ECLI:CZ:US:2023:2.US.356.23.1
sp. zn. II. ÚS 356/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti A. Z., zastoupené Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 12. 2022, č. j. 50 P 252/2019-453, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 2. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obvodního soudu, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením obvodního soudu bylo ve věci návrhu vedlejšího účastníka na výkon rozhodnutí vydáno usnesení, jímž soud vyzval stěžovatelku (matku nezletilých), aby dobrovolně plnila povinnost, jež jí byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 5. 2021, č. j. 50 P 252/2019-230 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2021, č. j. 22 Co 200/2021-305, aby dodržovala data a časy předávání nezletilých do péče otce (výrok I.). Současně bylo rozhodnuto o jmenovaní kolizního opatrovníka nezletilým (výrok II.) a o nákladech řízení (výrok III.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud vycházel z jednostranných tvrzení otce, přičemž neměla možnost se k věci vyjádřit. K jednotlivým případům, kdy nedošlo k předání nezletilé otci ke styku, stěžovatelka uvádí, že nezletilá byla na vyšetření na alergologii (případ 1), na endokrinologi (případ 2), na neurologii (případ 3) a v případě čtvrtém se jednalo o pozdní návrat z dovolené, což stěžovatelka přiznala. V ústavní stížnosti následně rozvedla důvody, které vedly k nedodržení soudem stanovených termínů předání nezletilé ke styku s otcem.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě, kde Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj. Jde o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by státní orgány měly zasahovat co nejméně a v co nejvyšší možné míře podpořit či zprostředkovat společnou dohodu, vedenou nejlepším zájmem nezletilých dětí. Do rozhodování obecných soudů v těchto věcech Ústavní soud zasáhne toliko v případě porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, či extrémního nesouladu právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními, nebo pokud by výklad práva provedený obecnými soudy postrádal ústavní konformitu, resp. byl aktem libovůle. Takové porušení práv však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vydáním výzvy k respektování soudem uložených povinností došlo k zásahu do jejich práv, přitom však neuvádí, která její práva byla výzvou samotnou zkrácena, resp. Neuvádí, v čem se po vydání této výzvy její právní postavení změnilo či dokonce zhoršilo. Dostávají-li se rodiče do sporných situací v případech, kdy má nezletilé dítě navštívit lékaře v době, kdy se má nacházet v péči otce, je nutno uvést, že patrně není rozumného důvodu, pro který by dítě k lékaři mohl doprovázet výlučně jen jeden z rodičů. To znamená, že i v případech, kdy je dítě objednáno k lékaři na den, připadající na jeho styk s otcem, nic nebrání tomu, aby to byl právě on, kdo dítě k lékaři doprovodí.
Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou tu skutečnost, že obecný soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl důvody, které jej vedly k vydání napadeného usnesení a z toho důvodu jej lze považovat za ústavně konformní.
Jak z ústavní stížnosti, tak i z rozhodnutí soudu je zjevné, že pro rodiče je patrně obtížné dohodnout se na základních otázkách týkajících se výchovy jejich nezletilých dětí. Místo toho, aby pracovali na vzájemné komunikaci, snaží se prosadit svoji "pravdu" prostřednictvím obecného či dokonce Ústavního soudu. Přitom přehlíží, že elementární nástroje k řešení vzájemných rozporů mají ve svých vlastních rukou. Instrumentárium obecných soudů, jimž mohou zasáhnout do základních rodinných vazeb je ze své podstaty značně omezeno. Obecné soudy mají sice k tomuto postupu danou pravomoc, ta však ještě není zárukou toho, že soudní rozhodnutí, byť zákonné a ústavně konformní, bude fakticky ku prospěchu fungování základních rodinných vazeb. Rozhodování obecných soudů v obdobných otázkách by tak mělo být vždy až krajním řešením. Z toho důvodu je třeba apelovat na oba rodiče v tom smyslu, aby stran výchovy nezletilých zlepšili své komunikační dovednosti, neboť v opačném případě jediným, kdo ponese tíhu tohoto jejich selhání, jsou jejich vlastní děti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu