ECLI:CZ:US:2023:2.US.511.23.1
sp. zn. II. ÚS 511/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti PaedDr. Jiřího Čermáka, zastoupeného Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Pekařská 384/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 23 Cdo 1846/2022-23, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2022 č. j. 27 Co 174/2021-28 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. září 2021 č. j. EPR 110659/2021-18, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Bohemia Regent, a. s., sídlem Trocnovské nám. 124, Třeboň I, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaných soudních spisů Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") sp. zn. EPR 110659/2021 a sp. zn. 5 C 122/2022 se podává, že uvedený soud elektronickým platebním rozkazem ze dne 31. 5. 2021 č. j. EPR 110659/2021-7 uložil stěžovateli, aby zaplatil vedlejší účastnici částku 408 625,96 Kč s příslušenstvím. Tento elektronický platební rozkaz byl stěžovateli doručen dne 31. 5. 2021, konec lhůty k podání odporu připadl na den 15. 6. 2021, stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce odpor podal až dne 16. 6. 2021, načež ho okresní soud usnesením ze dne 24. 6. 2021 č. j. EPR 110659/2021-10 odmítl. Toto usnesení napadl stěžovatel odvoláním a současně s ním podal návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu podle §58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."), který opřel o zdravotní důvody.
3. Napadeným usnesením pak okresní soud stěžovatelův návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl, neboť dospěl k závěru, že si stěžovatel byl svého onemocnění, u kterého se dlouhodobě projevují akutní ataky omezující jeho hybnost, vědom a měl i s náhlou indispozicí počítat, případně si své zastoupení mohl zajistit telefonicky či mailem.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Vyšel z toho, že doložené zdravotní problémy nejsou samy o sobě tzv. omluvitelným důvodem zmeškání lhůty, ledaže by byly takového charakteru, že účastníka ze zmeškaného úkonu zcela vyloučí, přičemž je třeba brát v úvahu nejen jejich povahu, ale i charakter příslušného úkonu a možnost učinit ho prostřednictvím zástupce. Předložené lékařské zprávy přitom neosvědčují, že by se stěžovatel v průběhu lhůty nacházel v takovém stavu, který by mu objektivně znemožnil podání odporu coby jednoduchého úkonu, nadto mohl sám komunikovat se soudem prostřednictví datové schránky. Současně se krajský soud pozastavil nad tím, že stěžovatel svůj návrh na prominutí zmeškání lhůty zaslal až poté, co se dozvěděl, že jeho odpor byl odmítnut pro opožděnost, ačkoliv v té době již byl zastoupen advokátem.
5. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) odmítl s tím, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho zdravotní stav byl v době určené k podání odporu natolik špatný, že mu znemožnil tento úkon učinit. Pokud obecné soudy návrhu na prominutí zmeškání lhůty bez přesvědčivého důvodu neučinily, znemožnily mu bránit se proti nedůvodné žalobě, která významně ohrožovala jeho majetek.
7. Dále stěžovatel poukazuje na to, že v řízení prokázal, že ho postihla silná ataka a požadavek soudů, aby za tohoto stavu vyhodnotil, co pro něj znamená doručení platebního rozkazu, a aby učinil podání k soudu, není proto podle něho přiměřený. Úvahy soudů nižších stupňů o možnosti zmocnění právního zástupce narážejí na skutečnost, že k zastoupení je třeba udělení písemné plné moci a identifikace klienta, což vyžaduje osobní kontakt. Měl-li krajský soud za to, že nepříznivý zdravotní stav nebyl dostatečně doložen, pak tento stav bylo možné přezkoumat, přičemž (stěžovatel) měl být poučen o neunesení svého důkazního břemene a jeho následcích. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že svůj závěr, podle kterého je postup krajského soudu v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, blíže neodůvodnil, ač v dovolání argumentoval jeho usnesením ze dne 14. 1. 2019 sp. zn. 32 Cdo 976/2017, v němž byl odmítnut požadavek preventivního jednání v případě vědomosti účastníka řízení o zhoršeném zdravotním stavu.
8. Další otázkou, která byla v soudním řízení řešena, bylo, zda napadené usnesení okresního soudu bylo vydáno oprávněnou osobou. Stěžovatel má za to, že i přes argumentaci Nejvyššího soudu nebylo postaveno najisto, že bylo rozhodnuto v souladu se zákonnými [§11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 121/2008 Sb.")] a ústavními principy, neboť příslušný závěr není opřen o konkrétní nález Ústavního soudu. Stěžovatel i krajský soud poukazovali na nález ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 32/18 (N 141/95 SbNU 213; 232/2019 Sb.), nicméně Nejvyšší soud se nevyjádřil k jeho argumentaci, podle které rozhodování o prominutí zmeškání lhůty není jednoduchou či formální záležitostí, ale jde o typickou rozhodovací činnost soudce, přičemž může jít - jako zde - o věc skutkově i právně složitou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatel soudům nižších stupňů vytýká, že nesprávně posoudily předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 o. s. ř., přičemž má za to, že jím uvedené důvody lze kvalifikovat jako tzv. omluvitelné. Nejvyšší soud pak měl pochybit tím, že se nevyjádřil k jeho argumentaci výše zmíněným usnesením sp. zn. 32 Cdo 976/2017, a patrně (v konečném důsledku), že dovolání odmítl, ač bylo podle §237 o. s. ř. přípustné, protože se krajský soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, představované (mimo jiné) uvedeným rozhodnutím.
12. Ústavní soud předesílá, že posouzení přípustnosti dovolání, které zahrnuje zodpovězení mimo jiné otázky, zda či do jaké míry rozhodovací praxe dovolacího soudu (a případně i Ústavního soudu) dopadá na posuzovanou věc, je ponecháno na úvaze právě dovolacího soudu (srov. §239 o. s. ř. a §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Do tohoto rozhodování by Ústavní soudu mohl zasáhnout, pokud by neslo známky libovůle (či dokonce) svévole, tj. tam, kde by dovolací soud svůj závěr alespoň stručně neodůvodnil (srov. §243f odst. 3 větu první o. s. ř.), anebo by se jeho úvahy jevily očividně nepřípadnými či zcela nepřiměřenými (extrémními).
13. Jak patrno z napadeného usnesení, Nejvyšší soud se otázkou možného rozporu mezi dovoláním napadeným rozhodnutím a rozhodovací praxí dovolacího soudu zabýval a s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti závěr krajského soudu akceptoval s tím, že jeho postup naopak byl se zmíněnou praxí v souladu. Ústavní soud tak nemá, co by mohl Nejvyššímu soudu z hlediska ústavnosti vytknout. Ke stěžovatelově poukazu na usnesení sp. zn. 32 Cdo 976/2017 možno doplnit, že krajský soud (na rozdíl od okresního soudu) své rozhodnutí nezaložil na tom, že stěžovatel neučinil preventivní opatření s ohledem na možné zhoršení svého zdravotního stavu.
14. Jde-li o vlastní posouzení "omluvitelnosti" zmeškání lhůty soudy nižších stupňů s ohledem na konkrétní okolností případu, Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že to je primárně úkolem obecných soudů [viz např. usnesení ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 667/08 či ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2986/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], a že se v rámci svého ústavněprávního přezkumu omezuje na to, zda takové posouzení nevykazuje extrémní interpretační a aplikační pochybení dosahující ústavní roviny [srov. body 33 a 34 nálezu ze dne 7. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 1591/19 (N 169/96 SbNU 173) nebo usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3647/18].
15. V projednávané věci ovšem Ústavní soud nic takového neshledal, neboť se závěr soudů nižších stupňů, že stěžovateli sice jeho zdravotní stav možnost podání odporu ztížil, nikoliv však zcela znemožnil, nejeví za daných okolností zjevně nepřiměřeným. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani co do námitky, že ho krajský soud nepoučil, že nepříznivý zdravotní stav nebyl doložen, neboť to, jaký byl jeho zdravotní stav, bylo prokázáno příslušnými lékařskými zprávami, kdy jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s tím, jak tyto (společně s dalšími zjištěnými okolnostmi) krajský soud hodnotil.
16. Namítá-li stěžovatel, že napadené usnesení okresního soudu bylo vydáno vyšší soudní úřednicí, ačkoliv o jím podaném návrhu měl rozhodovat soudce, tedy že toto rozhodnutí trpí, jak již upozornil Nejvyšší soud, tzv. zmatečnostní vadou [§229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], tuto námitku již vypořádal krajský soud a vyjádřil se k ní - byť jen ve formě obiter dicti - rovněž Nejvyšší soud. Ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal, že by intepretace a aplikace §11 zákona č. 121/2008 Sb. uvedenými soudy nesla známky libovůle, případně že by uvedené soudy zcela chybně zohlednily dopad nějakého ústavně zaručeného základního práva či svobody, konkrétně práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)], když naopak svůj závěr opřely o úvahy Ústavního soudu předestřené v již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/18.
17. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu