačkoli stěžovatelka předestírá otázky, jež jsou podle ní ústavněprávního rozměru, její argumentace představuje především pokračující polemiku s právními a především skutkovými závěry správních soudů (potažmo správních orgánů), jež učinily při rozhodování o stanovení výše doměřené daně, a to v rovině podústavního práva. Ústavní soud přitom považuje způsob, jakým se správní soudy vypořádaly se stěžovatelčinými námitkami, které v ústavní stížnosti znovu reprodukuje, za ústavně konformní, a proto na odůvodnění jejich rozhodnutí v podrobnostech odkazuje.
12. V nyní projednávané věci jde navíc vzhledem k výši doměřené daně (10 080 Kč a 17 280 Kč) o tzv. bagatelní věc; tím je determinován i prostor pro ingerenci Ústavního soudu a rozsah jeho přezkumu. Stěžovatelka sice zdůrazňuje precedentní povahu postupu správních orgánů a správních soudů, avšak Ústavní soud její přesvědčení nesdílí, neboť podstata "sporu" tkví v konkrétních - zejména skutkových - okolnostech omezených na nyní projednávanou věc. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 či ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1028/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Taková pochybení však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal. K jednotlivým okruhům námitek pak Ústavní soud uvádí následující:
13. Jde-li o první okruh námitek, jímž stěžovatelka míří do skutkových zjištění, jež správní orgány učinily při určování výše poskytnutého nepeněžního plnění, správní soudy srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů tato skutková zjištění obstojí. Zabývaly se zejména využitím služebního bytu farářkou stěžovatelky a tzv. "časovým snímkem", přičemž ve vztahu k námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu správní soudy přiléhavě zdůraznily, že to byla právě stěžovatelka, jež měla tvrdit a prokazovat míru využívání bytu pro služební účely (viz body 29. až 31. rozsudku městského soudu či bod 34. rozsudku Nejvyššího správního soudu). Správní soudy současně vyčerpávajícím způsobem vypořádaly související námitky a argumentaci stěžovatelky, včetně významu usnesení Rady starších ze dne 7. 4. 2010 (viz body 33. až 35. rozsudku městského soudu a bod 33. rozsudku Nejvyššího správního soudu).
14. Ústavní soud neshledal ani namítané porušení práva stěžovatelky spravovat své záležitosti nezávisle na státních orgánech (čl. 16 odst. 2 Listiny), které podle ní spočívá v tom, že si rozhodující orgány vytvořily vlastní představu o výkonu činnosti farářky. Předně, správní orgány ani správní soudy nikterak nezasahovaly do stěžovatelčiny autonomie, do jejích vnitřních záležitostí ani nevykládaly a nehodnotily její vnitřní předpisy [srov. např. body 18. až 20. nálezu ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 3910/17 (N 170/91 SbNU 129) a tam citovanou judikaturu]. Jak přitom správní soudy vysvětlily, nebylo cílem ve věci zjistit všechny povinnosti a činnosti farářky, ale pouze ty, které byly vázány na služební byt, a to výhradně za účelem správy daní (viz bod 37. rozsudku městského soudu a body 36. až 38. rozsudku Nejvyššího správního soudu).
15. Rovněž nelze považovat za nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, vyložil-li Nejvyšší správní soud neurčitý právní pojem "osobní poměry" pro účely nynější věci (srov. bod 30. rozsudku Nejvyššího správního soudu). Obdobně Ústavní soud nespatřuje nic protiústavního v tom, že správní soudy shodně dospěly k závěru, že z hlediska výpočtu hodnoty nepeněžního plnění není kategorie "služebního bytu" významná (srov. bod 36. rozsudku městského soudu a bod 30. rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavnímu soudu přitom nepřísluší jejich úvahy v rovině podústavního práva přehodnocovat, neboť k tomu není povolán.
16. Konečně, vytýká-li stěžovatelka, že se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou neprovedení důkazu výslechu farářky stěžovatelky, Ústavní soud z její kasační stížnosti (kterou si za tímto účelem vyžádal) ověřil, že tuto námitku Nejvyššímu správnímu soudu jako samostatný kasační bod explicitně nepředložila. Učinila tak - jak ostatně sama uvádí - až v rámci své repliky vůči vyjádření vedlejšího účastníka ke kasační stížnosti (kterou si Ústavní soud taktéž vyžádal), kde se v kontextu tvrzených nedostatků ve zjištěném skutkovém stavu zmínila o tom, že se svědeckou výpovědí farářky se vedlejší účastník ani městský soud nevypořádaly náležitě, načež Nejvyšší správní soud k uvedené námitce nepřihlédl.
17. Mimoto k samotné námitce neprovedení důkazu Ústavní soud pro úplnost uvádí, že městský soud řádně odůvodnil, z jakého důvodu výslech farářky neprovedl - proto, že stěžovatelka při jednání výslovně uvedla, že žádné důkazy nenavrhuje. Toliko nad rámec městský soud doplnil, že jednak farářka vypovídala již před správním orgánem a jednak její tvrzení nebyla s to prokázat skutečný časový snímek dne (srov. body 29. a 32. rozsudku městského soudu), jinými slovy, provedení důkazu by nemělo vliv na zjištění skutkového stavu věci. Ústavní soud tudíž neshledal ani existenci tzv. opomenutého důkazu ve smyslu své ustálené judikatury [srov. např. nález ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259) či nález ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2736/19].
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu