ECLI:CZ:US:2023:2.US.510.23.1
sp. zn. II. ÚS 510/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti CASINO KARTÁČ Group a. s., sídlem Slévárenská 400/5, Ostrava - Mariánské Hory a Hulváky, zastoupené JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem, sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 1451/2022-769 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2021 č. j. 21 Co 216/2021-733, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, za které jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž namítá, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
2. Současně stěžovatelka navrhuje, aby jí Ústavní soud "přiznal náhradu nákladů za řízení před Ústavním soudem a Nejvyšším soudem".
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 1. 2021 č. j. 23 C 130/2012-698 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 1 407 274 000 Kč, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nečinnosti Ministerstva financí [§13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")], a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Podle obvodního soudu stěžovatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou (v podobě poklesu zisku) a nesprávným úředním postupem, který měl tkvět v nevydání správních rozhodnutí, jimiž by vydaná povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů Ministerstvo financí doplnilo o limity výše sázek, výher a proher, které stanovil pro výherní hrací přístroje §17 odst. 4 a 6 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, (dále jen "zákon č. 202/1990 Sb."), a to diferencovaně, podle místa jejich provozování.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud oproti obvodnímu soudu dospěl k závěru, že o nesprávný úřední postup nešlo, neboť Ministerstvo financí povinnost revidovat vydaná povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů podle §43 odst. 5 písm. b) zákona č. 202/1990 Sb. nemělo.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl. Zčásti se tak stalo pro vady, kvůli kterým nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a tyto nebyly stěžovatelkou odstraněny (§241b odst. 3, §243b o. s. ř.), zčásti pak proto, že nebylo ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. Městský soud měl podle stěžovatelky pochybit, když změnu právního posouzení sdělil účastníkům až po vyhlášení napadeného rozsudku při jeho ústním odůvodněním. Nesdělením svého právního názoru a neposkytnutím možnosti účastníkům řízení se k němu vyjádřit uvedený soud porušil jejich základní právo podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2748/20 [pozn.: ve skutečnosti jde - jak již upozornil Nejvyšší soud - o nález ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2748/18 (N 34/98 SbNU 363; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Tímto způsobem zúžil předmět svého posuzování, a nemusel tak posuzovat odvolací námitky. To by bylo podle stěžovatelky v souladu s hospodárností řízení, pokud by jí ovšem předtím neznemožnil realizaci daného procesního práva. Za této situace má stěžovatelka za to, že došlo k odepření spravedlnosti. Napadené rozhodnutí městského soudu považuje stěžovatelka za překvapivé, a tudíž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 20. 1. 2020 sp. zn. 30 Cdo 3517/2019).
7. Nejvyššímu soudu stěžovatelka s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 22/03 (N 51/33 SbNU 31) vytýká, že zčásti odmítl její dovolání pro vady, aniž by ji vyzval k jejich odstranění. Dále měl Nejvyšší soudu podle stěžovatelky pochybit, když její námitku překvapivosti rozsudku městského soudu posoudil jako nedůvodnou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Domáhá-li se však stěžovatelka toho, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Nejvyšším soudem, jde o návrh, k jehož projednání jsou příslušné obecné soudy, a nikoliv Ústavní soud.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka v prvé řadě namítá, že nebyla vyzvána k odstranění vad dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243b věty za středníkem o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (kromě dalších) §43 o. s. ř. Z výše uvedených ustanovení plyne, že stěžovatelkou prosazovaný procesní postup nejenže nemá oporu v zákoně, ale je dokonce v rozporu s ním. Poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 22/03 je nepřípadný, neboť právní názor v něm vyslovený se netýkal dovolání.
12. Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytýká nesprávné posouzení její námitky, podle které byl dovoláním napadený rozsudek městského soudu tzv. překvapivým (nepředvídatelným) rozhodnutím. Touto námitkou se Nejvyšší soud v napadeném usnesení podrobně zabýval a také řádně odůvodnil, proč ji neshledal důvodnou. Ústavní soud přitom nemá, co by mohl závěrům Nejvyššího soudu z hlediska ústavnosti vytknout (k tomu viz níže).
13. Jde-li o napadený rozsudek městského soudu, stěžovatelka tvrdí, že jí nebylo umožněno se k právnímu názoru uvedeného soudu (jako soudu odvolacího), odlišnému od právního názoru obvodního soudu (jako soudu prvního stupně), vyjádřit, a že tudíž jeho rozhodnutí bylo tzv. překvapivé. Stěžovatelka v prvé řadě zcela pomíjí skutečnosti, na které již poukázal Nejvyšší soud, tedy že v předchozím řízení daný právní názor vyslovily soudy nižších stupňů, a stěžovatelce tedy nic nebránilo v tomto ohledu skutkově a právně argumentovat (a případně k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy).
14. Dále pak je třeba vzít v úvahu, že městský soud žalobu zamítl na základě intepretace zákona č. 202/1990 Sb. a jeho aplikace na skutkový stav stěžovatelkou předestřený. Nesprávné právní posouzení přitom představuje dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), z čehož plyne, že stěžovatelka se mohla proti (údajně) překvapivému právnímu názoru městského soudu bránit dovoláním, přičemž skutečnost, že tento mimořádný opravný prostředek řádně nevyčerpala, lze přičítat pouze k její tíži. Nadto z ústavní stížnosti ani neplyne, v jakém konkrétním ohledu měla být stěžovatelka na svých procesních právech zkrácena, tedy jakou novou skutečnost či argument (tj. které nebyly uplatněny nebo nezazněly v předchozím průběhu řízení) by v odvolacím řízení uvedla, kdyby městský soud svůj právní názor dopředu avizoval. Z ničeho tak nelze dovodit, že by stěžovatelkou tvrzená vada mohla mít na výsledek soudního řízení nějaký vliv.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
16. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost a s ní spojený návrh na to, aby stěžovatelce "přiznal náhradu nákladů za řízení před [...] Nejvyšším soudem" odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
17. Navrhuje-li (snad) stěžovatelka, aby Ústavní soud uložil některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi zcela nebo zčásti nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), eventuálně aby rozhodl, že náklady na její zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vzhledem k výsledku tohoto řízení v požadovaném smyslu rozhodnout nelze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu