ECLI:CZ:US:2023:2.US.520.23.1
sp. zn. II. ÚS 520/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti V. H., zastoupené Mgr. Janou Libusovou, advokátkou se sídlem Čeňka Zemana 1716, Louny, proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. 1. 2023 č. j. 0 P 86/2017-1161 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2023 č. j. 26 Co 29/2023-1210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o výkon rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a odst. 2 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") nařídil výkon rozsudku tohoto soudu ze dne 5. 9. 2019, č. j. 0 P 86/2017-408 odnětím nezletilé z péče stěžovatelky a její předání otci nezletilé. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu.
Oba soudy dospěly k závěru, že z postojů stěžovatelky je zřejmé, že stěžovatelka odmítá splnění povinnosti dané předchozím soudním rozhodnutím, tj. předání nezletilé zpět do péče otce a současně popírá porušení této povinnosti s odkazem na přání nezletilé. Předcházející výzva soudu k respektování povinnosti a nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce se minuly účinkem. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že řízení je velmi komplikované, vztahy rodičů jsou dlouhodobě narušeny zejména kvůli sporům týkajícím se nezletilé, rodiče nejsou schopni vzájemné komunikace a konfrontace mezi nimi neustávají. Ze znaleckého posudku vyplývá vyvíjení manipulativního jednání k nezletilé ze strany obou rodičů, přičemž větší tlak představující emoční vydírání byl shledán na straně stěžovatelky. Za těchto okolností, kdy možnosti smírného řešení byly vyčerpány, by další prodleva při řešení situace nezletilé pouze dále prohloubila současný nepříznivý a pro nezletilou stresující stav.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že za porušení svých ústavních práv považuje vyžadování plnění povinností, které není ani při vyvinutí maximálně možného úsilí splnit. Uvádí, že otec nezletilou psychicky týrá a manipuluje s ní. Stěžovatelka se vždy snažila, aby nezletilá k otci šla, avšak ta odmítala k otci odejít. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se nařízení výkonu rozhodnutí o svěření nezletilých do péče, resp. situace, kdy povinný rodič nemůže plnit povinnost stanovenou soudem z důvodu negativního postoje samotných nezletilých dětí. Stěžovatelka dále namítá, že soudy svá rozhodnutí založily na verzi otce, aniž by věnovaly pozornost jak jejímu sdělení, tak sdělení nezletilé a nezjistily její přání.
IV.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky. Ústavní soud připomíná, že zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
Napadená usnesení vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a logicky vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily a Ústavní soud v jejich závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
Krajský soud v Hradci Králové se také náležitě vypořádal s námitkou stěžovatelky stran zjištění přání nezletilé. Konstatoval, že za situace, kdy ve znaleckém posudku bylo konstatováno manipulativní chování obou rodičů, v důsledku čehož si nezletilá není jistá ve svých stanoviscích, zřetelně vnímá konflikt rodičů a snaží se být k oběma loajální, okresní soud nepochybil, když nezletilou nevyslechl. Ústavní soud k tomu dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně případného výkonu rozhodnutí. Ústavní soud nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 či IV. ÚS 1328/23).
Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu