ECLI:CZ:US:2023:2.US.452.23.1
sp. zn. II. ÚS 452/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ V. H., 2/ V. H. a 3/ L. K., všech právně zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022 č. j. 25 Cdo 1944/2021-203, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021 č. j. 25 Co 296/2020-183 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 8. 2020 č. j. 7 C 34/2019-158, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení a Mělnické zdravotní, a. s., sídlem Pražská 528/29, Mělník, právně zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2021 č. j. 25 Co 296/2020-183 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 8. 2020 č. j. 7 C 34/2019-158, kterým tento soud zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit každému ze stěžovatelů částku 500 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu, přičemž ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky změnil lhůtu k plnění; odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelé se žalobou jako pozůstalí domáhali odškodnění podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), za úmrtí poškozené, tedy manželky stěžovatele 1/, matky stěžovatele 2/ a sestry stěžovatele 3/, která zemřela dne 10. 7. 2018 na pracovišti Mělnické zdravotní, a. s. (nemocnice v Mělníku). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 9. 7. 2018 ve večerních hodinách byla poškozená na základě indikace praktického lékaře přivezena do nemocnice pro akutní závrativý stav. Během převozu dvakrát zvracela, stále byla při vědomí a opakovaně uvedla, že po delší době uklízení v předklonu měla závrať. Při neurologickém vyšetření měla problém zaostřit obraz, jiné potíže neuváděla, jako například bolest hlavy, břicha, zad nebo dušnost. Přijímající lékař u poškozené diagnostikoval periferní vestibulární syndrom. Bylo provedeno CT vyšetření mozku, které bylo negativní. Rovněž ostatní fyzikální vyšetření, jejichž součástí bylo i vyšetření palpace a poslech karotid, vyšetření břicha, zad, dušnosti a dolních končetin pro otoky, byla bez patologie. Během pobytu na centrálním příjmu byla poškozené podána protizávraťová léčba (injekce a infuze). Při ranním hlášení dne 10. 7. 2018 bylo poškozené indikováno sonografické vyšetření karotid, které mělo zjistit průchodnost jejích cév. Poškozená byla ráno také vyšetřena lékařkou, které sdělila, že je jí podstatně lépe než předchozí den. Za necelé dvě hodiny po ranním vyšetření však poškozená zemřela, bezprostřední příčinou jejího úmrtí bylo akutní srdeční selhání. Příčinou smrti bylo disekující hrudní aneurysma. Soudem ustanovený soudní znalec MUDr. Svojmil Petránek shledal léčbu poškozené za odpovídající stanovené diagnóze (posouzeno ex ante). Teprve dne 10. 7. 2018 v 9:15 hodin bylo lékařem zachycené bezvědomí, pěna u úst a promodrání, což svědčilo jiné diagnóze. Při resuscitaci poškozené postupovali zaměstnanci nemocnice správně. Dle závěru znalce tak šlo u poškozené o dvě diagnózy, z nichž druhá, disekující hrudní aneurysma, byla jen minimálně vyjádřena. Bylo zjištěno, že vedlejší účastnice při vyšetření poškozené postupovala s péčí řádného odborníka a v souladu s profesními standardy. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval znalecký posudek soudem ustanoveného znalce za přesvědčivý, logický, věrohodný, se všemi náležitostmi a jeho závěry byly obhájeny při výslechu znalce.
4. Odvolací soud se též ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který s odkazem na koncentraci řízení zamítl návrh stěžovatelů na provedení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Svobody, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie. Soudem prvního stupně byla při jednání dne 29. 5. 2019 řádně provedena koncentrace řízení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. a stěžovatelé mimo uvedení toho, že znalecký posudek by měl být zadán "zřejmě z oboru interny, popřípadě chirurgie" z důvodu, že jde o obory, které mají s léčbou předmětného onemocnění největší zkušenosti, žádný návrh po poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., o konkrétním oboru, z něhož má být znalec ustanoven, neučinili. Nevznesli též žádné námitky k ustanovení soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie. Znalecký posudek byl doručen soudu prvního stupně dne 2. 1. 2020 a rozeslán účastníkům dne 9. 1. 2020 spolu s usnesením o přiznání znalečného znalci ze dne 8. 1. 2020, které nabylo právní moci 28. 1. 2020. Stěžovatelé po rozeslání znaleckého posudku na žádost soudu o vyjádření, zda trvají na přítomnosti znalce u jednání, nereagovali. Při jednání dne 20. 5. 2020 pak soudu krátkou cestou předložili znalecký posudek MUDr. Svobody ze dne 16. 5. 2020. Stěžovatelé tedy teprve po doručení znaleckého posudku zpracovaného soudem ustanoveným znalcem zadali vypracování jiného znaleckého posudku, ze kterého měl být zjištěn jiný skutkový stav. Stěžovatelům se však nepodařilo zpochybnit věrohodnost soudem ustanoveného znalce. Předložením jiného znaleckého posudku chtěli dosáhnout zjištění jiného skutkového stavu po koncentraci řízení, což je dle §118b odst. 1 o. s. ř nepřípustné. Odvolací soud tak uzavřel, že vedlejší účastnice neporušila svoji smluvní povinnost postupovat při péči o poškozenou v souladu se stavem aktuálního poznání vědy a s příslušnými profesními standardy v oblasti péče o zdraví, tudíž není dána její odpovědnost za úmrtí poškozené ve smyslu §2910 o. z.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu v části, kterou tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit každému ze stěžovatelů částku 500 000 Kč s příslušenstvím, podali všichni stěžovatelé dovolání, neboť měli za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce nedostatečného vypořádání se s námitkami stěžovatelů, čímž měl odvolací soud zasáhnout do jejich práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Namítali, že soud prvního stupně nesprávně nepřipustil k důkazu znalecký posudek MUDr. Svobody, přestože měl tento posudek všechny zákonem požadované náležitosti ve smyslu §127a o. s. ř., a stěžovatelé navrhli důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví již v žalobě, tedy ještě před koncentrací řízení. Při prvním jednání ve věci navíc specifikovali, že za relevantní specializaci znalce považují internu nebo chirurgii, a vypracovaný znalecký posudek pak k důkazu předložili již při následujícím, druhém jednání ve věci. Tyto námitky vznesli již v odvolání a odvolací soud se s nimi podle dovolatelů nevypořádal a zatížil řízení vadou v podobě tzv. opomenutého důkazu.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Po podrobné rekapitulaci procesního postupu soudu prvního stupně uzavřel, že pokud v projednávané věci odvolací soud potvrdil postup soudu prvního stupně, který s odkazem na provedenou koncentraci řízení zamítl návrh stěžovatelů na provedení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Svobody, učinil tak v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatelé svým návrhem nezpochybňovali věrohodnost soudem ustanoveného znalce MUDr. Petránka, ani věrohodnost jeho znaleckého posudku, nýbrž v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhali, aby s pomocí jiného znaleckého posudku byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů. Je pravdou, že stěžovatelé navrhovali provedení znaleckého posudku již v žalobě, tedy před koncentrací řízení, avšak jak uvedl odvolací soud, tomuto jejich návrhu bylo soudem prvního stupně vyhověno právě ustanovením soudního znalce k provedení znaleckého posudku. Stěžovatelé mohli vznést vůči ustanovenému znalci a odvětví, ze kterého byl ustanoven, námitky nebo připomínky, což však neučinili. Správnost posudku MUDr. Petránka se pak nepodařilo zpochybnit ani při jeho provádění jako důkazu před soudem, ani při výslechu znalce.
7. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jim předcházejícího řízení.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v předmětné věci v rozporu s §127a o. s. ř. i dosavadní judikaturou obecné soudy odmítly k důkazu připustit znalecký posudek mající všechny zákonem požadované náležitosti a obsahující doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Navíc se jednalo o posudek stěžovateli k důkazu navržený již v žalobě a navržený znovu při prvním jednání ve věci, předložený soudu již při druhém jednání ve věci i za účelem zpochybnění věrohodnosti a správnosti závěrů v řízení již podaného znaleckého posudku. Stěžovatelé mají za to, že shora popsaným postupem Okresního soudu v Mělníku, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu bylo porušeno jejich základní právo na respektování soukromého a rodinného života, garantované čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
9. Ústavní soud si vzhledem k povaze projednávané věci vyžádal vyjádření účastníků řízení i vedlejší účastnice řízení.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé opakují námitky uplatněné již v dovolání, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení, pokud byly relevantní z hlediska posouzení přípustnosti dovolání. Stěžovateli opakovaně zdůrazňovaná okolnost, že předložený znalecký posudek MUDr. Jiřího Svobody splňoval náležitosti dle §127a o. s. ř., a že se na něj proto pohlíží jako na posudek vyžádaný soudem, je bez významu, neboť nesouvisí s důvody, proč bylo provedení tohoto důkazu soudem prvního stupně i soudem odvolacím odmítnuto. Tudíž nejde o rozpor s odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 a 32 Cdo 1124/2014. Odkaz stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. 32 Cdo 3443/2019 je nepřípadný, neboť dle odůvodnění tohoto rozsudku (bod 38) ,,[n]a základě důkazního návrhu účastníka na vypracování znaleckého posudku tudíž soud nechá vypracovat nejen požadovaný znalecký posudek", (což soud učinil), "ale v případě pochybností o jeho správnosti též revizní znalecký posudek" (soud však takové pochybnosti neměl). Popírají-li stěžovatelé závěr Nejvyššího soudu, že "nezpochybňovali věrohodnost soudem ustanoveného znalce MUDr. Petránka, ani věrohodnost jeho znaleckého posudku", zjevně zaměňují výrazy "věrohodnost", "odbornou způsobilost" (znalce) a "věcnou správnost" (posudku). Výtka, že odvolací soud neodůvodnil řádně, proč nevyhověl návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Svobody, je zjevně neopodstatněná, neboť takové zdůvodnění je obsaženo v bodu 21 rozsudku odvolacího soudu, a to včetně reakce na námitku, že stěžovatelé navrhovali znalecký posudek již před provedením koncentrace.
11. Okresní soud v Mělníku ve svém pečlivém vyjádření uvedl, že se zabýval veškerými pro věc relevantními tvrzeními a k nim provedl v potřebném rozsahu účastníky označené důkazy. Veškeré skutečnosti, které byly v řízení zjištěny, pečlivě zvážil a učinil závěr o skutkovém stavu, jak je podrobně popsán v rozsudku. Důkazy, které považoval pro věc za nadbytečné, popř. které nebylo možné provést s ohledem na koncentraci řízení dle §118a o. s. ř., zamítl. Tento postup byl podle soudu rovněž řádně odůvodněn. K tomu soud podrobně vylíčil průběh ve věci proběhlých jednání i dalších procesních úkonů.
12. Pokud stěžovatelé poukazují na rozpory mezi znaleckým posudkem MUDr. Ing. Petránka (soudem provedený k důkazu) a "jejich" znaleckým posudkem MUDr. Svobody, pak s takovou námitkou soud nemůže vůbec polemizovat, neboť v pořadí druhý znalecký posudek nebyl v řízení proveden, soud k němu nepřihlížel a k jeho obsahu nemůže nic dalšího uvést. Námitky stěžovatelů ohledně rozporů jsou liché, neboť jakýkoli, byť odborný rozdíl v uvedených posudcích nemůže nic změnit na nemožnosti provedení druhého posudku MUDr. Svobody z procesních důvodů tak, jak je vysvětlil soud prvního stupně ve svém rozsudku, který byl i v této části potvrzen jak soudem odvolacím, tak soudem dovolacím.
13. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření zdůraznila, že stěžovatelé zcela opomíjejí, že byli při ústním jednání konaném dne 29. 5. 2019 poučeni soudem prvního stupně podle §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že pokud k prokázání svých tvrzení navrhují zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, je třeba upřesnit, jaké otázky mají být znalci položeny a navrhnout konkrétní odvětví, z něhož má být znalec ustanoven. Stěžovatelé byli současně poučeni o možných následcích neuposlechnutí dané výzvy v podobě neunesení důkazního břemene. K tomuto upřesnění jim byla poskytnuta lhůta v délce dvaceti dnů s tím, že byli současně vyzváni, zda mají návrh na ustanovení konkrétního znalce nebo naopak, zda sdělují konkrétního znalce, kterého žádají neustanovovat, a následně také zda mají konkrétní dotazy, které má znalec ve znaleckém posudku zodpovědět. Stěžovatelé ve stanovené lhůtě žádný návrh soudu neučinili, a návrh na doplnění dokazování jimi objednaným znaleckým posudkem učinili až takřka jeden rok po výzvě soudu. V mezidobí přitom soud usnesením ze dne 19. 8. 2019 ustanovil osobu znalce a rozhodl o uložení otázek znalci a následně byl stěžovatelům poskytnut znalecký posudek znalce emer. prim. MUDr. Petránka, s poučením o možnosti se ke znaleckému posudku vyjádřit a případně navrhnout výslech znalce. Rovněž toto zůstalo bez odezvy ze strany stěžovatelů. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně postupoval zcela správně, když nepřipustil nově navrhovaný důkazní prostředek po skončení koncentrační lhůty, neboť by se jednalo o zásadní procesní vadu, která by měla stěžejní následky. V důsledku poučení účastníků řízení při jednání před soudem prvního stupně dne 29. 5. 2019 podle §118a o. s. ř. nastaly účinky koncentrace řízení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř., kdy může k dodatečným tvrzením soud přihlédnout jen, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které stěžovatelé nemohli bez své viny uvést. Skutečnostmi nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny do doby koncentrace uplatnit, se rozumějí důkazní prostředky a fakta, o jejichž existenci účastník v době koncentrace řízení nemohl vědět, i kdyby vynaložil veškeré rozumné úsilí k jejich zjištění. Stěžovatelé nedodrželi koncentrační lhůtu k navržení důkazů stanovenou v §118b odst. 1 o. s. ř., ani lhůtu stanovenou soudem, zároveň věrohodnost znaleckého posudku emer. prim. MUDr. Petránka dle významu, ke kterému se přiklání odborná literatura, v řízení zpochybněna nebyla. Vedlejší účastnice se ztotožňuje s úvahou odvolacího soudu, a to, že "předložením jiného znaleckého posudku tak stěžovatelé chtěli dosáhnout zjištění jiného skutkového stavu po koncentraci řízení, což je dle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. nepřípustné".
14. Ústavní soud zaslal podaná vyjádření stěžovatelům k replice. Ti zopakovali, že při prvním jednání ve věci dne 29. 5. 2019 odkázali na písemné znění žaloby a dále doplnili, že rovněž "sporují tvrzení žalované, že každý s tímto onemocněním fakticky umírá. Znalecký posudek by tedy měl být zadán [i] k zodpovězení otázky, zda je pravda, že onemocnění je stoprocentně smrtelné, že v podstatě není možnost léčby". Zároveň stěžovatelé již při prvním jednání specifikovali, že znalecký posudek by "měl být zadán zřejmě z oboru interny, popř. chirurgie, neboť to jsou obory, které mají s léčbou předmětného onemocnění, tedy disekujícího aneurysmatu aorty, největší zkušenosti". Stěžovatelé tedy již před poučením dle §118a odst. 3 o. s. ř. výslovně navrhovali nejenom vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, konkrétně z odvětví interny, případně chirurgie, ale současně specifikovali, k jakým žalobním tvrzením, resp. odborným otázkám by měl být vypracován. Argumentuje-li tedy Okresní soud v Mělníku tím, že stěžovatelé na poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nereagovali, konkrétně nenavrhli důkaz znaleckým posudkem, potom to byl naopak Okresní soud v Mělníku, jenž v rozporu s ustanovením §118a odst. 3 o. s. ř. za procesní situace, kdy stěžovatelé již navrhli důkaz znaleckým posudkem, a to dokonce dvakrát, nejprve v žalobě a poté znovu při prvním jednání ve věci, a to včetně specifikace, k jakým žalobním tvrzením, resp. k jakým odborným otázkám by měl být posudek vypracován, tento opakovaný důkazní návrh stěžovatelů ignoroval.
III.
15. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Ústavní soud též ustáleně judikuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ, jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.
17. V nyní posuzované věci stěžovatelé uplatňují námitky, jež byly již předmětem přezkumu v rámci soustavy obecných soudů. Zejména brojí proti procesnímu postupu soudu prvního stupně při posuzování jimi předloženého znaleckého posudku.
18. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
19. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
20. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelů vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
21. Nejvyšší soud se konkrétně zabýval námitkami stěžovatelů, kterými zpochybňovali závěry odvolacího soudu, podle kterého procesní postup soudu nalézacího odpovídá znění příslušných ustanovení občanského soudního řádu, konkrétně úpravě v §118b odst. 1 o. s. ř. ohledně koncentrace řízení. V napadeném usnesení podrobně zrekapituloval průběh řízení od podání žaloby, citoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu týkající se koncentrace řízení a vyložil jejich smysl. Dovodil, že pokud v projednávané věci odvolací soud potvrdil postup soudu prvního stupně, který s odkazem na provedenou koncentraci řízení zamítl návrh stěžovatelů na provedení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Svobody, učinil tak v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatelé totiž svým návrhem nezpochybňovali věrohodnost soudem ustanoveného znalce MUDr. Petránka, ani věrohodnost jeho znaleckého posudku, nýbrž v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhali, aby s pomocí jiného znaleckého posudku byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů.
22. Nejvyšší soud nepřehlédl, že stěžovatelé navrhovali provedení znaleckého posudku již v žalobě, tedy před koncentrací řízení. Tomuto jejich návrhu bylo však soudem prvního stupně vyhověno právě ustanovením soudního znalce MUDr. Petránka. Stěžovatelé mohli vznést vůči ustanovenému znalci a odvětví, ze kterého byl ustanoven, námitky nebo připomínky, což však neučinili. Správnost posudku MUDr. Petránka se pak nepodařilo zpochybnit ani při jeho provádění jako důkazu před soudem, ani při výslechu samotného znalce. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se s námitkami stěžovatelů ohledně zamítnutí jejich návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Svobody vypořádal ve všech relevantních souvislostech a jeho odůvodnění je přiléhavé, logické a dostatečné.
23. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud, který vycházel jak z napadených rozhodnutí, tak z vyjádření účastníků, přičemž jejich tvrzení ověřil nahlédnutím do soudního spisu. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není povolán k tomu, aby přezkoumával detaily civilního procesu, které vycházejí z příslušných právních předpisů podústavního práva, pokud jimi současně není zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
24. Po přezkoumání napadených rozhodnutí v jejich závěrech Ústavní soud neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba nižší soudy se s argumentací stěžovatelů ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti
25. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu