ECLI:CZ:US:2023:2.US.367.23.1
sp. zn. II. ÚS 367/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného Mgr. Janem Matznerem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec, směřující proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 2022, č. j. 0 Nt 21053/2022-16 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 9. 12. 2022, č. j. 31 To 440/2022-27, za účasti Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených soudních rozhodnutí, napadeným usnesením Okresního soudu v Liberci bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, soud tento krok odůvodnil obavou z možného pokračování trestné činnosti stěžovatelem [§67 písm. c) trestního řádu]. Konkrétně soud předestřel, že při domovní prohlídce u stěžovatele bylo zabaveno kolem 250 gramů kokainu, což vysoce překračuje množství pro osobní potřebu. Zároveň byl stěžovatel zhruba ve stejné době nepravomocně odsouzen prvostupňovým soudem k trestu odnětí svobody v délce přesahující 8 let za jiné jednání spojené s drogami. Z uvedeného soud dovodil inklinaci stěžovatele k páchání drogové trestné činnosti a hrozbu, že by v podobných aktivitách pokračoval. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Jeho námitky směřují především proti tomu, že obecné soudy při posuzování důvodnosti vazby přihlížely rovněž k rozsudku v druhém soudním řízení. Jelikož je ale rozsudek nepravomocný a stěžovatel jakoukoliv vinu v dané věci od počátku popírá a je teprve projednáváno jeho odvolání, porušily obecné soudy svým postupem zásadu presumpce neviny.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. za všechny usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 3662/19). Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3199/22). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů ve vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zásadami zakotvenými v ústavním pořádku (nález ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 689/05).
8. Podle Ústavního soudu však v přezkoumávaném případě k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů není důvod. Obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč shledaly vazbu stěžovatele nezbytnou a své závěry přitom založily na konkrétních skutečnostech. Konstrukce stěžovatele, že při posuzování hrozby možného pokračování v trestní činnosti obviněného by soudy nemohly přihlížet k jeho předchozímu jednání nepotvrzenému pravomocným rozsudkem, je ve svém důsledku absurdní, neboť by v podstatě vyprázdnila předmětný vazební důvod. Jak již bylo výše diskutováno, obecné soudy při rozhodování o vazbě z logiky věci pracují s určitou mírou pravděpodobnosti, neaplikují měřítko (ne)viny. Stížnostní soud v odůvodnění usnesení nakonec jednoznačně vysvětluje, že "...ctí zásadu presumpce neviny, neboť rozhodnutí není pravomocné..." (bod 8 usnesení), to však není nějaká automatická překážka pro uvalení vazby na stěžovatele.
9. S ohledem na uvedené nemá Ústavní soud v projednávané věci proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu