ECLI:CZ:US:2023:2.US.3540.22.1
sp. zn. II. ÚS 3540/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Slováka, právně zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem Pařížská 21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022, č. j. 22 Cdo 1973/2021-436, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 18. února 2021, č. j. 58 Co 146/2020-399, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou u Okresního soudu v Uherském Hradišti domáhal zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti stezky ve prospěch svých pozemků. Okresní soud stěžovateli vyhověl, rozhodl o zřízení nezbytné cesty a uložil stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkům (žalovaným) náhradu v částce 12 733 Kč odpovídající hodnotě zřízené služebnosti stezky. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vedlejší účastníci se proti rozsudku soudu prvního stupně bránili odvoláním. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně změnil nyní napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba stěžovatele se zamítá. Krajský soud převzal skutková zjištění nalézacího soudu jako správná. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že nezbytnou cestu nelze povolit, jelikož si stěžovatel způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Dále krajský soud shledal, že nezbytnou cestu nelze povolit ani z toho důvodu, že by byla zřízena přes uzavřený prostor, jehož účelem je zabránění přístupu do tohoto prostoru cizím osobám ve smyslu §1032 odst. 2 o. z. Krajský soud konečně dospěl k závěru, že pozemek stěžovatele navíc je spojen s veřejnou cestou, resp. stěžovatel si může zřídit nový vchod do domu ze strany veřejné komunikace, čímž dosáhne takového spojení. Částka, kterou by musel investovat, se bude lišit podle toho, jak komfortní spojení by požadoval. S ohledem na tuto skutečnost uzavřel, že v projednávané věci vůbec nejsou splněny podmínky §1029 odst. 1 o. z. pro zřízení nezbytné cesty, a proto je na místě žalobu zamítnout. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Ohledně námitky stěžovatele týkající se výše nákladů na zřízení vchodu do domu Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud se neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. Dále Nejvyšší soud nepřipustil ty námitky, kterými stěžovatel zpochybňoval zjištěný skutkový stav. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvedl, že taková námitka představuje tvrzenou vadu řízení, kterou se však nemůže bez existence jiného přípustného důvodu dovolání zabývat. Stejně tak k námitce stěžovatele o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud uvedl, že se jedná o tvrzenou vadu řízení, kterou se nemůže izolovaně zabývat. I přesto se vyjádřil k tomu, proč podle jeho právního názoru napadené rozhodnutí překvapivé není. Nejvyšší soud se vůbec nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, neboť shledal, že závěr o existenci dostatečného přístupu na panující pozemky z veřejné cesty v dovolacím řízení obstojí, přičemž jde o důvod, který by sám o sobě postačil k zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty. Přezkum dalších stěžovatelem předestřených otázek by tak již nemohl ovlivnit výsledek sporu.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud neměl jeho dovolání odmítnout jako nepřípustné, neboť v něm argumentoval také porušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ze strany krajského soudu. Svou argumentaci stěžovatel podepřel odkazy na konkrétně specifikovanou judikaturu Ústavního soudu. Podle názoru stěžovatele je zjevné, že neobstojí závěr Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatelem tvrzené vady řízení, které jsou však ve skutečnosti svou povahou námitky proti porušení práva na spravedlivý proces, nezakládají samy o sobě přípustnost dovolání. Nejvyšší soud se tak měl správně dovoláním stěžovatele věcně zabývat. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu stěžovatel namítá, že krajský soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces vydáním překvapivého rozhodnutí. Krajský soud na základě skutkového stavu zjištěného okresním soudem zcela změnil právní posouzení, aniž by stěžovatele se změnou svého právního názoru seznámil a poskytl mu adekvátní prostor na něj reagovat. Stěžovatel namítá, že krajský soud nepoučil účastníky o možnosti posoudit věc jinak a zhodnotil důkazy provedené okresním soudem zcela opačně než okresní soud. Tím zasáhl do legitimního očekávání stěžovatele. Hodnocení důkazů provedené krajským soudem považuje stěžovatel za rozporné s §132 o. s. ř. Postup krajského soudu proto podle názoru stěžovatele vykazuje znaky libovůle.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i obsah dovolání stěžovatele, které si pro účel posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Hlavní procesní námitkou, kterou stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá, je námitka proti usnesení Nejvyššího soudu, podle které měl Nejvyšší soud správně připustit dovolání stěžovatele, neboť stěžovatel namítal porušení svých ústavně zaručených práv ze strany krajského soudu. V této námitce je třeba stěžovateli přisvědčit, z níže uvedených důvodů však nezaložila důvodnost podané ústavní stížnosti.
8. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, která je podrobně a jednoznačně shrnuta ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, vyplývá, že ústavně konformní výklad §237 o. s. ř., s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy, vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není-li dosud o ní rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu.
9. Ústavní soud dále ve své judikatuře shledal, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení. Jestliže přitom nejde o námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (např. žalobu pro zmatečnost), může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany tehdy, pokud předtím řádně vyčerpal dovolání podle §237 o. s. ř. [ srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541), ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 941/15, nález ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16 (N 228/83 SbNU 559) nebo nález ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16 (N 37/84 SbNU 427)]. Právě uvedené samozřejmě nic nemění na povinnosti dovolatelů i při namítání porušení jejich ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a občanského soudního řádu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16).
10. Ústavní soud si pro posouzení této dílčí námitky vyžádal ze soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 146/2015 dovolání stěžovatele ze dne 5. 5. 2021. Stěžovatel v něm v čl. III konkrétně argumentuje, proč podle jeho názoru krajský soud porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces tím, že vydal překvapivé rozhodnutí. Stěžovatel přitom odkazuje na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, se kterými je podle jeho názoru rozsudek krajského soudu v rozporu. Je nutno uvést, že stěžovatel nepostupoval tak, že by s paušálním odvoláním se na pochybení krajského soudu, údajně zasahujícím do jeho základních práv, obcházel podmínky přípustnosti dovolání (a contrario usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1377/2016).
11. Nejvyšší soud odmítl tuto námitku stěžovatele jako nepřípustnou s tím, že se jedná o vadu řízení, kterou se však nemůže bez přítomnosti jiného přípustného dovolacího důvodu zabývat. Je tak zjevné, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu s výše popsanou judikaturou Ústavního soudu.
12. I přes tuto skutečnost dospěl Ústavní soud k závěru, že, zejména s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci jiných orgánů veřejné moci, je na místě ústavní stížnost odmítnout. Přestože Nejvyšší soud námitku stěžovatele týkající se překvapivosti rozhodnutí nepřipustil, v odůvodnění napadeného usnesení se s ní, byť stručně, vypořádal. Uvedl, že v souladu s jeho judikaturou je nepředvídatelným, resp. překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Taková situace nastane např. tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzuje skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, případně která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně. Nejvyšší soud považoval v nyní projednávané věci za podstatnou skutečnost, že krajský soud ve svém rozhodnutí přisvědčil argumentaci, kterou předestřeli vedlejší účastníci (žalovaní) v odvolání. Stěžovatel s ní tak byl seznámen a sám na ni ve svém vyjádření k odvolání reagoval. Krajský soud tak "pouze" právně posoudil zjištěné skutečnosti jinak než okresní soud, což však zákon umožňuje. Takové odůvodnění Nejvyššího soudu v ústavním přezkumu obstojí, byť měl Nejvyšší soud formálně námitku stěžovatele připustit.
13. Pro Ústavní soud bylo konečně významné, že věcné posouzení nároku stěžovatele provedené krajským soudem se jeví jako rozumné a spravedlivé. Odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je srozumitelné, logické a taktéž obstojí v ústavním přezkumu. Krajský soud vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že nejsou v projednávané věci splněny zákonné podmínky pro zřízení nezbytné cesty podle §1029 odst. 1 o. z. Stejně tak odůvodnil, proč by i v případě splnění zákonných podmínek nebylo možné zřídit nezbytnou cestu z důvodů předpokládaných v §1032 odst. 1 písm. a), b) a odst. 2 o. z. Ústavní soud nemá tomuto závěru (ani jeho odůvodnění) z ústavněprávního hlediska co vytknout a ztotožňuje se s ním.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu