ECLI:CZ:US:2023:2.US.396.23.1
sp. zn. II. ÚS 396/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., právně zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 67 Tmo 23/2022-1462, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) Z. F., právně zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2, a 2) J. S., právně zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem se sídlem Poláškova 2, Valašské Meziříčí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 67 Tmo 23/2022-1462, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 67 Tmo 23/2022-1462, se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí městského soudu. Stěžovatel tvrdí, že městský soud svým postupem porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a z napadeného usnesení městského soudu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel byl Obvodním soudem pro Prahu 9 uznán vinným ze spáchání trestného činu. Obvodní soud poté usnesením ze dne 21. 9. 2022, č. j. 70 Tm 6/2020-1434, uložil stěžovateli povinnost společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem 1) uhradit poškozenému vedlejšímu účastníkovi 2) náhradu nákladů spojených s uplatněním náhrady škody a nemajetkové újmy zmocněncem ve výši 125 102 Kč. Stěžovatel podal proti usnesení obvodního soudu stížnost, kterou Městský soud v Praze nyní napadeným usnesením ze dne 29. 11. 2022, č. j. 67 Tmo 23/2022-1462, odmítl jako opožděnou. Ze shodného důvodu odmítl i stížnost vedlejšího účastníka 1). V odůvodnění napadeného usnesení městský soud uvedl, že stěžovateli i vedlejšímu účastníkovi 1) bylo usnesení obvodního soudu doručeno do vlastních rukou dne 7. 10. 2022, jak vyplývá z doručenky založené v soudním spise. Současně konstatoval, že lhůtu pro podání stížnosti nelze v tomto případě počítat až od doručení usnesení obvodního soudu obhájci, neboť podle §40 odst. 5 trestního řádu zaniká zmocnění obhájce skončením trestního stíhání (nebylo-li vymezeno jinak). I po zániku zmocnění je obhájce oprávněn podat za obžalovaného taxativně vymezená podání. Stížnost proti usnesení, kterým byla obžalovanému uložena povinnost uhradit náklady řízení poškozenému, mezi ně však nepatří.
II. Argumentace účastníků řízení
3. Stěžovatel má za to, že městský soud tím, že odmítl jeho stížnost jako opožděnou, porušil jeho ústavně zaručené právo na přístup k soudu. Stěžovatel uvádí, že mu dotčené usnesení obvodního soudu bylo doručeno na adresu bydliště jeho rodičů X, kde se však stěžovatel již v tu dobu řadu měsíců nezdržoval, ani zde neměl evidovaný trvalý pobyt. Stěžovatel má za to, že usnesení, které mělo být doručováno do vlastních rukou, převzal jeho otec bez jeho vědomí a souhlasu. Otec stěžovatele má shodné jméno i příjmení a byl v trestním řízení rovněž odsouzen. Stěžovatel se tedy o usnesení dozvěděl až poté, co je převzala jiná osoba (nejspíš jeho otec), a to dne 10. 10. 2022 od své matky. Z procesní opatrnosti podal proti usnesení dne 11. 10. 2022 blanketní stížnost, kterou odůvodnil dne 12. 10. 2022. Opětovně podal stížnost dne 2. 11. 2022 poté, co bylo dotčené usnesení doručeno jeho obhájci. Ve svých stížnostech uváděl, že mu usnesení nebylo řádně doručeno a požadoval jeho doručení na adresu, na které má trvalý pobyt a skutečně se na ní zdržuje (Y). Vedle toho ve stížnostech uváděl i věcnou argumentaci vztahující se k odůvodnění usnesení obvodního soudu, které napadal stížností.
4. V ústavní stížnosti pak nad rámec již uvedeného stěžovatel upozorňuje na to, že podpis na doručence údajně prokazující, že usnesení obvodního soudu osobně převzal, není jeho podpis. To dokládá fotografií svého občanského průkazu, kde je jeho podpis zjevně odlišný. Stěžovatel namítá, že ač ve svých stížnostech na chybné doručení upozorňoval, městský soud se touto jeho procesní námitkou, ani jeho věcnými námitkami vůbec nezabýval. Stěžovatel má proto za to, že městský soud porušil jeho ústavně zaručená práva, když mu fakticky odňal právo podat opravný prostředek.
5. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, vyjádření obou vedlejších účastníků řízení a soudní spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 70 Tm 6/2020.
6. Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že jelikož nemá k dispozici soudní spis, nemá možnost vyjádřit se k ústavní stížnosti příliš podrobně. Obecně však uvedl, že pokud stížnost stěžovatele odmítl jako opožděnou, museli tento postup kontrolovat tři členové senátu a pravděpodobně i jeden asistent.
7. Vedlejší účastník 1) ve svém vyjádření uvedl, že s ústavní stížností souhlasí. Souhlasí i s věcnými námitkami stěžovatele směřujícími proti usnesení obvodního soudu, to však není pro posouzení ústavní stížnosti relevantní. Vedlejší účastník 2) naopak s argumentací uvedenou v ústavní stížnosti nesouhlasí. Podle jeho názoru je ústavní stížnost účelová. Vedlejší účastník stěžovateli sám zasílal dvě podání (výzvy) na adresu X a tyto byly doručeny. Uvedl, že v průběhu řízení bylo stěžovateli více písemností zasíláno na tuto adresu.
8. Z obsahu vyžádaného soudního spisu se Ústavní soud zabýval pouze tou částí spisového materiálu, která se týkala doručování dotčeného usnesení obvodního soudu. Z relevantních listin je zde kromě usnesení obvodního soudu založena doručenka ze dne 7. 10. 2022, č. l. 1434, ze které vyplývá, že usnesení bylo doručeno dne 7. 10. 2022 na adresu X, osobě M. F. Doručenka je podepsána celým jménem „M. F.“. Součástí spisu jsou dále tři stížnosti stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 70 Tm 6/2020-1434, jejichž obsah bude podrobněji popsán níže.
9. Ústavní soud zaslal stěžovateli všechna vyjádření k replice. Stěžovatel v replice namítl, že skutečnost, že podle tvrzení městského soudu kontrolovali doručenku tři členové senátu a jeden asistent, není věrohodná, neboť názor referujícího člena senátu o včasnosti podání se standardně nepřezkoumává. I za předpokladu, že by doručenku skutečně kontrolovali všichni členové senátu, by nepovažoval takovou kontrolu za relevantní, neboť by nezaručovala, že bylo doručováno v souladu s právními přepisy. K tvrzení vedlejšího účastníka 2) uvedl, že vedlejší účastník 2) nespecifikuje, kdy mu na adresu X, písemnosti zasílal, tedy zda to bylo v rozhodném období. Současně namítl, že i pokud by bylo tvrzení vedlejšího účastníka 2) pravdivé (což nedoložil), zasílání soukromé korespondence mezi účastníky řízení nelze jakkoli srovnávat se zasíláním rozhodnutí soudu do vlastních rukou obžalovaného, u kterého je nutné dodržet zákonné požadavky tak, aby mohl obžalovaný využít svých ústavně zaručených práv.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní satížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
IV. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
13. Podstatou projednávané stížnosti je otázka řádného doručení usnesení v trestním řízení, resp. otázka, zda se městský soud dostatečně vypořádal s námitkami týkajícími se nesprávného doručení, které stěžovatel předestřel ve své stížnosti. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že městský soud tím, že se v napadeném usnesení nijak nevypořádal s námitkami stěžovatele ohledně nesprávného doručení a jeho stížnost odmítl jako opožděnou, porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Z obsahu soudního spisu i napadeného usnesení městského soudu vyplývají následující relevantní skutkové okolnosti. Obvodní soud pro Prahu 9 vydal dne 21. 9. 2022 usnesení č. j. 70 Tm 6/2020-1434, kterým uložil stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi 1) povinnost nahradit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníkovi 2) jakožto poškozenému náklady spojené s uplatněním náhrady škody a nemajetkové újmy zmocněncem. Toto usnesení bylo stěžovateli doručováno do vlastních rukou na adresu X. Usnesení bylo (podle doručenky) doručeno dne 7. 10. 2022, kdy si usnesení adresát převzal oproti podpisu. Tato skutečnost vyplývá z doručenky založené v soudní spise na č. l. 1434. Stěžovatel podal proti usnesení obvodního soudu stížnost dne 11. 10. 2022, kterou blíže odůvodnil dne 12. 10. 2022. Následně podal ještě další stížnost dne 2. 11. 2022. Ve všech stížnostech mj. namítal, že mu usnesení obvodního soudu nebylo řádně doručeno, resp. že je nikdy nepřevzal a že se na adrese X nezdržuje, ani zde nemá trvalý pobyt. Ve stížnosti ze dne 11. 10. 2022 přímo uvádí, že mu usnesení obvodního soudu předala matka až dne 10. 10. 2022. Ve stížnosti rovněž požadoval, aby mu usnesení bylo řádně doručeno na adresu Y, kde se zdržuje a kde má trvalý pobyt. Žádal soud, aby buď respektoval, že mu bylo napadené usnesení materiálně doručeno až dne 10. 10. 2022 (jeho matkou), nebo ať mu je opětovně řádně doručeno na jeho adresu. V odůvodnění stížnosti ze dne 12. 10. 2022 doplnil, že jeho otec, který bydlí na adrese X, má shodné jméno i příjmení. Stěžovatel upozornil městský soud na to, že právě z toho důvodu patrně došlo k chybě doručujícího zaměstnance pošty a usnesení určené stěžovateli převzal proti podpisu jeho otec. Namítl však, že mu takové pochybení nemůže být kladeno k tíži. Městský soud v Praze nyní napadeným usnesením dne 29. 11. 2022 stížnost stěžovatele odmítl jako opožděnou. K uvedeným námitkám stěžovatele ohledně vadného doručení se nevyjádřil, odkázal pouze na doručenkou založenou ve spise na č. l. 1434.
IV. A Právní východiska
15. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), avšak pouze pod podmínkou, že se tak stane „stanoveným postupem“. Pod tento postup nutno podřadit i požadavek včasného uplatnění procesního prostředku k ochraně práva, tedy jeho podání v zákonné lhůtě k tomu určené. Nesprávné posouzení splnění této podmínky, jež by mělo za následek odmítnutí řádně a včas podaného návrhu, který by jinak mohl být věcně projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči osobě, která jej podala, bez dalšího za následek odepření přístupu k soudu, a tím odepření spravedlnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 750/06, nález sp. zn. III. ÚS 281/12 nebo nález sp. zn. III. ÚS 681/16, body 12 a 13).
16. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že doručování soudních písemností je třeba posuzovat materiálně. Ústavní soud již v minulosti připomněl, že při doručování rozhodnutí vyhotovených soudy účastníkům nelze připustit stav, který by byť jen vzbuzoval pochybnosti o tom, zda tato rozhodnutí byla doručena či nikoli (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1548/11 nebo nález sp. zn. III. ÚS 473/01). K materiálnímu přístupu v otázce doručování se Ústavní soud přihlásil také v nálezu sp. zn. III. ÚS 3851/18. V této věci zdůraznil, že soudní praxe si již osvojila materiální přístup k doručování, který musí být vždy upřednostněn před přístupem formalistickým. Podstatné tedy je, zda se adresát mohl s doručovanou písemností seznámit, a bylo tak zachováno jeho právo na soudní ochranu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3026/20 pak Ústavní soud shledal, že zákonná pravidla doručování nejsou samoúčelná, nýbrž slouží ochraně procesních práv účastníka řízení, který musí mít při výkonu svých práv a povinností, a to i procesní povahy, jistotu o obsahu doručovaného rozhodnutí. Při posuzování, zda došlo k řádnému doručení, nutno uplatňovat materiální přístup, pro nějž je podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit, a bylo tak zachováno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pro nyní projednávaný případ je rovněž významný již dříve vyslovený závěr Ústavního soudu, podle kterého odvíjí-li se od doručení rozhodnutí možnost uplatnění opravného prostředku, pak se nesprávné posouzení okamžiku doručení netýká jen práv účastníka řízení, který tento opravný prostředek uplatňuje, ale i jiného účastníka řízení, který může být rozhodnutím o opravném prostředku dotčen na svých právech.
17. Součástí práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny je také povinnost obecných soudů vypořádat se s relevantními námitkami, které účastník řízení předloží. V nálezu sp. zn. I. ÚS 593/04 Ústavní soud shledal, že ústavní právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Pochybení soudu je o to významnější, vede-li k tomu, že soud odmítne opravný prostředek z procesních důvodů a vůbec se jím (resp. předestřenou argumentací) meritorně nezabývá. Důsledkem takového postupu soudu je totiž znemožnění soudního přezkumu napadeného rozhodnutí.
IV. B Aplikace právních východisek na projednávaný případ
18. Stěžovatel ve svých stížnostech, resp. odůvodnění stížnosti předestřel relevantní námitky ohledně (ne)doručení usnesení obvodního soudu. Namítané vadné doručení podložil konkrétními skutečnostmi, které se obecně jeví jako věrohodné - odlišná adresa trvalého pobytu, shoda celého jména stěžovatele s otcem, který podle stěžovatele usnesení ve skutečnosti převzal, zjevná odlišnost podpisu stěžovatele v občanském průkazu a podpisu na doručence. Stěžovatel tak vznesl relevantní argumentaci (navíc opakovaně) podporující závěr, že mu usnesení obvodního soudu nebylo řádně doručeno, že se s ním seznámil až později a že mu tedy neuplynula lhůta k podání stížnosti, resp. že je jeho stížnost včasná. Městský soud se však těmito námitkami vůbec nezabýval a odmítl stížnost jako opožděnou pouze s odkazem na doručenku založenou v soudním spise. Z tvrzení stěžovatele, vyjádření městského soudu ani soudního spisu nevyplývá, že by se městský soud či obvodní soud jakkoliv snažily tvrzení stěžovatele ověřit. Je však zjevné, že o řádném doručení usnesení musel mít (nebo přinejmenším měl mít) městský soud vážné pochybnosti. Vzhledem k tomu, že stížnost odmítl jako opožděnou, nezabýval se v důsledku toho ani věcnými námitkami stěžovatele proti usnesení obvodního soudu. Tímto postupem tak porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Ústavní soud dodává, že soud musí mít jistotu nejen o tom, zda bylo rozhodnutí doručováno na správnou adresu, ale zejména o tom, že doručovanou písemnost skutečně převzala oprávněná osoba. Pokud skutečný adresát doručovaného rozhodnutí a zároveň osoba oprávněná k podání opravného prostředku věrohodně namítne, že rozhodnutí nepřevzala, musí soud tuto skutečnost prověřit a s argumentací se vypořádat. V nyní projednávané věci považuje Ústavní soud za významnou také skutečnost, že stěžovatel sice podal stížnost (a její doplnění) po tvrzeném uplynutí lhůty (počítané podle doručenky), avšak předtím, než městský soud o stížnosti rozhodl. Lze si totiž představit i takovou situaci, kdy by stěžovatel namítal vadné doručení až po vydání odmítavého rozhodnutí městského soudu. V projednávaném případě však městskému soudu byly námitky stěžovatele dobře známy, měl čas se s nimi vypořádat, rozhodl se jimi však nezabývat.
20. Ústavní soud proto shrnuje, že namítá-li osoba oprávněná podat opravný prostředek při podání opravného prostředku, že jí napadené rozhodnutí soudu nebylo řádně doručeno, že se s ním nemohla seznámit, a že jí proto nepočala běžet zákonná lhůta k podání opravného prostředku, nebo počala běžet později, má soud rozhodující o tomto opravném prostředku povinnost se s jejími námitkami náležitě vypořádat a její tvrzení ověřit. To platí, doloží-li tato osoba své námitky konkrétními relevantními skutečnostmi, které nejsou prima facie neopodstatněné a nevěrohodné. Otázku řádného doručení totiž soudy musí posuzovat materiálně, nikoliv formalisticky, aby zajistily ochranu ústavně zaručeného práva na přístup k soudu. Odmítne-li soud opravný prostředek jako opožděný, aniž by se námitkami o vadném doručení jakkoliv zabýval a vypořádal se s nimi, poruší ústavně zaručené právo osoby oprávněné podat opravný prostředek na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V. Závěr
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou a proto jí podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela vyhověl a rozhodnutí Městského soudu v Praze podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
22. Nyní bude úkolem městského soudu, aby se náležitě vypořádal s námitkami stěžovatele ohledně vadného doručení usnesení obvodního soudu v souladu se závěry tohoto nálezu, jimiž je vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Až poté může rozhodnout o včasnosti jeho stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu