ECLI:CZ:US:2023:2.US.3601.22.1
sp. zn. II. ÚS 3601/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky ATN Real s. r. o., sídlem Brodce 446, zastoupené Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem, sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2022 č. j. 103 Co 30/2022-86, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti KOZLER s. r.o., sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále též "okresní soud") ze dne 7. září 2022 č. j. 7 C 351/2022-64 byl zamítnut návrh vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření, kterým by byla stěžovatelce uložena povinnost zdržet se zásahů do práva vedlejší účastnice jako nájemkyně v návrhu specifikovaných pozemků na základě nájemní smlouvy ze dne 1. září 2017 a jejích dodatků. V návrhu na vydání předběžného opatření, jež byl součástí žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájemní smlouvy o nájmu nemovitých věcí, vedlejší účastnice tvrdila, že dne 1. září 2017 uzavřela se stěžovatelkou smlouvu o nájmu nemovitých věcí se současnou smlouvou o koupi najaté věci ke dni skončení nájmu (31. srpna 2035). Dále tvrdila, že stěžovatelka vytvořila falešnou nájemní smlouvu (podpisy tehdejšího jednatele obou smluvních stran měly být nepravé) se stejným datem 1. září 2017, avšak s trváním nájmu na dobu neurčitou a možností skončení nájmu bez udání důvodu výpovědí v šestiměsíční výpovědní době, nájemní smlouvu vypověděla a následně neumožnila vedlejší účastnici vstup na pronajaté nemovitosti. Okresní soud konstatoval, že vedlejší účastnice připojila k návrhu dvě nájemní smlouvy rozdílného znění, přičemž neosvědčila, že by právě nájemní smlouva uzavřená na dobu určitou do 31. srpna 2035 byla skutečně nájemní smlouvou uzavřenou mezi účastnicemi. Podpisy na obou smlouvách jsou sice podle okresního soudu odlišné, není z nich však patrné, které z podpisů jsou pravými podpisy jednatele. Jelikož vedlejší účastnice neosvědčila svá tvrzení týkající se uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou do 31. srpna 2035, byl její návrh zamítnut.
2. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") změnil rozhodnutí okresního soudu a nařídil stěžovatelce strpět užívání specifikovaných nemovitostí. Na rozdíl od okresního soudu dospěl krajský soud k závěru, že vedlejší účastnice osvědčila existenci jí uplatněného nároku, a to uzavřením nájemní smlouvy ze dne 1. září 2017, ať již jednoho či druhého obsahu. Postup stěžovatelky, která se při existenci dvou nájemních smluv vzájemně rozporného obsahu dovolávala pro ni výhodnější smlouvy z hlediska ukončení nájmu, podala dvě odlišné výpovědi nájemního vztahu, opakovaně svémocně převzala předmětný areál a zabránila tak vedlejší účastnici v jeho užívání, aniž by vyčkala případného soudního rozhodnutí o vyklizení, charakterizoval krajský soud jako účelový a zneužívající postup, který osvědčuje vedlejší účastnicí uplatněný nárok. Krajský soud shledal potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků vzhledem k tomu, že vedlejší účastnici bylo znemožněno podnikání v předmětném areálu, které v něm dlouhodobě a ve větším rozsahu provozovala.
II. Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
4. Stěžovatelka předně namítá, že porušení jejích práv spočívá v nerovnosti účastníků řízení, neboť v důsledku nařízení předběžného opatření odvolacím soudem je vyloučen jakýkoliv přezkum v rovině jednoduchého práva. Přístup Ústavního soudu, který vyžaduje pouhou možnost účastníka vyjádřit se v rámci odvolacího řízení, považuje stěžovatelka z hlediska rovnosti účastníků za iluzorní a ryze formální. Na rozdíl od neúspěšného účastníka řízení u soudu prvního stupně, který může využít dobrodiní odvolání, účastník řízení dotčený rozhodnutím odvolacího soudu tuto možnost nemá. Nemůže reagovat na předběžný názor soudu a mít možnost argumentačně jej vyvrátit, jako by tomu bylo ve standardním civilním řízení. Navíc možnost vyjádřit se k odvolacímu návrhu dostává účastník až ve chvíli, kdy je odvolací soud vnitřně rozhodnut předběžné opatření nařídit. Jediným správným postupem hájícím práva účastníků by bylo zrušení rozhodnutí prvního stupně a vrácení k dalšímu řízení.
5. Stěžovatelka dále namítá libovůli v rozhodování krajského soudu, podle něhož vedlejší účastnice osvědčila uzavření nájemní smlouvy, i když není jasný její obsah. Stěžovatelka tvrdí, že osvědčení a znalost právního vztahu je nezbytnou podmínkou pro řádné rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření. Cituje z rozhodnutí okresního soudu, podle něhož by přezkum oprávněnosti výpovědi postrádal smysl, neboť nájemní vztah při podání výpovědi s šestiměsíční výpovědní dobou již netrvá, a to ani při uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou. Stěžovatelka kritizuje krajský soud, že se nepozastavil nad mnoha nestandardními ujednáními nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud konstantně ve své rozhodovací praxi uvádí, že není další instancí v soustavě soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nepřísluší mu hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci.
10. V nyní projednávané věci není předmětem přezkumu rozhodnutí ve věci samé, nýbrž rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, tedy úprava zatímní. Předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany řízení, neboť při rozhodování o jejich nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, ale jedná se o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názory obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně.
11. Jak stěžovatelka deklaruje ve své ústavní stížnosti, je jí známa skutečnost, že problematikou změny předchozího zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření odvolacím soudem se zabýval Ústavní soud zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. ledna 2010 (48/2010 Sb., N 8/56 SbNU 69). V něm také uvedl, že ze zásady rovnosti účastníků řízení nelze vyvozovat abstraktní postulát, že všichni účastníci řízení musí v každém okamžiku řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem (bod 26 citovaného nálezu) a že požadavky plynoucí z jednotlivých ústavně zaručených procesních práv musejí působit ve stejné intenzitě ve všech částech soudního řízení (bod 23 citovaného nálezu). V rámci soudního řízení o předběžném opatření musí být garantována možnost uplatnit svá tvrzení takovým způsobem, aby žádná procesní strana nebyla podstatně znevýhodněna z hlediska vlastního posouzení obecným soudem, aniž by tím byl současně dotčen účel předběžného opatření, kterým je vedle mezitímní úpravy poměrů účastníků i zajištění efektivnosti případného výkonu soudního rozhodnutí. Tyto požadavky byly v projednávané věci splněny, neboť stěžovatelce byla dána možnost vyjádřit se k podanému odvolání. Změnil -li krajský soud za této situace usnesení okresního soudu, aniž by je zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Co se týče namítané nemožnosti podat v případě nařízení předběžného opatření odvolacím soudem řádný či mimořádný opravný prostředek, je na místě zdůraznit, že limity procesního postupu jsou dány příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. V ústavní rovině právo na dvojinstančnost řízení zakotveno není, s výjimkou některých trestněprávních věcí (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
12. Řízení o předběžných opatřeních z pohledu procesních záruk účastníků řízení nedosahuje kvalit řízení ve věci samé, neboť soud rozhoduje o prozatímním, dočasném uspořádání vzájemných vztahů na základě návrhu na nařízení předběžného opatření bez toho, že by prováděl dokazování, přičemž jedinými podklady pro jeho rozhodnutí jsou návrh a listiny k němu předložené; to souvisí i s nutností bezodkladného rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření (§75c odst. 2 o. s. ř.).
13. V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěrem krajského soudu, že vedlejší účastnice osvědčila svůj tvrzený nárok a byla prokázána potřeba zatímně upravit poměry účastníků. Argumenty předložené stěžovatelkou posouvají Ústavní soud do role dalšího přezkumného místa, která mu však nepřísluší. Z napadeného rozhodnutí je patrné, jaké důkazy krajský soud zvážil, jak je hodnotil, jak provedl intepretaci příslušné právní úpravy a k jakým dospěl závěrům. Jeho postup je transparentní, opírá se o zákonné důvody a je prost svévole. Krajský soud přiléhavou argumentací odůvodnil potřebu úpravy zatímních poměrů. Nezabýval se tvrzeními stěžovatelky ohledně opodstatněnosti žaloby, zmeškání lhůty pro možnost uplatnit neoprávněnost výpovědi či neexistence právního zájmu na určení neplatnosti výpovědi, jelikož tyto námitky bude posuzovat obecný soud v meritorním řízení. Ústavní soud neshledal ve skutkových ani právních závěrech napadeného rozhodnutí stěžovatelkou tvrzenou libovůli. Naopak dospěl k závěru, že krajský soud napadené rozhodnutí řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu