ECLI:CZ:US:2023:2.US.445.23.1
sp. zn. II. ÚS 445/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Simonem Mesropyanem, Ph.D., advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2022, sp. zn. 45 T 3/2021, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022, sp. zn. 8 To 24/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2022, č. j. 8 Tdo 856/2022-2438, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 37, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti a připojených kopií dokumentů Ústavní soud zjistil následující: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 45 T 3/2021 byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným ve skutkové větě rozsudku.
3. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
4. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 8 To 24/2022, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, neboť poškozený vzal svůj návrh na přiznání nároku na náhradu škody po vyhlášení rozsudku zpět.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 10. 2022, č. j. 8 Tdo 856/2022-2438, dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje, že předseda senátu vrchního soudu při ústním odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl formulaci: "tyto národy (arménské i ukrajinské) drží při sobě a u soudu nic neřeknou" a v bodě 19 usnesení pak uvedl: "neochota těchto osob spolupracovat s českými policejními orgány je zcela zjevná, kdy dle jeho názoru i (bráno z jejich pohledu) do jisté míry i pochopitelná - tito cizí státní příslušníci obecně z mnoha důvodů nemají o pozornost ze strany policie zájem". Stěžovatel tato vyjádření považuje za diskriminační. Domnívá se, že je z nich zřejmé, že předseda senátu takto "odlišuje mezi příslušníky různých národností", kdy stěžovatel je státním příslušníkem Arménie. Domnívá se, že proto byl i zamítnut návrh obhajoby na provedení "náčrtků z místa činu" jako důkazu. Stěžovatel dále uvádí, že vrchní soud nevyhověl jeho námitkám k protokolaci a požadavkům na opravy. Vrchní soud dále zamítl návrh na výslech svědků Z. S. a I. K.
7. Stěžovatel namítá, že jej poznal jediný svědek V. T., který je několikrát trestaný recidivista. Není přitom zřejmé, jak k identifikaci došlo. Stěžovatel upozorňuje na značné rozpory ve výpovědích svědka T. Soud měl podle názoru stěžovatele provést konfrontaci. Svým postupem soud nahrazoval pasivitu státního zástupce a zasahoval do výpovědí svědků. Soud prvního stupně byl podle názoru stěžovatele netransparentně obsazen, neboť rozvrh práce rozhodující senát neurčil předem.
8. Soudy nevyhověly stěžovatelovým žádostem o opravu protokolu o hlavním líčení, a vyšly z protokolace, která je místy neúplná a nesprávná. Vytýkal, že bez rekognice soudy dostatečně neobjasnily, zda je pachatelem zločinu vraždy, neboť nebyl nikým řádně ztotožněn. Navrhoval i provedení rekonstrukce na místě činu. Za situace, kdy podle názoru stěžovatele panovaly pochybnosti o průběhu skutkového děje, měly soudy rozhodnout podle pravidla in dubio pro reo.
III.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
10. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že to byl stěžovatel, kdo spáchal zločin vraždy ve stádiu pokusu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesl řadu námitek, přičemž přehlíží, že tyto vznesl již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ústavněkonformním způsobem vypořádaly a Ústavní soud je tak stavěn toliko do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží.
12. Konkrétně námitkou netransparentně obsazeného senátu soudu prvního stupně se zevrubně zabýval Nejvyšší soud a v odůvodnění svého usnesení a logickými argumenty s odkazy na uveřejněný rozvrh práce Městského soudu v Praze s uvedením relevantní judikatury Ústavního soudu ji vypořádal (srov. body 21 - 28 rozsudku).
13. Snaží-li se stěžovatel zpochybnit věrohodnost výpovědi svědka T. tím, že se jedná o osobu soudně trestanou, nelze přehlížet, že jeho výpověď logicky koresponduje s dalším provedenými důkazy. Soudy se velmi důkladně věnovaly posouzení věrohodnosti svědka a k opakovaným námitkám stěžovatele i objasnění otázky, zda jeho výpověď mohla být vedena záměrem zajistit si mírnější posouzení jeho vlastní trestné činnosti. Žádné takové indicie soudy nezjistily. Z časového sledu událostí inkriminovaného večera zasazeného do údajů zjištěných z výpovědí dalších svědků, z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu a odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie daktyloskopie a genetiky, a dalších soudy jednoznačně dovodily, že vina stěžovatele je prokázána jedním přímým a celou řadou nepřímých důkazů, které tvoří pevný a propojený řetězec.
14. V části ústavní stížnosti stěžovatel namítá neprovedení některých jím navržených důkazů, tzv. opomenuté důkazy. Ze shora uvedené narativní části se mělo jednat o zamítnutí návrhu na provedení rekonstrukce na místě samém, náčrtku místa činu a neprovedení rekognice. K uvedeným námitkám je třeba uvést, že obecný soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. V souvislosti s uvedeným je třeba zdůraznit, že v případě, kdy obecný soud některému z důkazních návrhů účastníka řízení nevyhoví, musí se s tímto svým postupem vypořádat. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy považovaly shora uvedené důkazy za nadbytečné, přičemž současně i vysvětlily, jaké důvody je k těmto závěrům vedly. Z toho důvodu se sice jedná o důkazy neprovedené, nikoliv však opomenuté. Výslechy svědků Z. S. a I. K. provedl soud prvního stupně při hlavním líčení, jak vyplývá z rozsudku (bod 29 a 30).
15. Formulace, které užil předseda senátu vrchního soudu při veřejném zasedání a v odůvodnění usnesení ohledně cizojazyčného prostředí, v němž k posuzované trestné činnosti došlo, vyjadřují celkový dojem, který soudce z provedeného dokazování výslechem svědků měl. Jedná se o konstatování, jímž se soudce snažil vysvětlit po obsahové stránce malý či téměř nulový přínos výslechů osob, které byly v inkriminovanou dobu (nebo po relevantní část večera) na místě činu či v jeho blízkosti přítomni, k objasnění skutku. Ústavní soud v nich nespatřuje nevhodný dehonestující podtext, který by jakkoli ovlivňoval procesní postup soudu.
16. Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li obecný soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna, a své úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
17. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a tudíž i ústavně konformní. Ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu