ECLI:CZ:US:2023:2.US.402.23.1
sp. zn. II. ÚS 402/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. M., zastoupené Mgr. Martinem Juříkem, advokátem, sídlem Hutník 1418, Veselí nad Moravou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022 č. j. 8 To 294/2022-221 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2022 č. j. 8 Nt 101/2022-245, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2022 č. j. 8 Nt 101/2022-245 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces (soudní ochranu), zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022 č. j. 8 To 294/2022-221 se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 8. 2. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Stěžovatelka byla usnesením Okresního soudu v Hodoníně č. j. 3 T 50/2022-185 ze dne 8. 7. 2022 vzata do vazby. Proti tomuto usnesení podala prostřednictvím svého obhájce stížnost, které však nebylo vyhověno. Následně podala stěžovatelka žádost o propuštění z vazby spojenou s návrhem na přijetí slibu. Tuto žádost Okresní soud v Hodoníně svým usnesením ze dne 17. 8. 2022 sp. zn. 3 T 50/2022 zamítnul a písemný slib nepřijal. Dne 1. 9. 2022 podala stěžovatelka proti citovanému usnesení stížnost, a to ve lhůtě 3 dnů ode dne oznámení (za ten považovala den, kdy bylo usnesení okresního soudu doručeno do datové schránky obhájce). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 9. 2022 č. j. 8 To 294/2022-221 stížnost zamítl, a to z důvodu její opožděnosti.
4. Vzhledem ke shora uvedenému závěru krajského soudu podala stěžovatelka žádost o navrácení lhůty podle §61 tr. řádu, o níž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2022 č. j. 8 Nt 101/2022-245 s tím, že žádosti nebylo vyhověno.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že usnesení okresního soudu, jímž byla zamítnuta její žádost o propuštění z vazby a nahrazení písemným slibem bylo doručeno do datové schránky jejího právního zástupce dne 29. 8. 2022, přičemž stížnost proti tomuto usnesení byla z datové schránky obhájce odeslána dne 1. 9. 2022. Stěžovatelka má tak za to, že stížnost byla podána v souladu s poučením okresního soudu, a to ve lhůtě tří dnů ode dne doručení. Oproti tomu z odůvodnění usnesení krajského soudu se podává, že usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 8. 2022 sp. zn. 3 T 50/2022 bylo jejímu obhájci oznámeno vyhlášením, a to u hlavního líčení dne 17. 8. 2022. Stěžovatelka byla podle stížnostního soudu za přítomnosti obhájce poučena o možnosti podat opravný prostředek, přičemž k tomuto se nevyjádřila. Lhůta k podání stížnosti tak začala podle krajského soudu stěžovatelce běžet dne 18. 8. 2022, a poslední den lhůty k podání stížnosti tak připadl na 22. 8. 2022. Z toho důvodu krajský soud věcnou správnost napadeného usnesení nepřezkoumával. Uvedený procesní postup považuje stěžovatelka za rozporný s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 905/20, III. ÚS 457/05, III. ÚS 303/04, I. ÚS 3842/17, I. ÚS 1692/18, IV. ÚS 1573/15 nebo III. ÚS 3265/14.
6. Stěžovatelka má za to, že nevzdá-li se obžalovaný práva podat stížnost, je nutné vyčkat na doručení rozhodnutí, do kterého má stížnost směřovat, aby se obžalovaný, nebo jeho právní zástupce, mohl dostatečně seznámit s obsahem takového rozhodnutí. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje stěžovatelka za povrchní, nepřesvědčivé a tudíž nedostatečné. Dále stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by závěry obsažené ve shora uvedených nálezech Ústavního soudu byly v rozporu se zněním §137 tr. řádu, resp. §143 odst. 1 tr. řádu, jak se domnívá stížnostní soud.
7. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na skutečnost, že ke dni jejího podání již není ve vazbě, resp. tato vazba byla přeměněna na výkon trestu vyplývající z jiného trestního řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu, ať již bude jakékoliv, tedy nebude mít přímý dopad na její propuštění z vazby. Tato situace však nic nemění na skutečnosti, že shora uvedeným postupem Krajského soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky.
III.
8. Z vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti se podává, že tento se stran právní argumentace stěžovatelky odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodnutí Ústavního soudu, tento je k replice stěžovatelce nezasílal.
IV.
9. Po zvážení stížnostních námitek a jejich prověření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 90 a 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
11. Je-li proto v ústavní stížnosti tvrzené pochybení soudu nadáno vyvolat relevantní důsledky pro vedení řízení, a tím i pro jeho výsledek, nemůže Ústavní soud pominout nezbytnost jeho prověření, neboť tím v případě, kdy existuje riziko, že došlo k odepření spravedlnosti, plní požadavek uvedený v článku 36 odst. 1 Listiny.
12. K zamezení přístupu účastníka řízení k soudu v důsledku omylu soudu při posouzení včasnosti podání opravného prostředku se Ústavní soud vyjadřoval opakovaně, např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335), v nálezu sp. zn. II. ÚS 2386/09 (N 55/56 SbNU 587) nebo v již zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 281/12 ze dne 5. 12. 2013, přičemž takový omyl označil za vadu ústavněprávní relevance.
13. V projednávané věci napadá stěžovatelka celkem dvě usnesení Krajského soudu v Brně, přičemž jedním bylo rozhodnuto o žádosti o propuštění z vazby dle §74 tr. řádu a druhým pak o žádosti o navrácení lhůty podle §61 tr. řádu.
14. Stran prvého z nich, tedy usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022 č. j. 8 To 294/2022-221 je třeba uvést, že toto bylo stěžovatelce doručeno dne 26. 9. 2022 a jejímu obhájci dne 21. 9. 2022. V situaci, kdy předmětná ústavní stížnost byla podána dne 8. 2. 2023 je zřejmé, že tato byla podána po lhůtě a Ústavní soud tak ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
15. Jiná situace nastává v případě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2022 č. j. 8 Nt 101/2022-245, jímž nebylo vyhověno žádosti o navrácení lhůty. Z napadeného usnesení se podává, že podle stížnostního soudu není na místě aplikovat ustanovení §61 tr. řádu, neboť se jedná toliko o důsledek odlišného právního názoru na to, od kterého okamžiku se počítá třídenní lhůta k podání opravného prostředku. Zatímco krajský soud vychází z teze, že počátek lhůty se váže k okamžiku vyhlášení napadeného usnesení, stěžovatelka je toho názoru, že tato lhůta počíná plynout až od okamžiku doručení usnesení obžalované, resp. jejímu obhájci. Posouzení žádosti tak primárně stálo na zhodnocení toho, zda byla v projednávané věci správně spočítána lhůta k podání stížnosti směřující proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně dne ze dne 17. 8. 2022 sp. zn. 3 T 50/2022.
16. Ke shora uvedenému je třeba uvést, že Ústavní soud se touto problematikou v minulosti opakovaně zabýval, přičemž neshledal důvody, pro které by se měl od svých předchozích závěrů stran aplikace ustanovení §137 tr. řádu jakkoliv odchýlil.
17. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 457/05 mimo jiné konstatoval, že: "Ustanovení §137 odst. 1 věta druhá tr. řádu určuje dvě disjunktní formy oznamování usnesení - buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, anebo doručením opisu usnesení. Pokud stěžovateli je nutno ve smyslu §137 odst. 4 tr. řádu doručit opis usnesení obvodního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, které nastalo až doručením opisu usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná, takový závěr je proto zjevně nesprávný a absurdní".
18. Z novější judikatury Ústavního soudu lze odkázat na nález sp. zn. III. ÚS 3588/22 ze dne 26. 1. 2023, který vycházeje z předchozí judikatury dospěl k závěru, že počátek běhu lhůty pro podání instanční stížnosti v trestních věcech při rozhodování o osobní svobodě (zejména o vazbě, podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) nebo meritu věci (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení) je třeba odvíjet až od doručení písemného vyhotovení soudního rozhodnutí. Porušením práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je požadavek, aby instanční stížnost byla podána již v době, kdy stěžovateli nejsou známy důvody, pro něž byl v předchozím řízení neúspěšný a které zjistí teprve z písemného vyhotovení rozhodnutí.
19. Dle Ústavního soudu jsou shora uvedené závěry plně aplikovatelné i na právě projednávaný případ a Krajský soud v Brně tak dostatečně nešetřil základní práva stěžovatelky, pokud zamítnutí žádosti o navracení lhůty založil toliko na evidentně nesprávném právním názoru. Ten sice odpovídal textu zákona, ale nikoli již ustálenému ústavně souladnému výkladu dotčeného ustanovení Ústavním soudem
20. Argumentuje-li krajský soud tím, že uvedené závěry Ústavního soudu jsou rozporné s ustanovením §137 tr. řádu, resp. s §143 tr. řádu, je třeba připomenout, že zákony musí být vykládány a následně aplikovány v souladu s Ústavou České republiky, případně s Listinou základních práv a svobod. Pokud Ústavní soud v minulosti zaujal k aplikaci ustanovení §137 tr. řádu ústavně konformní výklad, je na obecných soudech, aby tento výklad respektovaly, případně aby přednesly vlastní ústavněprávní argumentaci. Nic podobného se však v projednávané věci nestalo. K závaznosti nálezů Ústavního soudu srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, případně nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05, který se zabývá jak závazností rozhodnutí Ústavního soudu, tak i možností tzv. justičního dialogu, který není apriorně vyloučen, ovšem musí být založen na ústavněprávní argumentaci.
21. Jestliže stížnost proti rozhodnutí o opravném prostředku byla soudem nesprávně zamítnuta jako opožděně podaná, došlo tím k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
22. Z ustanovení §61 tr. řádu vyplývá, že: "Byl-li opravný prostředek už zamítnut jako opožděný, zruší orgán při povolení navrácení lhůty zároveň i svoje rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku". Z uvedeného důvodu lze institut navrácení lhůty považovat za prostředek, jímž lze zamezit odmítnutí spravedlnosti.
23. Přesto, že v případě stěžovatelky došlo v mezidobí k přeměně vazby na výkon trestu, neznamená to, že výkon této vazby byl bez dalšího opodstatněný. Krajský soud se tak v dalším řízení bude zabývat tím, zda v projednávané věci byly naplněny důvody pro aplikaci institutu navracení lhůty a následně případně také tím, zda byly u stěžovatelky dány důvody pro trvání vazby či nikoliv. Při svém rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeném v tomto nálezu.
24. Ústavní soud na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2022 č. j. 8 Nt 101/2022-245 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení zrušil [§82 odst. 3 písm. a) téhož zákona]. Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022 č. j. 8 To 294/2022-221 Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. prosince 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu