ECLI:CZ:US:2023:2.US.399.23.1
sp. zn. II. ÚS 399/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Josefa Klímy, CSc., zastoupeného Mgr. et Mgr. Jiřím Čihákem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 2022 č. j. 5 Co 1069/2022-242 a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. července 2022 č. j. 2 C 103/2022-205, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Zvonička Úbislav, s. r. o., se sídlem Úbislav 1, Stachy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Okresní soud v Prachaticích (dále jen "nalézací soud") usnesením napadeným ústavní stížností zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zdržet se provádění jakýchkoli stavebních úprav na všech stavbách, jež jsou součástí tam specifikovaného pozemku, a dále povinnosti zdržet se stavby dešťové kanalizace, včetně akumulačních nádrží a vsakovacího objektu, a stavby zpevněné plochy na uzavřeném dvoře v usedlosti pro přístup a parkování, vše na v usnesení vyjmenovaných pozemcích v témže katastrálním území (výrok I.); dále nalézací soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v daném případě není žádné ohrožení držby nemovité věci stěžovatele ve smyslu §1004 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), ani důvodná obava stěžovatele z následků uvedených v §1013 občanského zákoníku. Částečně byla žaloba podána po uplynutí šestitýdenní lhůty podle §1008 občanského zákoníku. V jiné části byla žaloba nedůvodná proto, že nevyšly najevo žádné skutečnosti o úmyslu vedlejší účastnice započít některé práce na stavbě dešťové kanalizace a zpevněné plochy. Naopak některé práce již byly ukončené. Ohledně žádné ze stěžovatelem tvrzených imisí nelze pak podle nalézacího soudu učinit závěr, že by vznikla či že by hrozilo, že bude vnikat na stěžovatelův pozemek v míře nepřiměřené místním poměrům a že by podstatně omezovala obvyklé užívání jeho pozemku, přičemž většina z nich ani nebyla v řízení prokázána. Nalézací soud nezjistil, že by byly prováděny jiné stavební činnosti, než ke kterým se vyjadřoval stavební úřad a které vyžadují stavební povolení. Nalézací soud předestřel, že samotné zahájení realizace stavby bez povolení k jejímu provádění nezakládá předpoklad úspěšnosti žaloby podle §1004 občanského zákoníku. Obdobně vysvětlil, že některé z námitek předestřených stěžovatelem mohou mít relevanci ve stavebním řízení, nikoli však v předmětném řízení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") usnesením napadeným ústavní stížností potvrdil usnesení nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud po doplnění dokazování aproboval závěry nalézacího soudu. Podle odvolacího soudu stěžovatel nebyl schopen označit jiné stavební činnosti než tam uvedené stavební úpravy krovů a výměnu střešní krytiny. Poměřovat §1004 odst. 1 občanského zákoníku tak bylo možné pouze provádění těchto (specifikovaných) úprav. Protože tyto práce již byly ukončeny, ochrana stěžovatele podle citovaného ustanovení nepřichází v úvahu. I kdyby však tyto práce nebyly dosud dokončeny, nedovodil by odvolací soud naplnění podmínek v §1004 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud také přisvědčil úvaze nalézacího soudu, že v tomto typu řízení soud nepřezkoumává postup stavebního úřadu a nedovozuje následky ve smyslu stavebních předpisů.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká následující vady: 1) extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, 2) odmítnutí provedení klíčového důkazu, 3) svévolný výklad právní normy a 4) porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání.
5. Ad 1) stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k závěru, že jiné stavební činnosti než úpravy krovů a výměna střešní krytiny nebyly zjištěny, ačkoli z fotografií (které stěžovatel zahrnul do ústavní stížnosti) vyplývá opak. Namítaný extrémní nesoulad vyplývá rovněž z rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 7. 11. 2022 č. j. KUJCK 123868/2022, sp. zn. OREG/81463/2022/veva1, ze kterého se má podávat, že rozsah prací vedlejšího účastníka byl širší, než zjistily obecné soudy. Odvolací soud se také nedostatečně vypořádal se závěry odborného vyjádření Ing. Pavla Brousila, soudního znalce.
6. Ad 2) stěžovatel tvrdí, že jak nalézací soud, tak odvolací soud odmítly provést stěžovatelem navrhované místní šetření, které mělo zásadní souvislost s předmětem řízení. Pokud by mu totiž vyhověly, zjistily by skutečnou povahu prováděných stavebních prací. Stěží lze přitom po stěžovateli požadovat, aby konkretizoval práce probíhající uvnitř nepřístupného objektu.
7. Ad 3) stěžovatel uvádí, že odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem vykládaly §1004 občanského zákoníku v rozporu s jeho skutečným smyslem, jímž je ochrana preventivní a nikoliv následná, jak dovodil i Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. III. ÚS 3205/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Provádění nepovolených prací pak podle stěžovatele beze zbytku naplňuje důvodnou obavu z následků uvedených v §1013 občanského zákoníku.
8. Ad 4) stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Krajským soudem v Praze byla pod sp. zn. 22 Co 44/2022 řešena věc skutkově a právně zcela obdobná, avšak se zcela opačným výsledkem. Nemůže podle stěžovatele z pohledu judikatury Ústavního soudu [odkazuje přitom na nález ze dne 17. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 387/18 (N 138/90 SbNU 259)] obstát tvrzení odvolacího soudu, že toto rozhodnutí řešilo ochranu před zcela novou stavbou, což je rozdílný stav oproti úpravám stávajících staveb. Stěžovatel pro úplnost uvádí, že Ústavní soud již v minulosti řešil obdobný případ v usnesení ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 769/2020, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze, který v podobném případě žalobě vyhověl.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podstatou posuzované věci je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy interpretovaly a aplikovaly §1004 občanského zákoníku, podle něhož platí, že je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v §1013 a nezajistí-li se proti němu stavebník cestou práva, může se ohrožený držitel domáhat zákazu provádění stavby. Posouzení naplnění předpokladů úspěchu v řízení o žalobě z rušené držby je otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud není oprávněn ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních (srov. usnesení ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2355/16, usnesení ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 1580/19 či usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 1854/19). Taková pochybení však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal.
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí o žalobě na ochranu rušené držby. Srozumitelně a přesvědčivě uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující:
13. Jde-li o námitku ad 1), stěžovatel jí fakticky vytýká vadně zjištěný skutkový stav. K tomu Ústavní soud předesílá, že mu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a revidovat zjištěný skutkový stav, i kdyby se s ním sám neztotožňoval, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Bylo věcí obecných soudů, jakou přičetly váhu a důležitost jednotlivým skutečnostem v řízení prokázaným. Podle Ústavního soudu se obecné soudy v posuzované věci kvalifikovaného excesu při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu nedopustily. Jejich právní hodnocení se pak vztahuje k učiněným skutkovým zjištěním a není s nimi v rozporu. Nalézací soud se také dostatečně vypořádal se závěry odborného vyjádření Ing. Pavla Brousila, k němuž uvedl, že soudu v občanskoprávním řízení nepřísluší přezkoumání závěrů stavebního úřadu (bod 44. usnesení nalézacího soudu). Odvolací soud se sice tímto vyjádřením výslovně nezabýval, nicméně z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že na výsledném posouzení věci nemohlo předmětné vyjádření (a z něj se podávající zjištění) nic změnit.
14. Ústavní soud nezjistil ani existenci tzv. opomenutých důkazů [námitka ad 2)], tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci (objektivně) významné [srov. nález ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2736/19 (N 197/102 SbNU 247)]. Již nalézací soud totiž odůvodnil, proč neprovedl důkaz místním šetřením, a sice že měl dostatečné podklady již na základě tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů (bod 11. usnesení nalézacího soudu), k čemuž odvolací soud doplnil, že stěžovatel ani nebyl schopen probíhající stavební práce označit (bod 10. usnesení odvolacího soudu), nehledě na pochybnost ohledně významu provedení tohoto důkazu na výsledné posouzení věci (viz též následující bod).
15. Obecné soudy založily svůj závěr o nedůvodnosti žaloby zejména na tom, že (ve vztahu k těm okolnostem, jejichž uplatnění neshledaly jako opožděné nebo naopak předčasné) stěžovatel neprokázal, příp. ani dostatečně nekonkretizoval, ohrožení držby jeho nemovité věci ve smyslu §1004 občanského zákoníku ani důvodnou obavu z následků uvedených v §1013 občanského zákoníku. Svoji argumentaci pak stěžovatel směřuje především k polemice, zda vedlejší účastnice prováděla stavební činnosti, k nimž neměla oprávnění podle příslušných stavebních předpisů. Avšak jak již obecné soudy přiléhavě v napadených rozhodnutích vyložily, realizace stavby bez povolení k jejímu provádění nezakládá předpoklad úspěšnosti žaloby podle §1004 občanského zákoníku. Ústavní soud přitom v takovém výkladu podústavního práva neshledává žádné ústavněprávní deficity - již proto nemůže být námitka stěžovatele ad 3) úspěšná. K tomu lze doplnit, že závěry obecných soudů nejsou ani v rozporu s preventivní povahou ochrany držby podle §1004 občanského zákoníku.
16. Zjevně neopodstatněná je konečně i námitka ad 4), neboť obecné soudy ústavně konformně vysvětlily, že nejsou vázány závěry ze stěžovatelem uváděného rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 44/2022, které se navíc vztahují ke skutkově a právně odlišné věci, v níž šlo o stavbu novou, nikoli úpravu stavby stávající. Obdobně je bez relevance odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 769/2020, neboť - jak již bylo předestřeno - Ústavní soud není povolán k interpretaci podústavního práva, nýbrž k ochraně ústavnosti. V tamější věci, stejně jako ve věci nynější, přitom žádné ústavněprávně relevantní pochybení neshledal.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu